Otčině české.

Otčině české. (1880.)
Jak milovať tě dost, a jakých obětí ti květy v korunu kol čela vinout? Snad možna odplata i matce od dětí, však tobě málo jest i žít a zhynout! Ó cos jen trpěla, a jakých činů jas jsi vyzářila v svět a v paměť synů, než tvou mě velkostí již ovanul tvůj hlas, kdy v kolébavku vlil se mateřinu! Ta sladká píseň tvá, tvé lásky prvý dar, chat českých zpěvánka, ta píseň písní, ó jakou blahostí mých prvních byla jar, a z jakých ronilas ji přece tísní! A královská tvá řeč, jak berla zlomená, což v trýzni, potupě ta úpívala, ta svatá, plamenem i mečem zkoušená, nežs mně ji v dědictví tak sladkou vzdala! [5] A každičký tvůj květ, jenž v duši horoucí mi zavál nadšením a milováním, z tvých vřelých pučel ran, kdy v slzách tonoucí nám žehnalas své krve proléváním. Jak mučil srdce tvé zlý tyran, vrah i žhář, a jakým rekovstvím jsi zmohla zkázce, než naučilas mě, tak božskou jevíc tvář, ty jediná, mé nekonečné lásce! Ó lásky nesmírnosť a nesmrtelný proud mně rozhrnulas ty jak čarovidem, tys blažíc nutkala mé duše žáry lnout v říš věčných pravd, i k nebesům i k lidem! Tu něhu soucitnou, jež smutek stírá s čel, tu víru v lásky moc, jež mroucí budí, ten okřídlený vzdor, jenž letí v hroty střel, – to rozpoutala tys mi slastně v hrudi! Co duší velkého mi zabouřilo kdys, co tužeb šlechetných jen duch můj chápal, co hvězdou vzplálo v něm, co vznáší jej, to tys, tys vytrvání mé, můj vzlet a zápal! 6 Tím vzdechem probuzen, duch bádá v budoucnosť, i zaseta mi duše nadějemi! Tvých reků vítěznosť, tvých věštců horoucnosť vlá ku kleslým tvé síly perutěmi. Ty učíš z pádu vstáť v den běd a zoufání, z desk dějů zázračných ty víru hlásáš, a tvůj to svatý hněv, jímž v hymnu hřímání plec robů bezbranných jak bleskem pásáš! A jest to výkřik tvůj, ten jásot za volnost, a číše bratrství – tvých slz je číší, – ty vyperlilas, ty, v mou duši každý skvost, ty vykoupilas mně i dech, jímž dýši! Ty svatou, spoutanou mně rukou kynulas, a nebesa se otevřela v blesku –, ó slyším prostorem zníť soudných polnic hlas a božství svobody zřím v zlatolesku! Jsouť jeho oltářem tvá prsa zraněná, – ó matko! světice! tu vážně klečím, – kdy byla modlitba jak tato vznešená, a který bůh byl toho božství větším? 7 Za spásu zdrcených, jež mrzkosť ubila, za lidstva majestát se vroucně modlím, jak tys, má otčino, mě slavně učila, kdy v dobrý boj mě vedlas proti podlým! Tys život výsostí mi prodchla kol a kol a světlá znamení mněs v duši vtiskla; v ní nejhloub dalas mi ten nejsvětější bol, jímž z oka lidského kdy slza tryskla. Bol o tebe! Ó zač jest posvátněji lkát, zač krásnějším by bylo zahynutí? Vždyť srdcí věrný žár – jak podstoupil by rád smrť vřelou v zápase – v tvém obejmutí! Když tisíc životů by chtěl ti v oběť klást, pln žízně po činech tvých dávných reků, a nelze-li mu v boj svou třtinou síly vlást i má-li tobě v dar jen slzu vděku: Ó matko, přijmi ji! Ta perla chudobná, jež vroucně na prsou ti vyplakána, jak ve své prostotě i ta jest velebna, ať bezmocna, však láskou požehnána! 8