Vyznání.

Vyznání. (1883.)
I na mne mladé slunce Hellady se usmívalo světle vavřínovým loubím, a v šeru lehkonohé dryady v říš bájí vábily mě švitořivým doubím. I za mnou v stínu horkých pyramid šla šlépěj věčnosti kams bludně poušti pískem, a chatrč zvala v idylu a klid mě při pokojném moři na pobřeží nízkém. Týž černý plášť, co Faustu, prostřel mně kdys démon též, by vzlétla na něm fantasie; zrak starých proroků též tajemně mi svítil ve závratnou propasť poesie. A všechna rozkoš, růžový ten žár, jenž plní snů tvých, štěstí! opojivou tůni, i před mým retem kypěl ve pohár a vábil nachem, šumem, sladkodechou vůní! [43] I mně též krása obrůstala svět jak bujný prales úpon čarovného vděku a ztápěla svůj obrovitý květ v zář hvězdnou, v luznou půlnoc šerodávných věků. Hle blankyt nesmírný! I mně se v nach a rosný třpyt i duhu nebo v černo halí a ve zvon hromu bije na poplach a strašnou harmonii bouře z hlubin valí! Neb jásá skřivanem! To vše i mně! Mým vesmír přenádherný, mým jest bůh tam v dáli a mým to srdce zde, jež plamenně se v sladké modloslužbě nadšenosti pálí! Mně též pěl Hesiod! Mně zvučely též bitvy myšlének a soudy dějů k duchu, a plamen apoštolům nad čely plál v prostřed orlích křídel velebného ruchu! Vždyť osud, otec básníků nás všech, mě nevydědil, sypal hrsti drahokamů mi v obraznosť již v mládí hravých snech a dal mi zahradu svých nejkrásnějších klamů! 44 A dal mi hruď též ostře proklanou stem dýk, stem žhavých tvorstva otázek i záhad, a v dráhu k světlu, věštci hledanou, dal k povzletu mi vášeň, ježto nezná váhat. Svět velký jest a život bohatý! Boj pravd a říší, východ hvězd neb idealů, los tvůj i lidstva! Duch tím rozňatý zří v poupě zavřené i ve svědomí králů. Však na tom obraze, na moři tom, kde každá vlna zázrak, každý ruch pln krásy a kouzlem sálá každý světla lom, bod jeden zřím, kam bouřně srdce mé se hlásí. Ó na té oblasti, kde bohové, všech světů zjevy velké, radostné jsou doma, kde blahou pravdou sny jsou májové, tam na krvavou, temnou skvrnu klesám rtoma. Ta dýše smutkem, jako matčin rov, smrť v milenčině oku, rána v prsou děcka, vzhled sestry znectěné! A beze slov jest výčitkou, a jest v ní žal i bída všecka. 45 A jest v ní všecka velkosť, pýcha, slasť, a lne k ní láska, která co ten život trvá! Ta zbožňujíc mou pokřivděnou vlasť jme poslední mou vroucnosť, jak ji vzňala prvá. Jen ty, ó duše drahé půdy té, jež krev i slzy pila, krev i slzy lije zpod koruny své věčně trnité, jen tys v mém srdci pravdou, tebou krev má bije. Tys má v tom světě cizím! K jediné jen tobě plá můj zrak, má náruč i má ústa! I lkám, že z vroucí krve tvé i mé ti jako tmavá růže jen má píseň vzrůstá. 46