Mluva naše.

Eliška Krásnohorská

Mluva naše. (1882.)
Ne, toho nebude, by český lid tak otrocky dal týl si nachýlit a vsadit ostří v hrdlo, pod jazyk, by mrštnějším byl pro cizácký cvik! Ne, ještě v odpor také porobě žluč kypí v holubičí útrobě; ni napřažená zbroj ni léčka lsti v nás neudolá mluvu naší cti! Nechť špatní proroci nás konejší, že cizá řeč jest vyšší, světlejší: nám příliš jasna jest ta její zář, nám při ní sklesá zrak i plane tvář... A nechť ten její bleskot vznešený nás lační shltit svými plameny: nás bohům cizím v žertvu nevznítí, nám protichůdců nebe nesvítí! [126] My tebe ctíme, tebe nanejvýš, ty nám jak věčné slunce vévodíš, jen tebou se nám zlaté jitro dní, ty mluvo srdcí, mluvo národní. Jen tebou život, slavný zdar a vzrůst nám zaslíben byl z Libušiných úst, jen tebou Lumír divomocně pěl a Lumír Žižka v úhly světa hřměl! Hus hájil tebe, tebou pravdu pak, on paprskem tvým proťal černý mrak a zoru tebou rozžal národům, a tebou svítí Amos příštím dnům! Ó kolikkrát jsi, plna lahody, se stala zvučnou písní svobody! Jak mnohá jiskra svátá, spanilá se v duši lidstva tebou rozsila! Vznes žezlo své, v němž tolik září hvězd tvé velebnosti hlásajících zvěst! Kyň, vládni jím, ať ta jen pochodeň nám ducha ohněm křtí a srší veň! 127 Vznes koruny své slunný majestát! A hanobce-li slepý chtěl by lhát, že světla zdroj nám cizá dala řeč: tas jako blesk naň hřmící hněvu meč! 128