III. Hvězdné jiskry.

Eliška Krásnohorská

III. Hvězdné jiskry.
Když hvězdy pláčí, – jaký as to žal, jenž v palný rmut jim cudné zraky smáčí, až blednou kol? Když hvězdy oheň pláčí, ó který jej to z hříchů světa vzňal? 120 Zda že se člověk božství, sebe vzdal a prachem jen se roven jemu vláčí? Či přepyšně že nad svou říši kráčí, by na svůj vínek hvězdy s nebe sňal? Či budí nebeské tam vaše lkání to plémě, záští vlastní raněné? Neb že mu bůh dal kletbu v milování? Ó roňte, hvězdy, slzy plamenné, ať si je k vlastním lidské srdce schrání, v zášť, lásku, v prach i božství zrozené.