Podzimní úsměv.

Eliška Krásnohorská

Podzimní úsměv. (1876.)
Pod střechu slunnou vine se réva, brunátné hrozny dmou se jí silou; paprsek vroucí zplna se vlévá okénkem nízkým na hlavu bílou. Dědoušku zlatý, čemu to kyne veselý úsměv staré tvé líce? zdali té bujné úrodě vinné, v okno se pnoucí na pružné snítce? Těší tě podzim, jenžto tak žehnán jako tvé stáří pohodou dráhnou? Čápů-li houfec, z daleka sehnán, blankytem bledým k jihu kdy táhnou? Hle jak mu líce rozkoší zkvétá! Kam to tím sivým okem tak září? Těší jej mihot babího léta, – v přírodě první šedina stáří? [98] Hle – ruce vetché z okénka shýbá, hle – již je chytá, blažen, již má je – dítko! To v zlatou hlavinku líbá, věčnou tu naděj příštího máje! 99