II. Otázka.

II. Otázka.
Zaznělo mi cos jak zvonku zlatý ret v jasu slunečním: „Pohleď mile dnes, já ukáži ti svět v lesku svátečním! Zdaž ten jarní kraj, ten věnec květů zříš v jitro hozený? Každá korunka jest lásky sladká číš, – výkvět plamenný! 83 Jsou to paprsky, jež v země úsměv dnes vlíbal slunka ret, zkvetly v pel a med i vzplály v barev ples, obkvétají svět!“ A já zřím a vím, že jest to lásky div, jenž tu září kol, z hájů line zpěv a skálu zdrojem zliv, písní šplouná v dol. Teplým vanutím zřím rosu lupenů v družné slzy růst; vlaje vonný dým tam z květných plamenů jako z jedněch úst. Dítky paprsků, ti letci duhoví z břehu šera žhou, hle jak míhají se v štíhlém vrboví blesky dvou a dvou! Kytka pomněnek tam v rukou děvčete jest to lásky dar, hochu na srdci ta něžně dokvete v nejkrásnějším z jar. 84 Kol tak svátečno, a z dálky zvony zní, že jest láska bůh; srdce jímají ti mluvčí líbezní v luzný čarokruh – – Musí uvěřit! Jen neví, táže se, co že krásnější: květu vstříc kdy květ své poupě povznese, hrou je konejší – Hlava k hlavince a na rtu květný ret jak se přitulí, s jara nápěvem jak jarních vůní let vane splynulý – Zda jak přivine tu srdce srdéčko, v lásce druha druh? Neb jak miluje tam s hůry slunéčko – samo, jako bůh!