Stesk.

Eliška Krásnohorská

Stesk. (1883.)
Nic truchlejšího není než mladé oko shaslé bez nadšení, než bez myšlénky jinochovo čelo, jež malátně se scvrká v babské vrásky, a zotročile nahrbené tělo, v něm srdce duté, mrazivé, jak prázdný krb, kde, co dřív ohněm vřelo, se stmívá v dýmy plazivé, kde vymřel plápol odvahy a lásky. A nic tak nezabolí, jak padlý prapor na válečném poli, když rukou vlastní, jež jej v bitvu nesla, jej k nohám pustil korouhevník zvrhlý, i zapřev svatá, na něm psaná hesla, naň šlápnuv, smlouvá s vrahy mír! Nic nebolí tak, jako česť kdy skleslá i zrádný její bohatýr znak vlastní ve prach s čisté výše strhli. [47] A není hanby větší, než pýcha mužů nemužně kdy klečí a tak se modlí k cizí hrdopýše, že v cizím úsměvu se slastně zhlíží, při cizím zamračení sotva dýše a bita ve tvář, v prsa bije se, ni z potup cizích k citu vlastní výše a k velkosti se pravé nevznese, leč pod hřích cizí sama plece níží. Ó kdy se oko slepé zas otevře? kdy lebka, v nižto tepe nám útok cizí s pohrdlivou vřavou, skráň kdys jen koruně a přílbě zvyklá, svůj najde vzdor? Až nad vztyčenou hlavou nám hrdý prapor opět zašumí svou mluvou volnou, jedinou a pravou ta hesla, jimž duch dějin rozumí a jež nám v srdcích mladých svatě vznikla! 48