Vlny v proudu (1885)

Řada básní, Eliška Krásnohorská

Diplomatická verze Ediční verze
VLNY V PROUDU.
ŘADA BÁSNÍ
OD
ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ.
KABINETNÍ KNIHOVNY SVAZEK VI.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM FRANTIŠKA ŠIMÁČKA. 1885.
[3]
Otčině české. (1880.)
Jak milovať tě dost, a jakých obětí ti květy v korunu kol čela vinout? Snad možna odplata i matce od dětí, však tobě málo jest i žít a zhynout! Ó cos jen trpěla, a jakých činů jas jsi vyzářila v svět a v paměť synů, než tvou mě velkostí již ovanul tvůj hlas, kdy v kolébavku vlil se mateřinu! Ta sladká píseň tvá, tvé lásky prvý dar, chat českých zpěvánka, ta píseň písní, ó jakou blahostí mých prvních byla jar, a z jakých ronilas ji přece tísní! A královská tvá řeč, jak berla zlomená, což v trýzni, potupě ta úpívala, ta svatá, plamenem i mečem zkoušená, nežs mně ji v dědictví tak sladkou vzdala! [5] A každičký tvůj květ, jenž v duši horoucí mi zavál nadšením a milováním, z tvých vřelých pučel ran, kdy v slzách tonoucí nám žehnalas své krve proléváním. Jak mučil srdce tvé zlý tyran, vrah i žhář, a jakým rekovstvím jsi zmohla zkázce, než naučilas mě, tak božskou jevíc tvář, ty jediná, mé nekonečné lásce! Ó lásky nesmírnosť a nesmrtelný proud mně rozhrnulas ty jak čarovidem, tys blažíc nutkala mé duše žáry lnout v říš věčných pravd, i k nebesům i k lidem! Tu něhu soucitnou, jež smutek stírá s čel, tu víru v lásky moc, jež mroucí budí, ten okřídlený vzdor, jenž letí v hroty střel, – to rozpoutala tys mi slastně v hrudi! Co duší velkého mi zabouřilo kdys, co tužeb šlechetných jen duch můj chápal, co hvězdou vzplálo v něm, co vznáší jej, to tys, tys vytrvání mé, můj vzlet a zápal! 6 Tím vzdechem probuzen, duch bádá v budoucnosť, i zaseta mi duše nadějemi! Tvých reků vítěznosť, tvých věštců horoucnosť vlá ku kleslým tvé síly perutěmi. Ty učíš z pádu vstáť v den běd a zoufání, z desk dějů zázračných ty víru hlásáš, a tvůj to svatý hněv, jímž v hymnu hřímání plec robů bezbranných jak bleskem pásáš! A jest to výkřik tvůj, ten jásot za volnost, a číše bratrství – tvých slz je číší, – ty vyperlilas, ty, v mou duši každý skvost, ty vykoupilas mně i dech, jímž dýši! Ty svatou, spoutanou mně rukou kynulas, a nebesa se otevřela v blesku –, ó slyším prostorem zníť soudných polnic hlas a božství svobody zřím v zlatolesku! Jsouť jeho oltářem tvá prsa zraněná, – ó matko! světice! tu vážně klečím, – kdy byla modlitba jak tato vznešená, a který bůh byl toho božství větším? 7 Za spásu zdrcených, jež mrzkosť ubila, za lidstva majestát se vroucně modlím, jak tys, má otčino, mě slavně učila, kdy v dobrý boj mě vedlas proti podlým! Tys život výsostí mi prodchla kol a kol a světlá znamení mněs v duši vtiskla; v ní nejhloub dalas mi ten nejsvětější bol, jímž z oka lidského kdy slza tryskla. Bol o tebe! Ó zač jest posvátněji lkát, zač krásnějším by bylo zahynutí? Vždyť srdcí věrný žár – jak podstoupil by rád smrť vřelou v zápase – v tvém obejmutí! Když tisíc životů by chtěl ti v oběť klást, pln žízně po činech tvých dávných reků, a nelze-li mu v boj svou třtinou síly vlást i má-li tobě v dar jen slzu vděku: Ó matko, přijmi ji! Ta perla chudobná, jež vroucně na prsou ti vyplakána, jak ve své prostotě i ta jest velebna, ať bezmocna, však láskou požehnána! 8
Dědicové. (1881.)
Z těch vojů strašných, pod Čerchova stínem kříž nesoucích, kříž z mečů smrti skutý, na nějžto věčný Řím chtěl hromoklínem vbít národ Husův, klatbou jeho tknutý; s té strže bitců, k ničící jež ráně žold nebeský zval svatým jménem Páně, z těch davů slepé, neúprosné síly, jež vedly berly božích pastýřů a ježto třasem rozvál v jedné chvíli jak sopky hrom – zpěv českých kacířů: jež v paty uštknul strach a jimžto děs v týl sednuv jako jezdec v divém jeku vťal v ledví ostruhu, a hnal je v les, jenž ve pravěkých třímá kořenech tu čáru posvátnou – mez české půdy: z těch bludných jeden, zděšenější všech, když do Němec měl nésti zpět své údy, tak zmámen ubíhá, že v lůno zhouby, 9 v kraj českých ďáblů dál a dál se hloubí; i postřehl to pozdě v lese pustém, když na Šumavu šerá noc již padá. Jak otřásá se každým větví šustem, an mní, že v každém stínu číhá zrada! Hoj strach, zlý jezdec, hnav jej úprkem, jak za hřívu jej nyní za vlas rusý rve drápem zaťatým, že chroptě musí dál v útěk, dál; i zdá se dozvukem být vřavy vítězné kol šepot lesa a zpěv, jímž srdce křižákovo klesá, mu zvučí hrozně větru dumkou snící, – zpěv bitvy: Kdož jste boží bojovníci. Noc dusná, v jaké hrůza ráda dlí, ta v temnu svém, jak v černé hladině obrovské jezero, mu zrcadlí směs dějů žhoucích v jeho vidině: z tmy, v neprostupnou skrýši ulité, tu s hrozbou trčí větve ostnité jak palcátů a sudlic zjevy náhlé; tam dolinou se plíží mlhy táhlé, i zdá se mu, že zří to závoje žen kalicha – co vzteklic krvolačných s vlajícím vlasem, hledů vzdorně mračných, s lučištěm v paži jdoucích do boje; kde srna opozdilá k doupěti 10 se dupotajíc vrací v pospěchu, děv husitských on běh mní slyšeti, a srdce stydne v prsou bez dechu. Práh bystřiny kde bouří neurvalý a s třeskem balvan po balvanu valí, toť rachot, jenž jak nával dunivý vozové hradby v kosti proniká, a sněť kde praští o kmen práchnivý, toť jako cepů ráz. Tmu odmyká tu onde siná blýskavice skokem, jak ocel pode pláštěm vlajícím; a sypká skála, kterou drobí krokem, jak zástup deptá svah, jenž kvapícím ji hlukem koulí uprchlíku v paty, až ozvěna co buben víří klatý, hluk násobíc, jak bázeň tepen ráz. Již křižák sběhl v důl, jejž hradí sráz, a polomrtev klesaje se choulí v stín jeskyně; již padl, k smrti štván, a zemdlen usnul, v strachu, pojednou-li ho vzbudí vítěz, žítížití jeho pán. Tak bídný, chabý cizák sen si spřádá. I zdá se mu, že z porážky své vzrůstá, že s hradů zpupných jeho cizovláda si mečem, ohněm lid ten k nohám shýbá, a zákony že hřmí mu jeho ústa, 11 a lid že otrocky tu ruku líbá, jež vráží v české jeho srdce dýku. I zdá se cizozemci uprchlíku, že jeho hlahol vítězným jest hlasem, jímž udeřen, jak ptactvo krupobitím, ples českých písní němým hyne třasem, mře slovo české s truchlým lidu žítímžitím; i sní, jak by touž nohou, jižto zkoupal ve svaté rose hrobů zdeptaných, teď krutě národu na šíji stoupal, v sten jeho mroucí vřískaje svůj smích, zpit mstou a pýchou, kacíř Čech kdy v strachu svých svatyň zbytky vzdav mu za podnoží, se před ním plazí v zkrvavělém prachu, a zapírá, co kdys mu pravdou boží, a zapírá to cizím jazykem! To Němci zdálo se, když mdlý se v sluji kryl po Domažlicích. On zhynul tam, však dědicové jeho dále snují ten panství sen. Kdo zruší jejich klam? Kdo zdědil sílu pravdy hlaholící, kdo zahřímá jak boží bojovníci? Ó srdce česká, zvučte v jedno pění, ať prchá kletý sen, – ať svítá probuzení! 12
Sličná země. (1876.)
Jak slična jest ta rodná země má! Hle na rtech růže, v loktech nebe má a líce kryté květem sedmikras, jak letní soumrak oko v stínu řas. Jak slunko mysl, darem od Sudic, a písní jako sivých holubic. Ten její úsměv – ranní červánky, a její slzy – lesní studánky, a její tužby – hory ztepilé, a její láska? – popel v mohyle. [13]
Buditelům našim. (1884.)
Již nad hlavou nám třtina zlomena, a dějin list, kde jméno české psáno, byl obrácen; dál věku soud pře jiné vážil. Bylo dokonáno, i stenů mroucích zmlkla ozvěna a zapomnění valil času proud. Jen jméno ještě zbylo z národu, však i to jméno zvrhlé jeho děti již zapřely. Jak v poušti hrob jen větrům známý, ježto přes něj letí, a sloupům písku, v děsném pochodu jej zasypávajícím beze stop: Tak mizel v osamělém hynutí ten zbytek zbylých srdcí osiřelých, jenž přečkal svůj i vlasti pád, [14] i bylo třeba duchů žhavě smělých, jen zapět jemu píseň labutí, a velké lásky, slzou česť mu vzdát. Tak bídný, ztracený to národ byl. Ó kde jste vy, vy bohatýři sniví, ó soucitní vy věštcové, svůj vzňali záměr božsky odvážlivý? Kde onu víru v mocnosť lidských sil, kde tolik žáru v trouchni hrobové? Kde tolik lásky pro ten padlý lid hruď vaše našla, tolik smilování? V tom věku msty, kdy ctností jest kvil slabých trestat jedem pohrdání, kdyť hanbou, ku kleslým se nachýlit, i pýchou, šlapat přemožených čest? Kdo naučil vás tolik odpouštět těm robům chabým, nehodným svých dědů? Kdo v národ mdlý vám víru dal, že z jeho zubožených, mroucích sledů by mohla nová sláva vypučet jak pramen v poušti ze zvětralých skal? Kdo dal vám naději tak zmužilou i předtuchu tak zázračného jasu, že podnikli jste hrdý div, 15 zvát opuštěný houfec ku zápasu s tak obrovitou, krutou přesilou, již mocně vlásti zřel, se probudiv? Ó jak jste milovali národ ten, tak velkých činů za schopna jej ctíce, kdy v snížení mřel nejhlubším! Ó možno není milovati více! Jen taký zápal, slunný jako den, vzňal život nad hrobovým ovzduším. A my, snů vašich vřelých zrozenci, my, národ oživený vaším dechem, my nemáme v se víry již? My zoufáme, zda zůstane Čech Čechem, a hlavy shýbáme jak souzenci před napřaženým mečem tupě níž? Vy v lepší budoucno jste doufali, – hle, jsme již živou budoucností vaší, již bájil sen váš sálavý! Ó hanba, naději-li nad vše dražší vám, svatí rekové, jsme sklamali jak skvostů vzácných dědic mrhavý! Váš odkaz nejdražší – toť víra v nás! Toť láska, která klatbu s klatých snímá a žehná nám i budoucím, 16 žár čistý v pokoleních bludných vznímá a chranlivě jim nad propastí sráz v pouť jistou hradí loubím kvetoucím. Váš odkaz, křisitelé velební, ten vzpřimiž nás, ten roznítiž v nás ducha, on zbraně svěť nám nadšením! Nechť hesla vrou, nechť prapor vlá i buchá, a démonové naši hrozební se zděsí naší spásy znamením! 17
Žaloba. (1875.)
Tvoř reky, básníku! Ať oživnou tvým kouzlem velcí, královští a přísní! Neb doba tvoří teď jen podivnou a nízkou třtinu; vytvoř doubce, písni! Ó pěvče, lásku pěj! Ať omladí tvář světa velkým sluncem svého jara; syk záští vře tou lidskou chamradí, – číš v ruce kysá, mládež již je stará. Kaž oběť na oltář, a v božský chrám zvi sladkou víru, pravdy veleknězi! Neb nyní každý je svým bohem sám i knězem též, jenž v poctách nezná mezí! Ó vzývej mužů česť, mluv plameny, v boj svatý za vlasť volej, Demosthene! Vztyč prapor v nebesa, hni kameny, – však srdce odpovědí: ubi bene... [18] Ó zpytuj, proroku, a chmury střes, jež halí němé budoucnosti témě: vše schvátí okamžik, vše zvrátí „dnes“, jež nicotou svou zpíjí toto plémě! Mluv, minulosti, mluv! Ať otevrou se hroby! Učte, stínové vy hrozní! Váš los, ta krev, jíž vaše rány vrou, jsou bajkou jim, jež v zapomnění dozní. Ó nezdržujte slz ni výkřiků, ó žalujte, vy všickni žalobníci! Ty matko dětí němých jazyků, plač v cizí jásot, vdovo bledolící! Vy mlčíte, – ba mrtev marný vzdech, jím srdce nevzplá, ruka nezahoří! Hrom činu jen, toť píseň písní všech, té buďme pěvci, ta jen reky tvoří! 19
Pravda i krása. (1883.)
K luzným tě výším, poutník mladý, letmo jenž spěcháš k zápolům ducha, v různé zvou strany různé dvě vnady, a přec k nim stejně srdce tvé buchá, okem jich žhavým vzníceno v hrudi čaromoc obou v nadšení hlásá, jménem jich slastné ozvěny budí: ó pravda! ó krása! Jedna, hle, píše s nezměnnou tváří odvěký zákon, prastarý, prvý, s úsměvem věčným, nechať jí září červánkem písmo neb rudou krví; druhá k svým strunám s rozkošným zřením měnivých zjevů zázraky jásá, – k oběma zíráš s toužebným chvěním, – toť pravda, toť krása. [20] V blankytu hvězdném, v májovém květu, v bouři, jež ničí, v červu, jenž hlodá, v blaženství snění, v myšlénky letu, v lásce, jež klame, v zradě, jež bodá, dvé ono v ladu či v kruté válce pne k sobě náruč, zbraní se pásá, sestersky blízko i v cizí dálce vždy pravda i krása. Boří a tvoří svorně i vzdorně, jedna kde prchá, druhá tam trůní, nevíš, kde bleskem srazí se sporně a kde ti splynou lahodnou vůní; jedna kde soudí, jedna kde věří, druhá i víru i sudbu střásá! Která jest vyšší? Kdo let jich změří? Zda pravda? Zda krása? A přec – ó vzdej se té jen či oné, nezbloudíš nikdy, kam tobě kynou, dráhy jich smělé, vzletné či sklonné, nechť v různé konce světů se vinou: obě tě vedou k jednomu cíli, obě jsou božské, v obou je spása! Blažens, kdy k tobě berlu svou chýlí ať pravda, ať krása! 21 Vzhůru, jen vzhůru za ideálem, v zápalu vroucím, se srdcem čistým. V něm obě zvučí v souladu stálém, v něm planou světlem velkým a jistým! Mladosti jará! Perutí vzletnou vzhůru-li sil ti nadšení zavdá, sladce ti vzdají korunu květnou i krása, i pravda. 22
Můj soudruh. Můj soudruh.
 (1878.) Mně lampa dávno shasla, mně hlavu dávno šálí sen, v má myšlení se motaje svou pestrou nicotou; jak v poplašeném běhu oř padá zpěněn, uřícen, štván přízraky a k trýzni hnán duch klesá mrákotou. A v nepokojném snění zas o myšlénku zápasí, snům vzpírá se i přeludům, chce mocně k pravdě vzrůst... Pryč andělé a běsi! báj žádná světa nespasí! – V tom probouzím se výkřikem svých stenajících úst. Pruh měsíčného světla, jak na kroj šaška přistřížen, půl světnice v jas odívá a v temno halí půl; však olověným tichem vzduch jako hluchý obtížen, a hlava má jak vymřelá, jak opuštěný úl. [23] Kam slouchám, teskná noci? proč vázne cit a myšlení? což kamennou jsem příšerou, což mrtev živý duch? Můj pohled padl v koutek, kde hodiny mám nástěnní, – a hned to vím, co postrádám: aj kyvadla to ruch. Tam tiše na řetízku, jejž zlatí bledé luny zář, až na zemi tkví závaží, – ne ne, toť živý ďas, ten olověný mužík, jenž stáhnuv čelo, nadmuv tvář tam krčí se, tam šklebí se a ježí vous i vlas. Tu vázneš, malý obře, a hanbou oči mhouříš dnes, tu ve prachu se lopotíš, tu paže napínáš, bys jen se dostal vzhůru, vší mocí táhneš na řetěz, a že se ti to nedaří, hle pěsti zatínáš! Tu sedíš, násilníku, jenž každou žití hodinu v své otroctví mi zavlekáš, v tvůj řetěz upjatou! Sám otrok, nyní čekáš, že na tvou výš tě vyšinu? Ne ne, tvůj klid a skromný hled mě více nezmatou! Jen tahej, sám jen tahej, ty trpasličí titane, jen roboť dál, tuž každý sval a zmozol krutou dlaň, až z olověně hrudi ti lidský povzdech zavane! jen utýrej se do potu, až do krve se zraň! 24 Věz, jak jest poraženým, ty zarputilý obříku! Jak přeji ti tvůj hrozný pád! jen svíjej ty se tam! A všecky svoje viny teď vyslyš, starý hříšníku: Tvůj každý čin byl násilí a faleš, zmar i klam! Tys tahal, pořád tahal, jak za vteřinou vteřinu bys odklízel vždy zvolna jen, vždy stejně jen a dost, a stáhls nenadále, tak lstivě, malý zlosynu, věk nejkrasší, věk mladosti mi dolů v minulosť! A dolů, věčně dolů bys tahal vesnu za vesnou; ty hrobaři! cos uchvátil, tos vmetal v smrti dol! A přec tak líně vlékals vždy žalu chvíli výděsnou, a ze vteřin jsi věčnosti vždy spřádal pro můj bol. Ty mnohdy tajně v temnu – já slouchala jsem z lože přec – čas uvěznil jsi v hodinách, jak ptáče chycené, jež dobývá se zobcem a křídlem tepe o svou klec, až hrdélkem se zaplétá v ty síně mřížené... Tak dloužils každou trýzeň a každý stesk i nepokoj, zlý okamžik jsi znásobil, však dobrý promrhal; ó v hodinu mé slasti – jak létly ručky přes orloj! jaks tělo dmul, div tíží svou jsi řetěz nestrhal! 25 Jen dolů, rychle dolů jsi svážel radosť v jeden trysk a přivlékal jsi každý den pak vzpomínku a žel; taks hrál s mým celým žitím; teď znej mou pomstu, toť tvůj zisk! Jen ruka má tě mohla vznést, bys v prachu neležel. Teď dobře, malý obře! hry podloudné jest konec as! ty nebudeš mě týrat již ni vodit za otěž; buď veta po tvé zvůli, – já osvobodím žití čas, již nevstoupíš ty v dráhu svou, – ty dole zůstaneš! – I hledím v temný koutek: tam jako myška lapená tkví mužíček můj z olova a mhouří na mne hled a skrývaje se v stínu má strachem ústa zamčená, jak pod ložem kdys Paleček, když vkročil Lidojed. A zdá se mi, že chábnou mu vypoulené svaly teď, a šedivou tu bradu svou že tiskne k hrudi hloub; jak odsouzenec zírá, jenž opřen o žalářní zeď bdí v řetězech noc poslední, ret němý, oči v sloup. A ticho kol tak mrtvé, a půlnoc věstí rafije, – tam s kyvadlem se zastavil i krotký hodin rej; čas bez mezí a hrází se jako moře rozlije, neb mrtev již jest jeho pán, ten zpupný čaroděj! 26 A hrdě jako trofej již ruka má jej schvacuje; hle trpaslík! jak směšný trup i paže napjaté! Jest mrtev a tu leží v té podobě, jak pracuje, jak tiskne kruh a mozolí oň pěsti zaťaté... Ba věru, v prostřed díla smrť pidimuže zastala; on pracoval svůj celý věk, pak nemohl již dál. Ty olověný muži, tu nad tebou jsem zplakala, i bylo mi, jak osud tvůj by u mne v jizbě stál... Vždyť zimou, létem, skřítku, jsme klopotili pospolu, já jako ty, ty jako já, – my byli přátelé! A my též někdy vázli, a nebylo to bez bolu, než poznovu jsme dobyli si chvíle veselé. Ba hledíc na tě vidím, jak stejni jsme: já jako ty, ty jako já; jak směšně, hle, své síly napínáš a mohutně se kasáš jak do titanské roboty, a že jsi přec jen pidimuž, jak pěsti zatínáš! Jak podobni jsme sobě: ty hanbou oči mhouříš dnes, že lopotíš se marně výš, – a já chci k pravdě vzrůst; ty úsilím se svíjíš a mlčky taháš za řetěz, – jak probouzím se výkřikem svých stenajících úst. 27 Ty ladem chtěl jsi řídit svůj svět – aj mých to čtvero stěn, to maličké tvé obrovství, kdož teď je dokoná? Jsi svržen se své výše a ze své dráhy vyhostěn, cos osnoval, to přervala ti sudba nesklonná. Též já chci lad a dobro, já hledám pravdu blahosti, a pitvorné jak trpaslík jest vše mé úsilí! Což divu, že pak trnem, já jako ty, v své úzkosti, jak před obrem kdys Paleček pod jeho postelí! Můj olověný skřítku, jsme oba stejní obříci, nás jeden pych vždy vzhůru nes’ a dolů jeden pád; a v zlé i dobré chvíli – jsme staří oba hříšníci, my zmrhali chvil nejkrasších, nám spolu jest se kát. Tys břímě mnohé chvíle jak přítel můj vzal na sebe, – co minulo, měj za to dík! co přijde, sděl to zas! Pojď, lapená ty myško, již nehněvám se na tebe, pojď, hospodař v mém čtveru stěn a važ i měř mi čas. Z mé ruky vezmi volnosť a klopotné to žití zpět, pojď na svou výš, bys poznovu tam vládl v noc i den! Však oba nás to svrhne zas do prachu co nevidět, – kdo dříve z nás tam soudruhem as bude napaden? 28 Již řetěz vrčí vzhůru – hle jak se obřík třepetá! jak směšný zas je radostí, že dílo dokoná! A řetěz chvilkou vrzne, a kyvadlo zas štěbetá, – jen táhněme zas věrně dál, ty, skřítku, jako já. 29
Povzbuzení. (1876.)
Ó nesluň zraků na výsosti podlé, – jeť pohár štěstí zlatý ale mělký! Chrám buď tvá chatrč, nesluž v ní však modle; nechť losem skrovný, vždy buď srdcem velký. A neskloň šíje před velmocnou zvůlí, jíž ruku prodav svatokrádce slouží! Nechť losem otrok, cti co král svou vůli, a ta buď orlem, který k hvězdám krouží! [30]
Na hrotu meče. (1884.)
Tisícerou duhou světlo kmitá v šerých oken olověné síti, ba i v pavučině tam se chytá pod růžicí v ostrém oblouku, dolů běžíc po blysknavé niti v patách vytylému pavouku. Blíž jen, světlo! Vejdi s vonným vzduchem! – – Okno, otevřeno kvapnou rukou, zatřáslo se v starých zavěsách; prška květů vpadla sněžným ruchem s ptačí hudby směsí jasnozvukou, záře šlehla na strop, zdi a práh; s kouzelným svým rejem svěží jitro vlétlo zlatě, hybně, jásavě hradní jizbě v zasmušilé nitro, tak až v jeho náhlé záplavě stará zbrojnice ta středověká, mrtvě zdřímlá pod ctihodnou plísní, [31] dechu jara života se leká, jenž ji zbudil vůní, jasem, písní! Či chce z dávno vysloužené mdloby rosou křísit neklid zašlé doby? Hle, ten krunýř s rýsovaným květem, když naň slunce zasvitlo jen letem, zdá se, jak by se byl zvolna hnul živým dechem prsou rytířských; jeho kov jak stříbro, rez jak zlato v nezvyklých se leskne paprscích. Ba i prapor, jako vichrem zdraný, setlelý jak rubáš, hle, se vzdul vybledlým svým erbem trochu vzhůru. Vše, co spí tu, v mrtvou věčnosť klato, čemu živí odzvonili hrany, střásti zas by chtělo noční můru. Však jen mžikem prach ten klamně mládne; neúprosně smrť tu sama vládne. Kam jen bloudíš, bílý motýle, z jarních sadů v železné tu hrobce? – Hle, on jako na květiny stopce klidně odpočívá na tětivě, vzlétá k přílbě zas a čtveračivě tykadlem ji zkoumá na týle, pak se v temný otvor její hrouží, by v tím bujnější se vrátil rej; 32 kolem halaparten, ručnic krouží, težká rukavice baví jej nemotorně obrovskými klouby; všechen přístroj vražedlné zhouby obletuje bělostný ten host, zvědavý jak hravá nevinnost. Nejlepšího místečka si hledá, v nejkrasším jež plane slunka lesku, až je zvoliv, půvabně si sedá na hrot meče. Starý sekáč ten trčí koncem na vzduch, k oknu ven, položen jsa na kamennou desku kratší než ta čepel jeho dlouhá, jež se mečům, co jich v síni kolem jako trpaslíkům pyšně rouhá. Motýl na hrotu tam sedí holém, v jehož bleskotu se zrcadlí čtverolístkem křídel třepetavých, jako narcisek naň upadlý; nepohnut zas v dumách přemítavých tkví tam jako živá otázka; ba již otázky se hejnem rojí, sledujíce k starožitné zbroji svého vůdce, letce běláska. 33 „Kolikkrát, ó meči, drtit strachem, smrtí, mstou, ti bylo podílem, že se skvěl tvůj bodec krve nachem, jak teď sněhobílým motýlem? Kolikkrát jsi projel srdcem vroucím, proklál v prsou štěstí, mladosť, lásku, jak zde vnikáš nyní ostřím skvoucím v slunnou záři, v zlatou světla pásku? Z přílbic železných i tvrdších hlav vykřesal jsi stokrát jisker dav hojnější než lesklých mušek vír, jenž tě bez bázně teď obletuje! Děsils říše, hubils moc a mír, kácel’s blaho lidské v bezdné sluje, planul’s v moři slz a v dědin žáru pod kalicha, pode kříže znakem, pod prapory, z nichž teď hrstky cárů dějepravec chladným zkoumá zrakem! Kolikkrát jsi v naježeném lese oštěpů a sudlic, v houšti střel, v dýmu bleskem hýřil v divém plese, kdež tví druzi jako r je včel žíhadla svých bodců vráželi v statisíce nepřátelských těl! Zřím tě v houfu kopí, arkebuz, v seči, v ohni kusů, v šípů dešti; trouby, ržání v rudé nebe vřeští, 34 zdivo padá, ječí vřava hrůz, v podobách div lidských vůkol běsi vraždí a mrou s kvílem pod kolesy. A kde pobyl’s, všude zpustlá lada, nahý sirotek a vdova mladá, všude hlad a kletby, pláč a trosky! Všude v trýzni zoufání a muk neskonalá oběť tobě padá, za niž rdí se, za niž chví se vnuk. Vše to připomínáš hlasně dosti, němý jazyku ty minulosti; nuže, mluv jen dál a neuskoč otázce, jež křídlem zavadila jako motýl o tvůj břitký hrot! Dráha tvoje – krvavý to brod, ale kam se všecka krev ta vlila? Tolik bojů, ale mluv též: proč? Dosáhl’s kdy obětí svou cíle?“ – Jak se táži, ruka má té chvíle opřela se o kamennou desku, hle, a meč tu zaplál třpytným kovem jako v hrozbě, uražen mým slovem. Pohnuv, otočiv se mžikem blesku, proti mně ční obrácený hrot, na mne míří, a ten motýl bílý vyburcován vrazil o překot 35 ve tvář mou i prchá v jarní sad, Tak mi bodec otázku mou vrátil. „Oj, či bez boje tvůj vlastní rod božsky mocně dospěje kdy k cíli? Či, ty červe, sám, svou pýchou snad korunu svých tužeb již jsi schvátil, bez oběti, nezraněnou rukou? Jinak-li než s neskonalou mukou padáš pod kolesy doby svojí, pod praporem svým a ve svém boji? Kdež meč váš? Či ten se honosí, že ho krev a slzy nerosí? Někdy pak, až znak tvé doby zbledne, motýl na zbraň vaši vetchou sedne, zamyšlený potomek to zhlédne v záři jara; ó vy polobozi, oč, že si vzdychne: Tolik zápasů – a proč? Ideal však, víra v budoucnosť, za niž člověk rád by umřel kleče, vždy jest okřídlený s výšin host, motýl bělostný – na hrotu meče!“ 36
Lidská vůle. (1875.)
Ční obrovitá hora v šedinách, kol střásla skály, drobty svého bytí, a témě sluní v božských výšinách, – toť lidská vůle nad zápasem žití. Ó lidská vůle! mocná, vznešená a smělá zkoušíš vnikat v radu nebe, tak velkás, hvězdnou žáří svěcená, a čin tvůj – jak jest malý vedle tebe! Tvůj čin jsou trosky rozmetané kol, tvé velikosti drobty, nemluvňata! Z tvých útrob oderval je tvůrčí bol, kam spadnou, nevíš – trneš a jsi spjata. [37]
Stínová hra. (1884.)
Kol zaplál po hvozdě nach večera, co chvíli dál se šine, výše stoupá, až bleskl v písek na břeh jezera, kde s pěnami se na mělčině koupá i dále hloubkou modrých vln se brodí až k protějšku. Tam širá skála holá půl ve vlnách a nad vlnami zpola se v hlubině i výši v šero tratí. Prv bílá, jako deska hrobová teď, jak by se jí v ňadra ledová krev lila, rudne, plamenem se zlatí; a v žáru tom, jenž sálá v sosen hlavy a barvy lesa v jeden purpur taví, hle, po skále stín velký, černý chodí. Stín lidský, v podobě však obrovité, jak démon v záři věčných plamenů, svůj tmavý zjev na žhavou stěnu vrhá. [38] Teď chýlí paže; myslil bys, že trhá tu skálu ze základů, z kořenů, neb k tůni pod vodami nejhloub skryté že sáhne prstem, zaryje se nehtem v dna slizký hrob a vymrští pak s chechtem z vod na povrch, co kdys tam utonulo... Teď zjevení se náhle k výši hnulo a kryje skálu nestvůrným svým tělem od pěny vod už po sinavý vzduch, kde v bledý oblak černým vráží čelem, jak v nebesa by temný vzpoury duch hnal útokem. Teď lokty rozprostírá i zdá se ti, že v nich tu skálu svírá a zas jak spálen žárem jejích boků pln strachu couvá ve zbabělém skoku, zas kradmo blíž se plazí, chvíli váhá i znova rázně v ledví její sáhá i napíná své duchovité svaly a tlakem vzteklým skálu před se valí – – Vše marně však. Již athlet příšerný se v sebe choulí v malomocném studu i čeká, číhá; teď se zvedá temně, hle, ramena svá rozpíná i šíří, jak rostla by z nich křídla netopýří, až nepoznáš, zda stín ten nezměrný duch Satan jest či zvíře z pradob země; 39 i vzdýmá silou nezdolného pudu svou peruť beztvarnou až pod nebesa, by unesla jej žeřavé té skále, však ona marně mává neustále, až jako mrtvá k tělu mdlobou klesá; vždyť k patě obrově svou celou tíží se hory, vodstvo, zeměkoule klíží, a marně vzdušný velikán ten stinný chce letem ujíť hroudě ve svět jiný. A dlouho trvá hra, jež zrak můj poutá. Stín poznovu vždy z přitmělého kouta se dobývavě řítí, skálu ztéká, zpět odražen pak svislé oudy vléká, jež každou ranou pitvorně mu chromnou; vždy znova zuřivě se vrhá v před, by obludnými ruchy bájné stvůry, jichž nikdy v živém tvorstvu nezří hled, se chopil skály s vůlí neoblomnou: tu chce ji bokem do jezera vmésti, tu pádnou pěstí rozdrtit ji s hůry, tu vyvrátit ji, na bedrách ji vznésti. Však všecko hrozivé to úsilí, v němž tmavý zjev se lopotí a svíjí jak červ, jejž k zemi zrnko písku tlačí, vše posunů těch divých víření, vše potýkání s cílem svým se míjí, 40 a marně velikán ten zpozdilý, jenž nemá sil, by zvedl pírko ptačí, se pachtí ve svém pyšném šílení. I stanu v chodu, an mě zjev ten jímá; on stojí též, tak zříme přes jezero druh na druha. Již v boru mží se šero, jen skála dosud plamenně se vznímá, a na ní lpí můj stín jak přikován, – hle, tvora malého stín velikán! Hoj, skrč se, obře, sobě samu k smíchu! Již v zrcadle té rudožhavé skály mi zjevils nadlidskou tu lidskou pýchu, jež zve se vůlí, velikostí ducha, či velemocí rozumu, či sterým snad ještě sladším jménem sebechvály, k níž tvrdá skaliska ta kol jsou hlucha... Ó přelude, ó velký stíne, kterým náš obraz roste v mnohé žhavé chvíli, ty obří touho v slabém prášku síly, ty pude bohatýrský, velkolepý, jenž hlavou ženeš, cíl kde skalou hrazen, ran svojich necítě, k své zkáze slepý, pln víry vítězné, byť stokrát zrazen, ó jaká v tobě svatá pošetilosť, v tvém hořkém losu jaká božská milosť! 41 Nechť domnělým jen křídlem, drahý klame, v tu skálu biješ, selhávaje v smutku, oč větším’s ubohé přec pravdy samé! Ó nadšení, oč větším’s nás i skutků!... 42
Vyznání. (1883.)
I na mne mladé slunce Hellady se usmívalo světle vavřínovým loubím, a v šeru lehkonohé dryady v říš bájí vábily mě švitořivým doubím. I za mnou v stínu horkých pyramid šla šlépěj věčnosti kams bludně poušti pískem, a chatrč zvala v idylu a klid mě při pokojném moři na pobřeží nízkém. Týž černý plášť, co Faustu, prostřel mně kdys démon též, by vzlétla na něm fantasie; zrak starých proroků též tajemně mi svítil ve závratnou propasť poesie. A všechna rozkoš, růžový ten žár, jenž plní snů tvých, štěstí! opojivou tůni, i před mým retem kypěl ve pohár a vábil nachem, šumem, sladkodechou vůní! [43] I mně též krása obrůstala svět jak bujný prales úpon čarovného vděku a ztápěla svůj obrovitý květ v zář hvězdnou, v luznou půlnoc šerodávných věků. Hle blankyt nesmírný! I mně se v nach a rosný třpyt i duhu nebo v černo halí a ve zvon hromu bije na poplach a strašnou harmonii bouře z hlubin valí! Neb jásá skřivanem! To vše i mně! Mým vesmír přenádherný, mým jest bůh tam v dáli a mým to srdce zde, jež plamenně se v sladké modloslužbě nadšenosti pálí! Mně též pěl Hesiod! Mně zvučely též bitvy myšlének a soudy dějů k duchu, a plamen apoštolům nad čely plál v prostřed orlích křídel velebného ruchu! Vždyť osud, otec básníků nás všech, mě nevydědil, sypal hrsti drahokamů mi v obraznosť již v mládí hravých snech a dal mi zahradu svých nejkrásnějších klamů! 44 A dal mi hruď též ostře proklanou stem dýk, stem žhavých tvorstva otázek i záhad, a v dráhu k světlu, věštci hledanou, dal k povzletu mi vášeň, ježto nezná váhat. Svět velký jest a život bohatý! Boj pravd a říší, východ hvězd neb idealů, los tvůj i lidstva! Duch tím rozňatý zří v poupě zavřené i ve svědomí králů. Však na tom obraze, na moři tom, kde každá vlna zázrak, každý ruch pln krásy a kouzlem sálá každý světla lom, bod jeden zřím, kam bouřně srdce mé se hlásí. Ó na té oblasti, kde bohové, všech světů zjevy velké, radostné jsou doma, kde blahou pravdou sny jsou májové, tam na krvavou, temnou skvrnu klesám rtoma. Ta dýše smutkem, jako matčin rov, smrť v milenčině oku, rána v prsou děcka, vzhled sestry znectěné! A beze slov jest výčitkou, a jest v ní žal i bída všecka. 45 A jest v ní všecka velkosť, pýcha, slasť, a lne k ní láska, která co ten život trvá! Ta zbožňujíc mou pokřivděnou vlasť jme poslední mou vroucnosť, jak ji vzňala prvá. Jen ty, ó duše drahé půdy té, jež krev i slzy pila, krev i slzy lije zpod koruny své věčně trnité, jen tys v mém srdci pravdou, tebou krev má bije. Tys má v tom světě cizím! K jediné jen tobě plá můj zrak, má náruč i má ústa! I lkám, že z vroucí krve tvé i mé ti jako tmavá růže jen má píseň vzrůstá. 46
Stesk. (1883.)
Nic truchlejšího není než mladé oko shaslé bez nadšení, než bez myšlénky jinochovo čelo, jež malátně se scvrká v babské vrásky, a zotročile nahrbené tělo, v něm srdce duté, mrazivé, jak prázdný krb, kde, co dřív ohněm vřelo, se stmívá v dýmy plazivé, kde vymřel plápol odvahy a lásky. A nic tak nezabolí, jak padlý prapor na válečném poli, když rukou vlastní, jež jej v bitvu nesla, jej k nohám pustil korouhevník zvrhlý, i zapřev svatá, na něm psaná hesla, naň šlápnuv, smlouvá s vrahy mír! Nic nebolí tak, jako česť kdy skleslá i zrádný její bohatýr znak vlastní ve prach s čisté výše strhli. [47] A není hanby větší, než pýcha mužů nemužně kdy klečí a tak se modlí k cizí hrdopýše, že v cizím úsměvu se slastně zhlíží, při cizím zamračení sotva dýše a bita ve tvář, v prsa bije se, ni z potup cizích k citu vlastní výše a k velkosti se pravé nevznese, leč pod hřích cizí sama plece níží. Ó kdy se oko slepé zas otevře? kdy lebka, v nižto tepe nám útok cizí s pohrdlivou vřavou, skráň kdys jen koruně a přílbě zvyklá, svůj najde vzdor? Až nad vztyčenou hlavou nám hrdý prapor opět zašumí svou mluvou volnou, jedinou a pravou ta hesla, jimž duch dějin rozumí a jež nám v srdcích mladých svatě vznikla! 48
Na starém bojišti. (1884.)
Kopá v poli, skloněn robství tíhou, v padlých reků znesvěcených ložích, brázdí popel dědů mnohou rýhou pozdní pravnuk bojovníků božích. Hroby volných smáčí robským potem, on, ten vyděděnec jejich ducha; neví, v čí to kosti tupým hrotem na povel svých pánů tvrdě buchá. V uschlé hroudě skryta lebka bílá, v lebce osten vraženého kopí; došlo na ni v slepém trudu díla, parob silou hrubý nástroj vzchopí – Rána udeřila. Jiskry hněvu tryskly z lebky, valící se prachem. Parob zděšen divem toho zjevu sepjal ruce s pověrečným strachem. [49] Ó jen žehnej křížem zbledlé čelo, zíraje v ty duté důlky oční, jimiž k tobě cosi zablyštělo záhadného z hrobové tmy noční! Jiskra z lebky! Divná moc tu straší! Brachu, viď, že takých lebek není? Či snad byli padlí otci naši jinými než naše pokolení? Hle, též o nás dosud svět to praví, nevěda, jak hanou tou nás chválí, že jsou tvrdy naše české hlavy, že jsou pevny, vzdorny jako skály! A co hrotů zaražených věží v lebkách po steré nám bodně ráně! Srůstajíce s kovem jich i rezí, polo železny jsou naše skráně. A co zlostných rázů po vše žití v zraněné nám témě kuje, tesá! Ale hanba! Kladiv krupobití přec nám jiskry z lebky nevykřesá! 50 Ó jsme padlí, ne však na bojišti, v robském jhu jsme padlí na úhoru! Lebka otců po nás hněvně blyští, volajíc k nám: „Jenom jiskru vzdoru! „JenomJenom jiskru staré české pýchy, jenom jiskru z hlav jak od ohniska! Vždyť přec po nás, pohřbených zde v líchy, zdědili jste lebky, z nichž se blýská!“ 51
Tichá duše. (1879.)
Až v duhové bráně již duše stojí a zazvonit v nebeský zvon se bojí. I chví se jí křídlo i chví se ruka, když slabounce na dvéře Boží ťuká. „Kdo jsi?“ ptá se Petr; tu tak se lekla, div od nebes prahu zas neutekla. Však zůstala ztrnulá jako kámen; a Petr dí vlídně: „Nu vejdi! Amen! Z tvé stoudnosti poznávám dobrou duši, neb černé – ty beranem v bránu buší.“ Již otevřel Petr; on usmívá se, jak dušička krade se k věčné spáse. [52] Jde lehounkým krůčkem jak mládě ptačí a křídla co nejvíce k sobě tlačí. Jde v blaženosť věčnou a věčné světlo, jak kdyby ji svědomí těžké hnětlo. V houf duší se potácí s bázně mamem, div nepřijde k úrazu v nebi samém. Až sám dobrý Bůh si to k smíchu páčí. „Kdo jsi, duše divná?“ jí říci ráčí. Však duše se leká a chví a pýří, kol do kola celé s ní nebe víří. I kloní se, rdí se a stojí němá, pak vzmuží se k slovu, leč slova nemá. „Aj tedy!“ dí Pánbůh; „nač tolik strachu? CiČi patříš snad naposled ku rarachu? Co tíží tě? Snad se to ještě spraví; nu vždyť jsme tu dobří a shovívaví. Máš nějaký hřích snad? Jen pověz Bohu! Má milá, já mnoho ti odpustit mohu. 53 Já odpouštěl všem zde; jen již se zeptej! a když se tak stydíš, aj tedy šeptej! Proč upýpáš se jako nevěsta veská?“ Tu šeptla: „Můj Bože – jsem dušička česká!“ Hled Boží se zjasnil. „Když to tvá vina, když to celý hřích tvůj, aj toť mi jiná! Ty, jež se tu chvěješ a koříš tak znízka, ty sedneš tam nejvýš, kde muzika výská. Tam přijde ti smělosť, tam potřeba tebe; jdi, dušičko česká, jdi v české nebe!“ A za prstem Božím tam duše hledí, kde musici sancti nejvýše sedí. Hle Záviš a Dalibor vězeň chudák, tam s varytem Lumír, tu Švanda dudák. Tu ze srdce k srdci Záboj zpívá, a Slavoj si do taktu mečem kývá. Mnich notuje „Pomiluj“, berlu má z palmy, a kacíř, hle kacíř tam zpívá žalmy. 54 Král rytíř tu v milostné hraje struny, tam děvice s vlasem jak paprsky luny – Slyš, Husitů píseň! Tu hrají v cepy i vousatý Prokop i Žižka slepý. A kolem nich sedí tam andělé mladí, ti bubnují, troubí a housle si ladí. A nad nimi menších zas pěvců zjevy – hoj české to nebe je samé zpěvy. Tu dušička slouchá, a tvář jí živne, ba sprostila již se své tesknoty divné. Pne směleji hlavu a perutě zdvihá a semotam blýskavým okem žíhá. Tu pojednou houkne, až nebe se třese: „Ha, bohdejž to rarach!“ a vzhůru se nese. Dva anděly porazí křídel svých machem, až všecko tu oněmí, kamení strachem. „Jen zvolna!“ dí Pánbůh; „tys, dušičko, smělá; až přílišná odvaha do tebe vjela!“ 55 „Ten hudlař!“ dí duše; „ó kýž by radš oral! Vždyť vynechal pauzu a zmodrchal chorál!“ I vytrhla partesy Prokopu mnichu a meč vzala Slavoji. „Slouchejte v tichu!“ Tak houkla si, jako by nebesy vládla. „Teď znova! – Ty mlč, ty tam od svého rádla!“ A v rozhorlenosti a v ohnivém hybu takt mávala mečem a spravila chybu. 56
Hudbě. (1884.)
Ó hudbo! ty žití tak hybné, vřelé, ty vířivý dechu, tak proměn plný jak s vášnivou tepnou svou srdce chvělé, jak osudu moře a citů vlny! A přece tak prostá vší zemské rmuti, tak cizí všem zápasům lidsky trudným, jak odjinud zalétlá v zavanutí nám v těžké sem ovzduší křídlem bludným! Ó rci, kde se zrodila bytosť tvoje tak vznešeně tajná, tak přelíbezná? Um žádný se nedoptá tvého zdroje, ni příroda kolébky tvojí nezná. Jen hledá tě, po tobě touží všudy, i v slavičí dumce i v bouře hluku! Jak zemské ty šumy jsou všecky chudy, jak matny jsou vedle tvých čistých zvuků! [57] Tys uprostřed hřmotného tvorstva reje, jenž se stenem rodí a s třeskem ničí, jak víla, jež na vlnách plujíc pěje a kolem níž marně řev moře ryčí. Ó vím, kdyby nebyly v dálce třpytné ty planoucí hvězdy tam věčně němy, tam našla bych zřídlo tvé nevýzpytné, kraj souladu, s něhož se snášíš k zemi. Tvůj původ v nás čarovnou víru budí, žeť božským! Vždyť nelze nám věřit v pýše, že v zraněné, zbojné jen lidské hrudi by zkvetla tak spanilá smíru říše! Rtem rajským co zvěstuješ tužbě množstva, to uniká pojmům všem lidsky těsným; tón každý jest duší, jest dechem božstva, však volným a nebesky netělesným. Ne v hlínu, leč v paprsek bůh jej vdechl, a proto, kdy dáváš svým divům zníti a člověk jich čarozvěsť pozaslechl, svých ňader v nich světější ohlas cítí. 58 A tmí-li se taká v něm propasť bolu, že odvaha, ztuhlá již u pokraje, dna dozříti váhá v tom strašném dolu, ty zazníš, a ledová úzkosť taje. Zrak ztrnulý pocítí vlahou rosu i pohlédne v hloubku zpod vlhkých dlaní, zří mužně v líc posupnou zlému losu, zří toužně – až vystihne úsměv na níní. A nevyřkne nikdo, čím srdce skleslá tvých souzvuků balzám tak sladce těší, neb záhadu, pro níž duch nemá hesla, jen tajemství tvoje nám v srdci řeší. Vždyť každý kvil bouřný a teskné vření, jež zlozvukem hrozí v tvém luzném proudu, vždy souladem dozní jak odpuštění, jak andělů hymnus po božském soudu. Ó v tobě, ty zrozenko lepších krajů, jest blahá ta shoda, jíž moudrosť hledá, když nad svárem nezkrotných pravd i tajů jen pochybnosť havraní peruť zvedá. 59 Smír velebný, s nímžto se věčně míjí let myšlénky, nadšení vytrvalosť, tenť doma v tvé všemocné harmonii jak ve snách nám zjevená dokonalosť. Ty chováš, co nikde již neshledáno, i dáváš, co odepřel los nám všude, a komu ti rozuměť nedopřáno, oč chudším ten chudý mu život bude! A kouzlem tvým vzdušným, jež nic mu nedí, jak dětinnou bájkou-li vědec zhrdne, ó nepodá vesmír mu odpovědi k zlým poznání mukám tak milosrdné! Ó splývej nám v prahnoucí duše s hůry, jak na hvozdy šumící ševel deště, a rozpínej duhu v žal černé chmury, ji úsměvem zlatíc, když pláče ještě. Ta moc, jež pne nad pouští klenbu palem a ze skalin zářící východ jeví, ta bdí s tebou nad naším lidským žalem, jej ukolébávajíc tvými zpěvy. 60
Lumírova smrť. (1878.)
Zašel v bory se Slavojem Záboj, mocná bedra opásána meči, vzdorem žhavým rozhněvána srdce proti Franku, mrzkých vrahů králi. V levo Slavoj, v pravo zašel Záboj, s nimi muži – bratrských to srdcí, pádných mečů, rozpálených pravic. Dvojí stranou spějí lisím skokem k modré hoře, hadova kde hlava pozdvihá se – s voji svými Luděk, parob nad paroby královými. Chmurným lesem, v tichu bouřezvěstném táhnou muži, jako mračna nocí, ale mračna s Perunovým ohněm; jako praskot ukrytého žáru doznívají kroky jejich v dálce; v patách obrovská jim těla stromů vyrůstají z temna jako štíty. [61] Sklamán tichem, z korun jejich slavík klokotá si noční píseň míru. Dva jen zbyli ze všech mužů davu osamělí na pokraji boru; opustivše úval tajně skrytý nejníž v klíně hlubokého lesa, vykročili tam, kde k zlatým hvězdám z černa lesa vystupuje skála. O jinocha v pacholetském květu opřen vetchý, stříbrovlasý stařec; k prsům přivinuté chrannou paží varyto jak matka dítě nesl, varyto, hoj, Zábojovo zvučné, jež byl složil, štít a mlat by chopil, skutkem čině bojechtivou píseň, silný Záboj, pěvec milý bohům. Zastavil se starcův mladý vůdce, kroky jeho vázly v zamyšlení; na ubledlé čelo záře hvězdná; jako rosa v liliový kalich, přikouzlena linula se tiše, líhajíc tam sesterskýma rtoma jeho báji, mladé duše touhu. 62 „O čem dumáš, bujarý můj synu, že tak chýlíš bledé svoje čelo jak svou peruť postřelené ptáče?“ Zvedl jinoch ruku jako vítr, který smetá mraky s nebes prahu; tak jí přejel zadumané čelo, tak se čelo jeho zahvězdilo. „Slyšels, otče, kterak silný Záboj chrabré muže písní vypěl v Zápas? Slyšels, kterak jeho píseň Slavoj velebil, žeť Lumírově rovna? Otče, zjev mé roznícené touze, jaká že to byla slavná píseň, kterou z srdce k srdci Lumír zpíval, onen Lumír, jenžto Vyšehradem i vší vlastí pohýbal svým zpěvem? Ve snu se mi o té písni zdává, naslouchám jí v huku vodopádů, ve hlaholu vichru po pralesích: v pění bratří však jí nezaslýchám! Mnoho zní kol písní holubičích, leč tak bohatýrská, orlí – nikde.“ Stál tu stařec v tichém zpomínání jako hora, nad níž luna vzchází; z hlubin prsou ze sna probuzená 63 tryskla paměť, jako pramen z hory. „Taká, věz to, synu, byla píseň, takým, věz, byl pěvcem dávný Lumír. Věk byl, kdy se na otčinu sápal krutý Avar, jak dnes Frank jí hrozí; bleskem do vrahů byl chrabrý Lumír, lesů lvem byl, jako silný Záboj. A když srdce jeho vrahů střelou proraženo mělo vykrvácet, žádal zemřít zrakem k Vyšehradu, srdce vypět Libušině Praze, v píseň Vltavinu duši vydchnout. Vložili jej bratři na dvé štítů, postlavše je ratolestmi z lípy plné květů, plné medovůně; podložili dvakrát dvoje dřevce, vyzdvihli je na šestero plecí mužnou paží, sirotčím však srdcem. Třikrát od svitání do soumraku, třikrát za hvězd ponebeské pouti na plecích tak nesli drahé břímě od Šumavy dálné k Vyšehradu; na duších však těžkou nesli žalosť, pochmurnou jak Šumaviny skály, lkající jak Šumaviny hvozdy, hlubokou jak jezera v jich klíně. 64 Radbuza s jich nářkem spěla v půlnoc v sestry náruč, ve Mži stříbronosnou; Mže jej lkala ke slunéčka vzchodu, k Vltavě se tulíc štíhloboké; vánek požaloval jejich vzdechy vílám hájů, halícím své tváře; skřivan jejich stesky jitru svěřil, jitro večeru a večer noci, až se ohněm rozplakaly hvězdy, až se zarosilo němým smutkem zasmušilé Vyšehradu témě. Vyšel kníže Mnata se vším lidem rekům vstříc i jejich truchlozvěsti; kol a kolem vzrůstal jako příval krajů nářek: Vítěz – pěvec zmírá! Ve průvodu dlouhém řada reků vinula se povltavským dolem; v stínu chlumů proti Vyšehradu naposled se kníže potkal s pěvcem, objal jej i lkaje s ním se žehnal: „Bohové nám berou nebes hvězdu, perlu vodstva, země zlaté zrno, berouce, ó pěvče, nám tvou píseň! Chtějí, by jim samým z ráje znělo varyto tvé ku rozkošem věčným, mocné, slavné, hodné hřmíti bohům! 65 Ale lidu odlétá tvé pění, – peruť, která tisíc duší zdvihá, která jako vichrem prapor vlaje v jasno slunce nad hlavami reků! Pění, ježto ne že srdce vzbouzí, leč i v prázdno hrudi srdce dává! S ním, co nad krev draho drahým vlastem, vše to, zač nám sladko žít a mříti, vyzní nám, a pravda bude něma!“ Aj, tu vztyčil mroucí tělo Lumír, v oku ztmělém haslo lidské zření, z líce vála slavná bledosť smrti; ruka sáhla po varytu zlatém. Velebně se zdvihal, jak by opřen o neviditelné rámě bohů; rozhvězděným zrakem k Vyšehradu, srdcem k Praze, k Vltaviným strunám srdcechvějným hlasem holubiným zapěl jako zmírající labuť, s krví vřelou vypěl tuto píseň: „Čemu pláčí pro mroucího bratra děti tvoje, matko ty má milá, jíž tak sladce hlavu na klín skládám, by mě v krásné snění zkolébala? Plesati by měli nad mým losem, 66 jehož jsi, o vlasti má, mně přála! Radostně by měli jásat se mnou, an ti vzdávám v blažené té chvíli srdce svoje v slasti svrchované! Zdráva buď mi v poslední mé jitro, českých srdcí matko, země milá! Na tvém prahu, odcházeje k ráji, jako v ráj, o v ráj svůj čarokrásný ohlížím se, drahá, nazpět k tobě! Bujným blahem dmou se řeky tvoje v stínu hrdých lesů, skal tvých vzdorných, láskou zkvétají ti vonné nivy, lahodou tvé studnice se třpytí, k nimž se zpívajících děvic krásnychkrásných bílé ruce kloní s nádobami: klidem dýší tvoje šťastné chýže, k nimž se brav i pastýř vrací k spánku, vzdorem hrozí tvoje pevné hrady, v nichžto řinčí zbraň a mužné plesy, hesla reků na obranu vlasti, na oslavu Libušina stolce! Marně rozráží se vrahů příval o krvavá čela statných Čechů, zkrvaven se vrací z tvého prahu. Hoj, což jako v domov nejmilejší ve tvé divé lesy, strmé skály mohutná se zatulila volnosť, 67 jako mladý orel v hnízdo skalní, jako v těsné poupě krásná růže! Zdráva buď mi s touto růží v prsou, s krvavou to svobody své růží! Zapěji ti jako milan milce k rozloučení nejsladší svou píseň; píseň o tom, nade vše jak sladko ronit krev svou pro tu tvoji růži, aby její lístky zkvetly nachem jako volné, červánkové nebe! Zapěji ti, za tebe že mříti, za svou vlasť že duši vydechnouti jest tak krásným, velkým losem lidským, jakéhož ni bohům nedopřáno. Nelkejte, i slouchejte mým slovům! Bylať kdesi země, jak ta naše spanilá i vroucně milovaná, sídlela v ní ukochaná volnosť, jejíž hrady byly v mužných srdcích. Ale kdysi volnosti té jaré odpadalo, jako růži lístků, srdcí chabých, otřesených bázní, mečů křehkých, jako uschlých trnů; šlápla cizích vrahů mrzká noha na té růže povržený pahýl, a té země nesmrtelní bozi 68 osiřeli po národě slavném! Zřeli pokořený lid svůj zmírat, sami věčně nemohouce mříti; zřeli kácet dávné svatoháje, chýže pustošit a prznit chrámy, a své rodné, starožitné vlasti každou paměť hynout v nepaměti, sami nemohouce zapomenout! Tehdy bludná nebešťanův noha zašla ku mohylám rozdupaným, k prahům chrámů, kde již cizí modly, k nivám dolin, kde již cizí pění... ó tož bohův bleskometné oko, křivdu zřící s hanbou místo práva, v zkrváceném hávu cizí zvůli trůnit na velebném Vyšehradě, prolilo slz hněvných proudy nyní, v bolu božském, velkém jako moře, která nemá konce ani hrází! Žalem sklesly z málomocné ruky Perunovi ochromené blesky, hrůzou oněměly vřavy hromů! Samo srdce propastí se chvělo vichrovými vzdechy, lkáním bohů! Pozvedli se bozi z prachu mohyl v kolotavé chmuře, unášené 69 mrakovými vranci, jichžto hřívy zahalily nebe v závoj černý, jichžto šíje bičovaly blesky, jichžto kopyt úhoz metal jiskry při dunivém hřmění s nebe stropu. Jako bouři nesli svoje stesky na útěchy božské slunnou záři; zaletěli v sever vichrem touhy za moře až ku Arkoně svaté, k otci věků, bohu Svantovítu volajíce: Vyslyš, nejmocnější, oč tu lkáme k tvému slitování po tisíciletém, marném pláči! Zvedni svatý meč svůj obrovitý, usmrť otče, nešťastné nás děti, bídnější než sirá nemluvňata bídných robů mezi smrtelníky! Osedlej si posvátného oře, rozdupej nás hřímavými skoky, nebo vrz nás rázem svého kopí s mračné výše v moře jícen skalný, aby duše naše nesmrtelné pěna mořská rozpršela v příboj! Břímě muk nám jesti duše věčná, svůdný stesk nám paměť nesmrtelná! Kdeže útulek nám v takém smutku, 70 bohům bludným, nemajícím vlasti? Kdeže nám zas blahý domov družný, bohům po svém lidu osiřelým? Učiň, bože strašný, učiň z lásky mocný výrok: dej nám umřít, otče! Zasmušilo však se slunné čelo otce věků, boha Svantovíta. Bratři, pravil ku prosícím bohům, oč tu lkáte, jako slabí lidé? Jak, že vám tak nekonečná láska v zemské vlasti vrostla v srdce božská? Vždyť váš domov – širé, zářné nebe s nehasnoucí krásou zdoby hvězdné; útulek váš – květné luhy ráje, druzi vaši – synové to světla, naši bratři, bozi, jako vy jste. Není smutku v nebevládcův líci, svatá radosť na jejich dlí čelech, blahem plynou věčných bohů věky. V říši věčné slávy narozeným, nesmrtelní, umříti vám nelze! Ale bozi s boluplnou duší bloudili pak nesmírností nebes s mocným steskem, jako ve vyhnanství; 71 v upomínkách vídali jen planout na pastýřském krbu vlídný oheň, slouchávali děv i starců zpěvům, modlitbám i soudům, vřavám bojů, závidíce šlechetnému prachu padlých vlasti reků v popelnicích... Skryli čela svoje rouchem noci přede skvoucím zrakem Svantovíta, aby v nejtajnějším stínu mračen směli zaplakati jako děti, věční bozi, země sirotkové, nesmrtelní, nešťastní a toužní do věčnosti, do skonání věků! Neb jen nám, tvým dětem, země rodná, dáno z lásky k tobě umírati, za tvé slávy dědictví, tvou volnosť, za tvou blaženosť i za tvé bohy, ty náš ráji, země našich otců! Nám to sladké vyvolenství dáno, hodné, aby bozi po něm prahli, davše osudu nám lepší částku! Nikdy na porobu tvoji nezřít, leč tvou volnosť hájit v divých lesích; nikdy nezřít ztéci tvoje skály, leč jak balvan do vrahů s nich vrážet; 72 nezřít žhářům tebe v plen, leč plašit od ohňů je svatých jako šelmy; neslyšet ti zavznít zpupný povel cizincovy zvůle, – bouří vzdoru přehlušit jej, rázem volných srdcí! Nikdy nezřít chabnout muže tvoje, leč být mužem, jenž jich srdce vznímá nezřít ženy v malátnosť je svádět, sám však vzíti v mužném rozloučení od milenky meč a políbení; vědět, hrdinům že věnce vinou tvoje děvy, byť i s pláčem vdovím, ale nikdy tebe nezřít v pláči, leč svým vzdechem posledním ti slíbat slzu s líce; nikdy nezaslechnout zrazenou a zloupenou tě kvílet, sám však vše, co drahého ti vzato, tisíckrát ti vykoupiti krví, – neuzříti svaté tvoje chrámy, památníky drahé bídně kácet, ale na tvůj práh svým věrným tělem sám se skácet, jako mladý doubec podťatý, a nikdy sladký hlas tvůj neslyšet ti hasnout v pláč, ni písně v cizí vřavě vítězů ti zmírat, sám však zmíraje tě slavit písní 73 jásavou a hlasnou, jak tvé slávy dávná zvěsť i nadějí tvých vesna: tak ti žít a zpívat, – tak, má vlasti, tobě umírat nám přáli bozi! Slav je, jásej, – mne pak blaženého, děvy zpěvné, muži horující, i ty šumná Libušina řeko, i vy, chlumy v slunně zlatém vínku s úsměvem již požehnejte pěvce na pouť krásnou, hodnou touhy bohů!“ Hoj, tu zašuměly černé lesy, zaplakaly sivokřídlé mraky, vzdychly hory, a své hlavy v smutku mocné duby ukláněly k zemi; a tam s nedozírné nebes dálky v mračnu slavným steskem zahřměl Perun. Nad proudem se tetelící řeky Vyšehrad se zachvěl v záři blesku, zahřměl slavným steskem z hloubi skály; požehnal tak pěvce na pouť krásnou, – dopělť Lumír, odcházeje k otcům.“ – Skleslo starci dávno z chvělé ruky varyto již Zábojovo zvučné, stál zas vážně v tichém vzpomínání 74 jako hora, nad níž luna zvolna zapadá. Leč starcův mladý vůdce, rozpjav duši na hvězdnatých křídlech, zamyslil se o rekovných činech, touhou roznítil se hodnou bohů. 75
V stínech. (1876.)
Jak z jícnu shaslé sopky výpar bledý vstal z doupat noci den, tak chmurně šedý a vetchý, mrtvých zraků, jak by nechtěl žít – a přec jest narozen! Ne v slunných vidů vnadě a v nebes paprscích, ne růžově a mladě, leč jako mdlý vstal stařec; trudno jest mu jít v ten svět, poušť mlhovou a sněžnou. Beze stop se plouží výšemi a míjí s pohrdáním, kde hloubka, úkryt, tajina; vše jako hrob to stínům zůstavil. On celým putováním se vleče s děsnou noci němotou, však její mír ho mine, s tesknotou a dumně v smrti tušení se hrouží a jako Ahasverus – zdřímnout, usnout touží. Zář světla zbožnou rukou rozžatého dvé paprsků tká v mlze z obou stran kde pod nohama ukřižovaného [76] se chví jak žhavá krůpěj z božských ran, jak oko bdící v hořkém lidském bolu, jejž bůh jen v mukách zná i cítí spolu. Zář bledou kolem svírá temna klín, a v okruh záře vstoupil lidský stín. Tam na podobě božské starce zrak tak mrazný utkvěl, jako mlhy mrak, jímž proniká, sám nepronikle temný, jak stín, v němž hvězda shasla. Sníh se jemný mu vplétá v šedin sněžné závěje i v čela vrásky – vpadlé řady hrobů, v nichž mrtvé boly, tužby, naděje tlí bez památky drahnou, dávnou dobu. Pych vznáší hlavu tu, ač mdloba bedra sklání, a kamennými ústy úsměv pohrdání hne mžiknutím, kdy kletá Ahasvera noha jde s věčným vzdorem kolem trpícího boha. V tom stihl povzdech jeho sluch. Hle žena jak ona, která objímala kříž kdys na Kalvarii, zde v slzách rozprostřena k těm nohám svatým skládá bolu tíž; zrak jako ten, v němž matky hrozná muka kdys trnula, ten hledá božskou líc, kříž mocně obepíná slabá ruka, v něm kleslé duši berlu hledajíc; 77 vzdech prsou pozakvílel kol a kol, a v něm se ozval všechen lidský bol. I postál Ahasver. Jak z živé smrti se krutě vzbudil v žití žár a vír; co skalou bylo v duši, vzdech to drtí a v peklo sráží lhaný její mír i hroby toho čela odmyká... Z té duše ledů plamen proniká i valí každou tepnou děsné vlnobití, až prsa chví se v živém utrpení; svou kletbu cítí – nesmrtelné žití i s žití bolem, jemuž konce není; hrůz lidské bídy celé věky vstaly a znova hroty své v to srdce zabodaly. Ha, štvaný Ahasver, on klesá, jak ta žena tam pode křížem, zdrcen na kolena a vzdorem zoufalým se ještě brání jhu boha muk i jeho slitování; on rukou zprahlou, silou zlomenou se chopí obou kříže ramenou a duchovitých upjav očí zář, v jichž pustém stínu smrť i život zpola, v tu milosrdnou spasitele tvář, jak slují ohlas temně z hloubky volá: „Ó bože trýzně, bože ran i muk! 78 Hle malomocný, bídný, pokořený svět ještě vzývá tebe! lidských stonů zvuk, tvůj chvalozpěv, sto věků rozduněný, zní ještě k slávě tvé! a ještě konce není té víře tvé, žeť spása v utrpení! Ó ještě metáš blesky v lidu témě, by zdrcen ve prach, zbožňoval tě víc, a ještě učíš padlé lidské plémě, že pot a slzy světí jeho líc; že ten, kdo ruku vraha svého líbá a katu žehná, sklán a poroben, kdo s rozkoší jhu tyrana se shýbá, v svém zničení jest bohu podoben! Ó ještě zmučený tvůj obraz lidstvu hlásá, žeť v němých mukách božská jeho spása! A ještě Ahasver, jenž s pohrdáním, zřel na boha, an v chabém potu nesl kříž, se tobě neuklání zbožňováním, byť k nohám tvým jej sklála útrap tíž, a ještě duše o svou spásu kvílí, ne k bohu bolesti, leč k bohu síly! Kdes, králi svrchovaný, sílo věčná, kde, hospodine, jest tvá všemocnosť? Proč shlížíš na ta muka nekonečná, jež hubí lidstvu krev i duše skvost? Proč denně, jak tou rosou na zemi, 79 svět stonásobně zalit slzami? Proč v mukách, ode věku do věku, jen klesat, klesat dáváš člověku? Proč tolik ran tvých na lidstvo se řítí? Ó Ahasver je všecky ve svých prsou cítí, a marně po věk bludná jeho noha stop hledá soudce věčného i boha, a marně duše o svou spásu kvílí ne k bohu bolesti, leč k tobě, bože síly! Ó starý hospodine zástupů, což není spásy, není výkupu?!“ I klesl Ahasver – hle padl na svosvou tvář tam pod nohama ukřižovaného; jak žhavá krůpěj, jež by skanula z ran jeho svatých, chví se lampy zář a zasáhla i kmitem lesku mdlého líc božskou. Zdá se, že se pohnula, a v útrpném i němém slitování že k člověku se Ahasveru sklání, jak bůh by s člověkem snad želel spolu, že od počátku stanovil jej k bolu... A lampa shasla. Žena s lehčí tíží se vrací z posvátného ústraní. Jen stíny denní do kola se plíží a tichem šumí křídlo havraní; 80 až chmurný den pak uhasínal zvolna, i dokončena pouť ta jeho bolná. Pak vzešly hvězdy v převelebnou noc... Bůh bolu s rozpjatými lokty shlíží, jak Ahasver, jenž cítí jeho velemoc, v dál sněžnou jako stín se v stínech plíží. 81
Zpěvy sváteční. (1880.)
I. Úsvit.
Mne budí jitra dech, – slyš, vání perutí! Sen-li či skřivánek to šumí letem? Hle, ptáček prorazil par bílých klenutí a mizí, zpívá tam kdes nad mým světem; kol perly spadají – zdaž rosy nebo písně? Tam zvuky vysoko se chvějí – hvězdy též; zda skřivan nadšení to krouží z mlhy tísně? A zří tam slunko plát? – Ó kéž! Mne budí jitra dech – a vzhůru mne to volá, – kam chmurným bludištěm, kam zrak i duši pnout? Kam letem svátečním? Vždyť nejvýš skála holá ční v moře oblaků a v matné mlhy proud, a mrazivý to dech, jenž svál mi s duše snění – i zapomenutí! Kol mrákotná ta říš proč vábí, slibuje? To chladné probuzení proč zve tak svůdně výš, jen výš? [82] Že vstane slavný den, pln záře, květů, kras, z té mračné kolébky, již prázdnou vánek houpá jak matka truchlící? Že vzejde slunko z vás, vy šedé záplavy, v nichž obzor čelo koupá? Ó marné svítání! Vždyť den tvůj tone v pláči, hle, pluje v moři mlh, jich pěnou porosen, na křídlech prostřených, jež bílým proudem vláčí, sám v dřímotách, sám jako sen. Ba usne zvolna žár v tvém srdci, velká máti, – a vlastní žár ten můj – jest víc než krátký klam? A jako skřivana mne přec to vzhůru chvátí! Leť v zoru, duše má, a vzplaň v té výši tam, kde čelo s korunou jíž paprskovou, zlatou hle, obr pozvedá, spoust bezdných létavec, den světlem vítězný, jenž jásá věštbu svatou: Viz, věčně já jsem pravdou přec!
II. Otázka.
Zaznělo mi cos jak zvonku zlatý ret v jasu slunečním: „Pohleď mile dnes, já ukáži ti svět v lesku svátečním! Zdaž ten jarní kraj, ten věnec květů zříš v jitro hozený? Každá korunka jest lásky sladká číš, – výkvět plamenný! 83 Jsou to paprsky, jež v země úsměv dnes vlíbal slunka ret, zkvetly v pel a med i vzplály v barev ples, obkvétají svět!“ A já zřím a vím, že jest to lásky div, jenž tu září kol, z hájů line zpěv a skálu zdrojem zliv, písní šplouná v dol. Teplým vanutím zřím rosu lupenů v družné slzy růst; vlaje vonný dým tam z květných plamenů jako z jedněch úst. Dítky paprsků, ti letci duhoví z břehu šera žhou, hle jak míhají se v štíhlém vrboví blesky dvou a dvou! Kytka pomněnek tam v rukou děvčete jest to lásky dar, hochu na srdci ta něžně dokvete v nejkrásnějším z jar. 84 Kol tak svátečno, a z dálky zvony zní, že jest láska bůh; srdce jímají ti mluvčí líbezní v luzný čarokruh – – Musí uvěřit! Jen neví, táže se, co že krásnější: květu vstříc kdy květ své poupě povznese, hrou je konejší – Hlava k hlavince a na rtu květný ret jak se přitulí, s jara nápěvem jak jarních vůní let vane splynulý – Zda jak přivine tu srdce srdéčko, v lásce druha druh? Neb jak miluje tam s hůry slunéčko – samo, jako bůh!
III. V klidu.
Štěp v rosnou trávu složil ranní dar a v jasu odpočívá; plod rdí se pod modravým dechem par a v slunci líčka zhřívá. 85 Srp mírem ctí dnes klasů hustý dav, jenž kloní plavé skráně, a netknut svítí louky zlatohlav jak zdoba na den Páně. I role zbrázděná, jíž přibývá teď vrásek denně v tváři, dnes trampot zbavena se usmívá jak vlídné, slunné stáří. Hru světla v zlatých kytkách v boru stín prst vánku jemně vplétá, a broučků zvučný kov se v šerý týn jak mihot zvonků slétá. Dnes nezaduní rána v starý kmen, jenž klidně hlavu sklání; z ní vane sladký zpěv jak z mládí sen v to lesní zadumání. Mír velkým křídlem srdce oblétá tak mocně dnes, a zdá se, že příroda tak slastně rozkvétá jen sobě a své kráse. 86 A chvíle sebe zapomenutí bol spící v loktech kryje; je svátek duší, v jichžto zmlknutí zní zvony poesie.
IV. Zvon.
Kdo v prsou svých máš velký, zvučný pravdy zvon, ať zahlaholí s hůry v šíř i dál! Ať slavný zpěv mu v kraje snáší větru sklon, jak perutěmi bouře v důl by vál! Ať rozduní, co síly v dumném srdci má, ať rozvlní svých ňader hloubku v řeč, ať hlasem obrovským jak bitva zahřímá, jak prorok, jako moře, jako meč! Jak srdce vložené tam v prázdno prostoru, tam v nedozírné výše taj i chlad, jak myšlénka, jež volá vzhůru k obzoru, tak i ten zvonek veský zvučí v lad. Snil s hvězdami a vzbuzen zorou pěje v dál, a poutník slyší jej i spěje blíž. Ó najde věřících tvůj hlasný ideal, kdy z duše, byť i v poušti, promluvíš! 87 Hle v cestách kol, jak z poupat vypučelý květ, jdou řady chodců pestře sváteční, a všickni v jeden cíl jen hlasu zvonku v sled, kde nad zelení vížka skromně ční. A přijde též, nechť stokrát hlas tvůj oslyšán, přec osamělý poutník zas i zas, a mnohý zemdlený, jenž divým bludem štván, dech stají slyše divomocný hlas – I pozná jej, ten velký lidských prsou zvon, nechť věstí slitování, slasť či bol, ať vítězství či pád, ať vzkříšení či sklon! Ó jen jej v pláč i jásot rozhlahol! A v taký den, kdy láska, velikosť a výš tě lidská překoná, pak tóny roň své nejhlubší, pak rozzvuč ke dnu prsou skrýš a v krásný, velký svátek slavně zvoň.
V. Odpočinek.
Již slunce s výše polední jak poutník s hory spěje, a chýžce z mechovitých balvanů tam v nízká okna pod stín jasanů se dlouhý pablesk chvěje. 88 Jest tiché půldne sváteční a prázdna chýžka šedá; vše vyšlo k odpočinku ven si dnes neb ve prostinkých radovánek ples a milých duší hledá. Též hledám... Okno dokořán a v chýžce plno jasu, a vůně z babiččiny zahrádky mi budí v mysli její pohádky z těch zlatých dětských časů. I vcházím s dobrým pozdravem, však ticho jen mě vítá; tam v koutku kolovrátek bez hnutí, – ba svátek jest, den odpočinutí, jenž plody práce sčítá. A z dálky hlasy veselé sem jako dechem vějí; blíž kolovrátku stará lavička, – kdež asi dlí dnes dobrá babička, – že prázdno místo její? Kdy sedne již tu k večeru a s římsy sejme knihu? Ta hledí na mne se rtem zavřeným, já na ni vzhůru zrakem zroseným vše pochopuji v mihu... 89 Již venku zvoní klekání, zář nízká plane k chatě, a v okénku, jež soumrak opřádá se pavučina lesklá rozkládá tak duhově a zlatě. Pak hasne všecko. Duhy lesk mi krůpěj v oku splývá; jest velký svátek, vše jest v klidu dnes, a babička – ta svátečně již kdes též sobě odpočívá...
VI. Života svátek.
V mateří doušce pod zlatým polem usedli spolu dívka i hoch; večerní vůni rozlévá kolem kvetoucí lípa, zrající hloh. Z daleka dozněl zvonek již veský, za hvězdou hvězda vznímá svou zář, v šeru se prázdné ztrácejí stezky, vše od tajemství odvrací tvář. V samotě ladné sladce a němě dlí okem v oku milenci tam v zapomínání na tísně zemězemě, na zítřka trudy, nadějí klam. 90 Ticho! Nechť prodlí v ráji si oba, všedního zítřka nedbá jich sen; života svátkem lásky jest doba, srdce když slaví boží svůj den.
91
Vánoční pozdrav. (1882.)
Jak holubice bílá noc vánoční se níží; kol paláců a chýží svou něžnou peruť obestýlá. A v křídel hebké skrýši jak mláďata když v davě, hruď k hrudi, hlavu k hlavě, se přitulí a sotva dýší: Tak na své srdce vine a kojí svými dechy noc svatá snivé střechy, ty pyšné a ty v koutku stinné. A v oken oči všecky, v báj démantovou zkvetlé všem vkládá hvězdy světlé a blažený všem úsměv dětský. [92] A plachou jiskru štěstí i lásky hvězdu svatou všem lidem v duši vzňatou dnes pokládá i milosť věstí. Všem jest jak pod křídloma kol vánočního stromu; všech touhy letí domů a všude láska všech jest doma. Všem skráně hladí letem dnes velká peruť obra, tak mateřská i dobrá, jak jedné rodné chatky dětem. Všech srdcím žehná jemně! Ó holubice bílá! Vznes obrovská tě síla nad dětmi jedné rodné země! Ó holubice míru, ó rozpni lásky křídla a se hvězdného sídla vrať v bratrství zas bratřím víru! 93 Ó dej nám cítit sladce, jak pod perutí jednou se dětsky vroucně zvednou všech srdce k jedné svaté matce! 94
ŠtěštíŠtěstí. (1883.)
U malé kolébky Sudička stála, na děcko spící se tichounce smála,smála. Pod čela vráskami, pod bílým vlasem v noc její pohled se hvězdným skvěl jasem. A tam, kde hlavička v podušce spala, ruce se chvějící, uvadlé spjala. S dobrotou v stařičké, moudré své líci tajemně žehnala dívence spící. „Hajej, má beruško, hajej, a ze snu probuď se v mladosti růžovou vesnu. Chovej sny dítěcí v hlubokém spánku, až tobě odlétnou v májovém vánku. [95] Tiše, jen tichounce dřímej, až plesný ozve se v srdečku slavík tvé vesny. Zamykej očka svá, mír ti je zkájí, až se ti otevrou v růžovém háji. Půjdeš tam cestičkou, úží se, úží čím dál tím těsněji v bludišti růží. Ztrácí se, ztratí se v rozkošné tůni, až se ti zasteskne opojnou vůní. Až budeš, zmámena krásou těch květů, bez vúlevůle blouditi, pohřbena světu. Tam pak, až lekne tě kolkolem zcestí, tam potkáš nejkrasší, nejsladší štěstí. Bude tak čarovné, plničké tajů, není mu rovného do světa krajů. Vstříc mu jdi s důvěrou, svatě a čistě; tobě tak souzeno, najdeš je jistě.“ Mnoho let minulo kvapícím letem, Sudička dobrá zas kráčela světem. 96 Na zemi rozkvetlé v májové vnadě potkala dívčinu v růžovém sadě. „Tys to, má beruško, které svou zvěstí v kolébce dávno jsem slíbila štěstí? Kloní se oči tvé, slzami vlahé; snad že jsi minula štěstí to blahé?“ „„Sudičko dobrá, v tom růžovém zcestí potkala, zřela jsem nejsladší štěstí! Bylo tak čarovné, plničké tajů, není mu rovného do světa krajů. Bylo tak spanilé, stálo tak z blízka, že se mi po něm až na věky stýská. Když po něm vztáhla jsem náručí svoje, štěstí to sladké však – nebylo moje!““ 97
Podzimní úsměv. (1876.)
Pod střechu slunnou vine se réva, brunátné hrozny dmou se jí silou; paprsek vroucí zplna se vlévá okénkem nízkým na hlavu bílou. Dědoušku zlatý, čemu to kyne veselý úsměv staré tvé líce? zdali té bujné úrodě vinné, v okno se pnoucí na pružné snítce? Těší tě podzim, jenžto tak žehnán jako tvé stáří pohodou dráhnou? Čápů-li houfec, z daleka sehnán, blankytem bledým k jihu kdy táhnou? Hle jak mu líce rozkoší zkvétá! Kam to tím sivým okem tak září? Těší jej mihot babího léta, – v přírodě první šedina stáří? [98] Hle – ruce vetché z okénka shýbá, hle – již je chytá, blažen, již má je – dítko! To v zlatou hlavinku líbá, věčnou tu naděj příštího máje! 99
Psáno v sněhu. (1881.)
Sluní se, bělá kol napadlý sníh v návějích lehkých, jak nadýchaných, měkký, že skočných i vrabčíků rej po šedá křídla se propadá v něj. Lehounká stopa tam vine se v dál, Větremvětrem list uschlý kde po sněhu vál, zvířátek lesních tu sdružené dvé vbořilo v běhu veň kročeje své. Zdá se, i noci že pohnutý dech kreslil veň runy své v báječných snech, paprsky jitra i červánky pak zlatých že sledů mu vtlačily znak. Z haluzky smrčí kde slunečka ret úsměvem roztavil jíní a led, v kanoucí krůpěj kde lesklou je slil, jemný jí důlek v tom úbělu vpil. [100] Divných pln známek ten sněhový lán, mluví jak písmem by tajemných blan, věstí ruch tichých a samotných míst deskou, z níž steré lze hádanky číst. Zčeřen jak vlny, jež tulí se v břeh, jak by jím proudil též přírody dech, její by vlídná jej hladila dlaň, prst její kynoucí tiskl se naň. Kyne a kyne z těch odlehlých stran k lidskému reji a v života stan. Hle jak tu krouží sto záhadných stop, vedoucích v zápas i v radosť i v hrob! Zrcadlo, jemuž těch tajemství zvěsť obráží v křišťále drobných se hvězd, sněžná ty dráho kol hlučících míst, ó kdož by uměl tvá znamení číst! Ploužení bídy a rozkoše let, klečící viny a bolesti sled, rozrytosť vášně, slz bezmocných tok, mladosti, naděje nadzemský krok! 101 Triumfu kolej i závrati pád, toužný spěch lásky, jenž letěl by rád, rozchodu kročej v ten daleký svět, i zas ten blažený k domovu zpět! Kdož by to zbádal z těch bělostných desk, od nichž se blyskotá slunečný lesk? ó kdož tam vyčte vše blaho i trud, od dětství do šedin života blud? Genia rozběh i hrdinný vznět, šlechetné vůle i nadšení vzlet, všecko to psáno jak v sněhový pyl v úsměvu slunka... aj na kolik chvil?! 102
Na lesní stezce. (1880.)
Čí kroky tebe, stezičko ty milá, tak hebce vyšlapaly v mech? Zdaž tebe tajná láska vychodila a květem zavál její vzdech? V čí zveš mě úkryt? Kam, ty stopo snivá, se třpytně noříš v hloub a stín? Či sladce slibná tak a důvěřivá mě vábíš na samoty klín? Kdo rusálčím as mihem tudy kráčí nad modrých zvonků záchvěvem? Ó skvíš se mi to v rose nebo v p áčipláči a slunečkem neb úsměvem? Kam se to vineš, ladně vykroužena, jak při měsíčku tancem vil? Co chce tvých stínů zlatá hra i změna, jak skvostů pás by věncem vil? [103] Co dí tvůj šepot, co té vůně vání a co ti zpěvní soudruzi? A jaké tam těch větví objímání! Co tužeb v každé haluzi! Ó kouzlo, kouzlo! Jak by tebe stihlo, ty tajemství, mé zkoumání? Hle, v jarou zeleň v slunečku se mihlo teď živých barev zahrání. Již se to blíží. Děvčátko to bosé, jež jde jak ptáček, zticha tak, své růžné nožky smáčí v ranní rose a po jahůdkách kloní zrak. A v sukénce své modré, podkasané, má kvítků plné náručí, tu na něm pestrý motýl pozaplane, tu po něm včelka zabzučí. Jde dětským krůčkem, jenžto po stezičce jak malé víly vane let, má vlásky zlaté, šátek na hlavičce jak makový jí plane květ. 104 Či jsem to v bájce? Tajný oheň šlehá jí z oček smavě blankytných. „Kdo jsi?“ se táži, a těch oček něha jak z hlubin září soucitných. Dech tajím, zahledím se v luzné tuše jí v růžná rtíků poupátka, – – st! – ona šepce! – „Jsem těch lesů duše, jsem poesie, – pohádka!“ 105
Z čeho že? (1882.)
Z čeho že, ty háji smavý, zroubena tvá slavobrána, z čeho krov ten prosvítavý, z čeho řásná clona tkána? „Zelená má klenba spjata slunečnými v hůře šípy, z poupat moře, z nebe zlata, z medovůně svaté lípy, z rosnatého jitra jasu, z mráčků bílých, z jihu vání, z rusálčiných zlatých vlasů, z hrdliččího cukrování; z náručí těch stromů zkvetlých, ze hnízdeček sladké tísně, z šumů náhlých, v ticho vzletlých, z halelujah ptačí písně; [106] z vrcholů, jenž blankyt hostí, z duhy vzpjaté v letní páře, z plamenů mé zelenosti – a z tvých snů i jejich záře!“ 107
Věk písně. (1876.)
Tak starý dubů kmet! Již kryje korunou vrásky, z níž stokrát list i květ již urval věků let; tak starý dubů kmet – a v něm tak mladinké hlásky, tak čarovné nápěvy lásky! Snem jeho mládí již; věk jeho temnou je bájí; kol žádné družky blíž, sám nese stáří tíž; snem jeho mládí již, a v jeho větvoví háji to zvučí jak v mladosti máji. Onť nedostižně stár; kdo sečte obrovy vrásky, jež vyryl blesků žár? [108] Ten lesa hosudar, onť nedostižně stár; jen v něm ty mladinké hlásky jsou dávnější o věčnosť lásky. 109
Pohanství. (1882.)
Jak pohan věřil svatě, ó věřím, že jste milené mých drahých duše blažené, vy ptáčata, jež perutí tam v červánkovém zlatě se hroužíte a kroužíte až v nebes jasné klenutí. Jeť duše v písni vaší, a váš kdy nápěv jásavý mě s hůry modra pozdraví, jak z domova zní váš mi hlas, jenž to, co nad vše dražší mi v paměti vždy posvětí a v slunný váš mě vznáší jas. [110] Vy duše, bratří duše, vy pěvci hájů líbezní, když hlahol váš mi v srdce zní, ó poznávám v něm svatou zvěsť, a v přeradostné tuše hned víru mám, že vzlétnu k vám jak ptáče v jarní ratolesť. 111
V stenajícím lese. (1875.)
Což ty břízy rozchvěné padají si do náručí? Což to z hloubi pramene klokotavým pláčem zvučí? Což ty vzdechy hrobové sosny k zemi ohýbají? Což ti šedí bukové jako děti naříkají? Což to kvílí doubrava usedavě bez úlevy? Což ta stará Šumava teskné šumí truchlozpěvy? A těm hvozdům kolemkol hořem oplývají ústa! Což to jako matčin bol v duše stromů z půdy vzrůstá? [112] Proč to puká srdce hor, stenajíc jak ve skonání? Zač to ruce vzpíná bor o nebeské slitování? V srdci mně to zazvučí, Šumava mi svěří všecko: „Oj, hle, držím v náručí zemi českou, – choré děcko...“ 113
V rodné půdě. (1884.)
Vyrostlý na svahu skály šelestí stromek a šumí, že nikde v slunné té dáli, hebké kde vlní se chlumy, nikde v tom zeleném dole, ani kde zlatí se role, ani kde rákosin třásně vroubí lem stříbrné řeky, ani kde na trávník měkký sady se sklánějí plodné: nikde že není tak krásně jako zde na skále rodné. Ó jak mu mily a sladky i tvrdé lokty té matky! Ó jak mu svatý a drahý domov, byť kámen jen nahýnahý. Ve dne i v noci jí pěje, v koruně ptáčky jí chová, [114] jeseň když listí mu svěje, z jara on vypučí znova, skálu svou zdobí, jí zkvétá, stíní ji v úpalu léta, pod sněhem s ní se tam zhřívá zimu s ní snášeje dlouhou, věrně a stále s ní splývá útěchou, sněním i touhou. A když jej přívaly derou i sypké kamení berou, v němž jeho kořen se třímá, on jen tím těsněji jímá balvan tam srázný a hladký, on jen tím hlouběji vniká ku srdci skály, své matky. A když jím vichřice smyká, bouří mu hrozíc i bleskem, témě až k zemi mu shýbá, on jenom s láskou a steskem kloní se a skálu líbá, větvemi svými ji hledá, šeptá jí pozdravy známé z hlubiny nezměrné lásky, konejší, hladí jí vrásky, celuje líčka jí šedá, stená, však těší ji ještě, 115 vzdychne, – ach v půli se láme, kácí se s přívalem deště, skále však vyrvat se nedá; věčně tkví mrtvý a němý kořenem v rodné své zemi. 116
Prostý obrázek. (1876.)
Jest večer, klid; dech přírody tak čistě jak zvonkem zvučí v zdroji, vánku, ptáčku, třpyt krůpějí tká stříbro v hybném listě a bledé hvězdy kanou do červánků; jak veliká se perla měsíc bělá a na křišťále rybníku se zhlíží. Hle okénka teď dvě se rozeskvěla tam za lukami v černých olší mříži, i houstne tma, jak hedváb lichotivá, a v její šum zní píseň hlaholivá; kol ozvěny se budí zvuků jasem až skály, proměněny v skřivany, ji odzpěvují dívčím hlasem. Jde vesnická to děva z háje domů, k těm okénkům, jež svítí z temna stromů, a zpívá prostě krajinskou svou píseň. Kde kráčí, pěšinka se ze tmy noří, a tráva za ní jako zlatá tříseň [117] se chví a skví a světlou stopu tvoří. Jí běží potok vstříc tak nedočkavě jak milan toužebný; hle, v stínu tmavě se hlubší mihl stín, jenž z olší skokem v běh veselý se pustil za potokem. A dívka zhlédla jej, neb výše jásá zpěv její teď a tichne vroucněji... dech lásky vane kol, a písně krása z řas i kol z květů loudí krůpěji. Již zašla dál, a tišeji zní zpěv; tmou bíle jen se míhá dívčin zjev. Zde k černým olším, – stín ji vede blíže k těm jasnosmavým okenečkům chýže, již chranně cloní hora ztepilá. Jak krásna jsi s tou skromnou písní lidu, ó děvo z chýžky, jak jsi spanilá v té mladé lásky svatvečerním klidu, s tím domovem, s tím lásky přivítáním, s tím rodným, vonně zkvetlým krajem kol, s tím klokotem a milováním! Ó jak jsi krásna s těmi horami, jež v lokty vinou otecký tvůj dol, s tou půdou drahou, lnoucí k jejich stráním, s jich stokrát žehnanými chatami a s hvězdným svědectvím tam nad jich hlavami! 118
Akkordy noci. (1874.)
I. Hvězdy mládí.
Vše, vše to z vás jak jindy zasvítá, ó zářivé vy hvězdy nad mou hlavou, co svatého kdy prostotou mě smavou z vás vítalo i na vždy uvítá. Jak dnové dětství, jimiž nezmítá nižádná bouř, tak ladně v dálku tmavou se ztrácíte, a srdce s pýchou hravou vás propouští, vás ani nesčítá. Jak dětství dnů, vás nazpět nevolá, a vaše zář-li skane v úsvit náhlý, pak snadně stesku po vás odolá. A kudy jste tím mladým srdcem táhly, tam stopa třpytná na vždy plápolá, zdroj z dětství dnů tam hraje nevypráhlý. [119]
II. Meteor.
Ó noci tichá, družko důvěrná, jak bylo ti, když čaroleskem vzplanul ti meteor, když tobě v ňadra skanul, v jich tajemství se vnořiv bezměrná? Zdaž jako srdci, v němžto nádherná se blýskla slasť, v němž lepý zázrak stanul co žárný zjev, by okamžik jej svanul zas ve zhynutí temna příšerná? On tebou zaplál, pronik’ beze stop, leč odkud? kam? Již není o něm zvěsti; přec usmíváš se klidně plna zdob! Ó nebeský ti vzešel zázrak štěstí; nechť okamžikem zašel v lůně dob, on přece byl, – či může víc, co jesti?
III. Hvězdné jiskry.
Když hvězdy pláčí, – jaký as to žal, jenž v palný rmut jim cudné zraky smáčí, až blednou kol? Když hvězdy oheň pláčí, ó který jej to z hříchů světa vzňal? 120 Zda že se člověk božství, sebe vzdal a prachem jen se roven jemu vláčí? Či přepyšně že nad svou říši kráčí, by na svůj vínek hvězdy s nebe sňal? Či budí nebeské tam vaše lkání to plémě, záští vlastní raněné? Neb že mu bůh dal kletbu v milování? Ó roňte, hvězdy, slzy plamenné, ať si je k vlastním lidské srdce schrání, v zášť, lásku, v prach i božství zrozené.
IV. Němé hvězdy.
Váš zákon smíru, hvězdy družebné, čte lidský zrak, pln posvěcené vláhyvláhy, vy přímluvčí, jež padše v tvůrce váhy, jste stáhly nebe k zemi toužebné! Krok vzdorný však té moci hrozebné, jež kříží smír i zákon naší dráhy, – snad z cizin těch, kde nestvořenstva prahy, k nám slétá v tajemnosti velebné... 121 On smíru, zákonu i vám se rouhá! On jako chaotická zvůle pouhá tmu věčnou za vaším pne obrazem. Z vás nelze osud číst! Cíl váš kdo zvídá, jest vyslyšen; však osud odpovídá nám na otaz jen hlubším otazem.
V. V moři temna.
Blíženko věčnosti, té přesvaté! Hvězd rodičko! jak vážna jsi a temna! Jak mohyla se kleneš černozemná, v níž leží světy spánkem objaté. Ty vlasti duchů! sotva pojaté máš souzvuky, jak ruka přetajemná – jak anděla to smrti ruka jemná by sáhla v žití struny napjaté. Dech jeho vlá, s tvým dechem splývá tiše, a jak tvá tma ty hvězdy kol a kol, tak objímá ves život smrti říše... I věřím přec, že svatý žití bol též hvězdou jest v tom velkém noci moři, kde smrť a věčnosť nestvořeny tvoří. 122
VI. Hvězdný prapor.
Jest krásná zem, již líbá oceán, zem svobodná, i sťastnéšťastné čítá kraje; ta prapor má, v němž jasný blankyt hraje jsa hvězdami jak nebe znamenán. A komu tam byl život bohem dán, kde hvězdnatý ten prapor volně vlaje, ten narodil se volným, neklesaje ni v porobu, ni k zvůli nezvedán. Mním na ten prapor, kdy se blankytem hvězd vyrojí jak zlatých včelek v úle, – sen svobody to naší světa půle. Mním na ten prapor, v temnu rozlitém kdy prosto hvězd se nebe zardí bleskem, – sen svobody to v těžkém srdci českém.
123
Píseň Vltavina. (1876.)
Hvězdná noc! Kol skály šumné reje, vzdechy, ticho, toužné vanutí; Vltava tam Vyšehradu pěje dávnou, sirou píseň labutí! Rozumíš, co jako zvony hučí z ozvěn skalních svatohrůznou zvěsť? Neslyšíš, jak nadpozemsky zvučí v rozehraném proudu zlato hvězd? Vlny kol se oživily duší, v nich i nad nimi hvězd na tisíc, těch to hvězd, jež plály nad Libuší, prorockou jí zjasňujíce líc! Těch to hvězd, jež k duši její vzňaté promluvily svými plameny, velkosti a slávy věštby svaté vyzářivše v národ nadšený! [124] Mluvte zas, ó hvězdy! CiČi jste němy pro velebný, starý Vyšehrad? Zapřely jste také této zemi lepou mluvu Libušiných rad? Vltavo, ty zapěj Vyšehradu, ať se zjaří vetchý mutný spáč, zajásej mu v zlatém písně ladu – neb i tobě zpěv se mění v pláč? Zazvučte, ó rtové matky země, hlahol, Vltavo, nechť hymnu muk! Netrp jen, ó nezmírej tak němě, – zahřmi stesk, – jen živý rodný zvuk! 125
Mluva naše. (1882.)
Ne, toho nebude, by český lid tak otrocky dal týl si nachýlit a vsadit ostří v hrdlo, pod jazyk, by mrštnějším byl pro cizácký cvik! Ne, ještě v odpor také porobě žluč kypí v holubičí útrobě; ni napřažená zbroj ni léčka lsti v nás neudolá mluvu naší cti! Nechť špatní proroci nás konejší, že cizá řeč jest vyšší, světlejší: nám příliš jasna jest ta její zář, nám při ní sklesá zrak i plane tvář... A nechť ten její bleskot vznešený nás lační shltit svými plameny: nás bohům cizím v žertvu nevznítí, nám protichůdců nebe nesvítí! [126] My tebe ctíme, tebe nanejvýš, ty nám jak věčné slunce vévodíš, jen tebou se nám zlaté jitro dní, ty mluvo srdcí, mluvo národní. Jen tebou život, slavný zdar a vzrůst nám zaslíben byl z Libušiných úst, jen tebou Lumír divomocně pěl a Lumír Žižka v úhly světa hřměl! Hus hájil tebe, tebou pravdu pak, on paprskem tvým proťal černý mrak a zoru tebou rozžal národům, a tebou svítí Amos příštím dnům! Ó kolikkrát jsi, plna lahody, se stala zvučnou písní svobody! Jak mnohá jiskra svátá, spanilá se v duši lidstva tebou rozsila! Vznes žezlo své, v němž tolik září hvězd tvé velebnosti hlásajících zvěst! Kyň, vládni jím, ať ta jen pochodeň nám ducha ohněm křtí a srší veň! 127 Vznes koruny své slunný majestát! A hanobce-li slepý chtěl by lhát, že světla zdroj nám cizá dala řeč: tas jako blesk naň hřmící hněvu meč! 128
Rodným sestrám. (1884.)
Květ ve vlasech a fábor u zástěrky, kol hrdla páska jasných korálů a za živůtkem růže v brčálu: jak zdobí krásu děv ty skromné šperky! Leč krásněji než kytka z lučiny, než kment, jenž září barvou neviny, než sama krása cosi kráse svědčí; toť nade šperky nádhernější skvost, v němž vládne půvab neskonale větší; ach, ozařte jím svoji spanilosť, ó zdobte, děvy, mateřskou se řečí! Ó věřte, perlami jsou její slova i skvěle ohnivými granáty, v dech její lilie jsou naváty a v její šepot vůně fialková; zvuk její růže vašich rtíků šlechtí, – ať vadnou ústa, jež ji znáti nechtí! [129] Když ona upřímně vám plyne z duší, hned hasne přelud planých, cizích krás a leposť vyšší zkvétá, aniž tuší, co ví, kdo roznícené slyšel vás: jak vám, ó děvy, rodná mluva sluší! Ať žertem hraje, jako na vrkoči vám v tanci vlaje stužka červená, ať z vroucích duše hlubin roněná vám paprskem i perlou krášlí oči; ať pravdou sladkou cit vám jímá vzňatý, vás jemně zdobíc, jak ten kroužek zlatý, jejž na prst navlékl vám vyvolenec; ať něžnou důstojností ostychu jak bílý závoj mží vám na ruměnec, v němž děva stoupá po bok ženichu: řeč rodná ctí vás jak váš čerstvý věnec! Vždyť bohem vrozena vám řeč ta ryzí jak vaše nevina, jak duše skvost! Jeť v rodné řeči, děvy, vaše cnost! Ret, jenž chce šálit, mluvy hledá cizí, a bílé hrdlo nezná nežli lháti, tu zapřelo-li mluvu, v nížto máti svou láskou svatou v žití pozdravila dech jeho prvý, prvou oček zář! Svou moudrostí řeč rodná roznítila 130 vám v srdce k dobru vznět jak na oltář; cti vaší matkou rodná mluva byla! A která zhrdne jí, té všecka krása již nikdy pravé něhy nevrátí! Jak mráz kdy kvítka vesny zachvátí, jak vichr jemný pel kdy s růží střásá: tak dívčí půvab s bezeskvrnnou vnadou tlí jak by kletbou, rodné řeči zradou! Ať zrak jim zhyzdí zpupnosť odrodilá, ať křivé vyznání jim zkřiví ret, ať čelo svraští mysl potměšilá, ať falší zesiná jim lící květ, těm, cizota jimž nad řeč rodnou milá! A která ctí řeč rodnou neskonale a za svůj klenot má ji nejdražší, ta ještě v šedinách buď nejkrasší, až bude písním učit vnučky malé, těm písním ukochaným, přelahodným, jež posvěcují ústa zvukem rodným! Ó která ctí řeč rodnou, budiž ctěna, buď milována, jež ji miluje! A štěstí zkvétej z toho lásky věna, kde drahým svým řeč rodnou vštěpuje a rodnou řečí žehná statná žena! 131
Kovářka. (1876.)
Rád koně mdlého zastavil pan jezdec před kovárnou a hbitě vkročiv pozdravil tam dívku milotvárnou. „Smím s tebou dlít, má laskavá,“ dí dvorně k ní se kloně, „než tatíček tvůj oková mi zemdleného koně?“ „„Aj pane, kde jen milo vám, tu odpočiňte sobě; já sama koně okovám, – můj tatíček spí v hroběhrobě.““ I nenadál se ještě host, již dívka v oheň dmychá; zjev její zář a spanilosť, – pan jezdec hledí zticha. [132] A ještě trnul podivem, již dívka paže zdvihá a na kovadle kladivem již ránu ranou stíhá. I nevěděl, jak ořovu sám těžkou nohu zvedl, jak přibila mu podkovu, ni jak zas na kůň vsedl. „Aj dívko,“ jezdec hovoří, „tvá ruka drtí kovy: zda se též mile pokoří a žíznivému shoví?“ A poznovu se nenadál, již podala mu číši; ret lahodnou z ní vláhu ssál, však srdce plálo v skrýši. „Měj díky!“ Vypil podvakrát a přece váhal jíti. „Ó ještě poznal bych tak rád, jak srdce tvoje cítí. Když stejně znáš i drtit kov i žíznivého svlažit, též to mi zjev, též v tom mi shov: znáš milovat a blažit?“ 133 A volně vznesla dívka hled, – pan jezdec plane v líci. „„Zda vím, co mocný lásky vznět? I to chci tobě říci. Jak ruka má, i srdce tak mi silně, vroucně buší, a dobře vím, co lásky znak: jen za duši dám duši! Muž buď mi v ohni pevný kov, tak ryzí každým dechem! Však na větrný jde-li lov, věz, odfouknu ho měchem! A vzdám-li v bludu marnivém se hříčkou jeho zvůli, pak srdce své tím kladivem hned rázem zdrtím v půli! A jsem-li mužů mužnější, těch mužů jest to vina! Leč bab i hejsků milejší mi jest má kovadlina!““ zjev její v zář a blesky vzplál, pan jezdec klopí oči, spjal oři bok a letí v dál, a prach se za ním točí. 134
Cestou. (1879.)
Dál! Pod kolesy tvrdá skála duní, – hle, z háje svitla chýžka na výsluní a kmitla, jako vlaštovice v letu, jak v máji lupen třešňového květu, jak zlatohlávek sedla v zeleň doubí, a zaskočila jako rybka v hloubi, jak pírko sněhu, které v slunci taje, jak bílý šátek, jenžto „sbohem“ vlaje, jak rosný pohled zřítelnice drahé, jenž vábí v úkryt, v spočinutí blahé; a kolem vane lesů řada dlouhá, šum, vůně, sladké umdlení – a touha! Tu v okřídlenou náruč poesie chce hlava klesnout, v srdci Lethe nyje... Dál! Pod kolesy bouří skála tvrdá jak rachot boje, jenž tím Lethe zhrdá. [135]
Skalní drama. (1875.)
Zpod záslon lesních svatyň zříti jej, ten kouzlem zkamenělý hrůzy děj; tam v srdci lesní poušti skrýši znám, kde v obraz divý ztrnul žití rej. Tam rozburácel zápas tlupu skal, tam základ hor se vášní rozpukal, tam jejich lůno krutá rvala zášť, až na kamenu kámen neostal. Dvé skal tu v boji čelem na čele, sto leží padlých tělem na těle, tu obr zvedá smrtonosný kyj, a ztylý brach se choulí zbaběle. Tam skály dvě se toužně k sobě pno pnou, a mezi nimi propasť zeje tmou; tu skalisko si tulí skála v klín a mateřsky je chrání paží svou. [136] Tu témě pomšené se kloní v zem, však pod ním brloh, zmije číhá v něm, tam tenký hrot jak pozdvižený prst šle s hůry hrozbu lstivým výrazem. Tu skalná koruna, tu lesklý meč, tu srazily se štíty, zdetě seč; kol zdá se, jak by duněl války hrom, – tak výmluvna je skal těch němá řeč. Však hle! kol pučí všude vonný květ, jenž v prsou skalních skrývá jizev sled, a dobrý, vlahý, věčně živý zdroj z těch tajin zašlých dějů proudí v svět. 137
Moravěnka. (1882.)
Našly se dvě sestry, děti osiřalé, potkaly se v šeru, v mlhách po úvale, v nivě pod horami na pomezí starém, tam kde jim dvé dědin dědičným jest darem, odkazem to svatým po mateři, otci. Padly sobě v náruč za smuteční noci. „Moravěnko milá,“ starší sestra praví, „ztratili jsme otce, jejžto paměť slaví, trůnícího dětem svobodně a sladce; klekly jsme i na hrob slávě, drahé matce; již jsme osiřely na dědičné roli, na níž každým krokem upomínka bolí. Nemáme v tom světě než ty mne, já tebe, než tu sirou zemi a to boží nebe. Máme otcův odkaz posvátný a milý; pověz, kterak bychom oň se rozdělily? Jak bychom se v lásce, v upřímné své vůli obdařily stejně drahým statkem v půli, [138] aby vše, co mého, kvetlo také tobě? Svým jen zovu sladce, co nás blaží obě.“ Moravěnka k sestře zvedla pohled prostý: „Nelze nám se dělit o dědičné skvosty, Podělilpodělil nás osud na kolébce naší: dědičkou jsi starší, tvůj jest podíl krasší. Byť mi tvoje láska všeho chtěla přáti: co ti usouzeno, nemůžeš mi dáti Jak svou hlavu drahou k mojí tulíš jemně, tak své mocné hory neodvalíš ke mně; a jak za mnou točíš oči plné něhy, neobrátíš také řek svých věčné běhy; jak mi kolem šíje dobrou náruč vineš, tak své nivy dálné blíž mi nepošineš, a jak moje vlasy hebkou rukou hladíš, tak své černé hvozdy ke mně nepřesadíš! Tvoje hrady mocné a jich dávné zvěsti, královská jich sláva, – vše to tvé jen štěstí! Šťastna v něm se zhlížím; sestro, nelkej o mne! Hrda jsem já také ve své slávě skromné. Jako jedno slunce dvojí hraje duhou, jsem já v jedné lásce podle tebe druhou. Jsemť i přebohata velebnými skvosty, nechť jest o korunu chudším díl můj prostý. A nechť sebe více bys mi ještě přála, brání tobě osud, nezvratný co skála.“ S pláčem starší sestra druhou vine k sobě: 139 „Nemáme-li, sestro, oč se dělit obě? Nezbývá-li v světě žádný statek milý, jímž bychom se sladce ve dví podělily? Zdali ničím drahým již nám nelze vlásti, co se láskou půlí v stejně blahé části?“ Moravěnka věsí hlavu v zamyšlení. „Nezbylo, má sestro, nic nám k rozdělení, nic než naše srdce, jen to mé i tvoje; tož se věrně, sestro, dělme o to dvoje. Nemůžeš, mi drahá, nejlepší svou vůlí dražších skvostů dáti: dej mi srdce půli.“ 140
Dcerám Tater. (1878.)
I. I.
 Řekla země Tatře: Tatro, dcero milá, podej mi tu hvězdu, co tam vysvítila. Tak mi přemilostně mocnou věštbu září; ráda bych se zhlédla v její sladké tváři. Ráda bych se zhřála v jejím zlatém ohni již se pro ni, Tatro, již se, milá, pohni. [141] Vypjala se Tatra štíhle do blankytu, vířila jí hlava v jasné noci třpytu. Vyrůstala čelem ve hvězd noční kůry, marně chtěla matce snésti hvězdu s hůry. Matko, milá matko, slovanská ty země, nedosáhnu hvězdy, co je síly ve mně. Co je ve mně duše a co milování, nepohnu tvou hvězdou ani do skonání. Zrosilo se žalem sivé Tatry oko, matčina že hvězda dlí tak převysoko. 142 Vzhlédla matka k dceři v slz těch dětských toku: Vždyť máš moji hvězdu, TatroTatro, ve svém oku! Vždyť se, dcero, zhlížím v její sladké tváři, vždyť mi z tvojí duše mocnou věštbu září. Vždyť se, milá, zhřívám jejím ohněm zlatýmzlatým, vždyť, co v tobě síly, vzrostlo divem svatým. A co v tobě duše i co milování, pohnulo to hvězdou mého požehnání. Nebyla to slza, co ti z oka klesla; vždyťs mi svojí láskou s nebe hvězdu snesla. 143 II. II.
 Sdružme my se mocně s otčinou a s bratry, jak se pevnou paží k Tatrám víží Tatry,Tatry. Stulme se kol matky jako náruč velká, ať v nás pozná lásku, ať tak sirá nelká. Setrvejme při ní v síle nezmožené, jak se nedá Tatra vyrvat od kořene. Nastavme svá čela proti hrozbám blesků, jako Tatry chranné čnící ku nebesku. A jak poklad zdrojů k zemi vypouštějí, jenom proudy lásky liňme v nivu její. 144 Vznesme slunné štíty naděje a věry, ukažme těm Tatrám, že jsme jejich dcery! 145
Mládeži české. (1884.)
Ó mládeži, ty zlatá ratolesti, jež čarovným jest proutkem ve tmě losů, an rozevírá lidstvu bránu štěstí a v skalnou poušť mu sype květ i rosu! Ty věčné jaro národů i duchů, jež nesmrtelnosť kouzlíš ve svět mroucí, let myšlénky když umdlel ve svém ruchu, jen pro tebe se vrací k výši skvoucí! Jen pro tebe mdlý poutník neulehá a nadějí se věčnou vésti dává, ty sladké jitro, jehož božská něha jak moře růží z našich nocí vzplává! Ty lodi věčně k plavbě připravená, v niž krásný sen náš o budoucnu stoupá! V let její plachta, vlajka rozčeřena, a slunná vlna vesele ji houpá! [146] Ó zdar tvé pouti v jasno nedozírné! Ty dědičko všech nejsvětějších přání, vší spásné víry a vší lásky smírné, všech idealů, všehuvšeho požehnání! Zdar pouti tvé, ó česká mládi drahá, k těm břehům vytouženým v našem snění, jež věnčí vavřín slávy, růže blaha i palma vítězství a vykoupení! Zdar pouti tvé v kraj volnější a krasší, v kraj lepších věků, po nichž vlasť tvá touží! Ó vezmi s sebou na loď naděj naši, jež za ní slabou peruť mořem plouží! Vždyť pro tebe to moře jen se slilo a dědů krev, pláč otců v ně jen vplynul, by kormidlo tvé v ně se ponořilo a tobě rajský břeh kdys blíže kynul! I trpěli jsme trýzněmi a žaly, za dávné hříchy pykali jsme rádi, jen abychom s tvé drahé hlavy sňali mstu věků osudnou, ó česká mládi! 147 I mrouce žádáme, by z hrobních květů ti včela moudrosti med vonný snesla! Jen tobě národ v úpadu i vzletu psal dějin výstrahy i skvoucí hesla! Buď lepší nás! Buť šťastnější a větší! Ó miluj vroucněji, co věčně svato! A z čistší duše mateřskou svou řečí sij květy nadšení a pravdy zlato! Ty vykonej, co snem nám bylo lepým! Co selhalo nám, tobě budiž zdarem! Ty slunce zhlédni, kde byl rod náš slepým, kde mráz chvěl námi, zázračným zkvěť jarem! Toť našich tužeb cíl i naše víra! Jak bídně ztracen byl by národ taký, jenž uzřel by, jak jemu odumírá mláď jeho svěží před tesknými zraky! Tu živou budoucnosť tak sladce blahou, že od srdce své vlasti dáme rváti? Ne! Nám nechť zhynout jest, však mládež drahou ni z mrtvých loktů svět nám nevychvátí! 148
Na české stráži. (1884.)
Byl čas, kdy za své vlasti hranicemi vlál český prapor do červánků ranních, a k moři půlnočnímu z českých zemí blesk planul, nesen na husitských zbraních. I hřměla v úhly světa slavným zvukem kdys jména Břetislavů, Otakarů, a Slávy orel, vtělen Svatoplukem, rval cizí léčky silou vzdorných spárů. Nač vzpomínati na uhaslé vzněty, na bujný rozlet minulosti jaré, tak mocný, ještě losem nezakletý, na mladosť volnou této země staré? Vždyť vyprahla jí dávno síly zřídla a řetěz truchlodějů sevřel ducha! Již orel nepne podťatého křídla, ni skleslý prapor letmo nezabuchá. [149] Již ocelovou, pádně zbrojnou paží, nás cizota kol těsně uzamyká, ba přes ty hory, jež jsou naší stráží, nám svými hroty přímo k srdci vniká. Však ne! Až k horám, jež nám obmykají vlasť korunou i poutem, zde jsme doma, svět náš to! Sví jsme v královském tom kraji a hlásáme to nadšenýma rtoma. Až po ty břehy, za nimiž se valí sem na nás výboj cizí po staletí, chce velkým zůstat ten náš národ malý a nedobytným v srdci vlastních dětí. Nechť súžen, tísní útočníků tlačen, on ani o píď strachem neustoupí, byť hrozil vrahů proud jak příval z mračen, že jemu půdu pod kročeji zloupí. Ne, ani tolik urvati si nedá své půdy drahé, zrnečku co stačí ni tolik, co jí v zobáčku svém zvedá host okřídlený, stavě domov ptačí. 150 Ne, ani jedno srdce ze zástupů, ni jedno z milionů nepoddá se, lesť žádná nezloudí ho v oběť lupu, jen vzněťme ohně k statisíců spáse! Jen vzněťme nadšenosti ohně strážné, ó chraňme českosť v každém dítka dechu! V tom slovo mužné, slovo svatě vážné si dejme, na to přísahej Čech Čechu! Vlasť malá jest! Jsme všichni v krajním šiku, jak jeden předvoj, – všichni hraničáři, z nás každý Leonidem ve průsmyku, jenž utkává se s vrahem tváří k tváři. Čím hustší nepřátel však tma jest vůkol, tím vyšší žár ať v srdci nám se budí! Ó stůjme pevně! Vznešený to úkol, tak velkou svátosť chránit statnou hrudí! Tak velkou svátosť, nejdražší v tom světě: česť národa a slovo, české slovo! V boj! Do úpadu žeňme k této metě, ať Slávy orel křídla rozpne v novo. 151
Žertva. (1884.)
V černé hloubi půlnoci a lesa, stín kde mezi obrovitá těla šedých dubů nahrnul svůj příval, by co potopa tu zkamenělá vzdorně jako na věky se stmíval, v pustém tichu, v němžto pod nebesa podestlány z korun nepohnutých mrtvým bouřím, spícím větrům lůžka: stanul člověk před podobou bůžka, uschovanou v stromu prsou dutých. Stojí, drže v obou pěstech pádných vzhůru mlat svůj, k ráně napřažený; míří pevně, aby ráz byl jistý – ráz v to místo, kde tkví sochy noha. Opodál však mezi křovin listy plíží se dvé bodů jasně žlutých, dvé to jisker slídivých a zrádných: zrak tam svítí lačné vlčí feny. [152] Na člověka, jenž tu číhá, míře zdrcující ranou v svého boha, aniž tuší, v skok se chystá zvíře... Stojí, – náhle spjaté pěsti sklání, mlat svůj pouští k zemi, na niž kleká v roznícení ducha. „Odpusť!“ volá, „odpusť! Smírně shlédni na člověka, jenž ti hrozil! Měj s ním slitování! Oheň v svaté nádobě již čeká, odpusť! Již ti žertva zaplápolá trojnásobně hojná za mou vinu! Nebešťane, odpusť země synu!“ A již na tvář bledou k zemi padá žrece odbojného hlava mladá, kadeř dlouhá v temno splývá s čela, a jen říza z hloubi tmy se bělá v oko šelmy. Ta se v stínech blíží bezbrannému lupu, neslyšána jako přízrak, – šelma krokem duchů. Tajíc dech svůj horký, již naň shlíží z dáli skoku, lačně rozhárána – – On se pohnul. V mocných citů vzruchu štíhlou postavu svou bílou vznesl před bohem, kde byl tak nízko sklesl. Zbožnou rukou skládá na balvany, v oltář sestavené, dar svůj štědrý, 153 jejž byl s těžce schýlenými bedry před půlnocí přinesl sem skrytě za tmy slepé, než by na blankytě zbělelo se od východní strany, v žertvu tajnou otcovskému bohu. A když nakupeny v oblém stohu plody země, její klasy zlaté, vypěstěné v blahých dobách klidu na dědičné půdě jeho lidu, vyňal oheň z nádoby své svaté, jehož jak své zřítelnice střehl v každý čas. Teď na oltář jej staví. Hle, tu plamen jak by zlatým květem z ozlacených stébel povyšlehl, sterý kalich ztepilý a žhavý pne se k výši, sterá jiskra letem jako zlatokřídlý motýl vzhůru třpytně v modravou se ztrácí chmuru; nach i světlo jako z poupat srší, na něž plápolavá rosa skmitá růžová i zářná, bleskovitá. Plamen výš a výš své témě vrší, jako zlatý sloup se k nebi přímí, ovinutý věnci ohnivými z jichžto květů hvězdy k zemi prší. V blesku nádherném tak obrovitá 154 žertva slavně plane pod oblohu, žreci věštíc, že jest milou bohu. Žrec pak – jako plamenem tím jatý – volá vznícen: „Ne, ó věčně svatý, nikdy zbaběle tě nerozdrtí ruka moje v hoři beznadějném, jež mě zachvátilo touhou podlou, bychom nespěli již v náruč smrti, v zápas za své bohy s vrahů hejnem, s cizáckou k nám vpadajících modlou! Odpusť, bože otců mých i dědů, že jsem v zoufalosti chtěl tě skácet, aby nezbylo již po tom sledu, zač by vnuk se prahl zakrvácet, aby vymizela stopa každá po tom, co nám bývalo tak svato, že jsme tisíckráte mřeli za to! Zděsila mě lidu mého vražda! Chtěl jsem, by nám heslo bylo vzato, jímž nám srdce k oběti a muce tisíckráte nadšeností vzňato! Zachvěl však se mlat v mé bídné ruce, která chěla této země děti k spáse svatozradou zaváděti! Chtěl jsem, by tě lid můj zapřel, pane, a by zpustly svatoháje tvoje, 155 zaúpěl jsem: Ať nám nezůstane čeho hájit dlouhou hrůzou boje, ať dá minulosti zapoměnízapomnění již nám oddech, smír a vykoupení! Ne! Ten plamen žertvy nechať svítí daleko i věčně ve budoucnosť! Žádný člověk, co jich země hostí, žádný národ není hoden žíti, kdyby zašlapal své posvátnosti, v srdci zpustlém zahladil jich jsoucnosť! Ó v co věřím, vroucně věřit mohu, co tak draho, že v to věřit musím, co jak duše zrodilo se se mnou: toho nikdy v srdci neudusím, toho nezastrou mi rouškou temnou proudy krve, za to prolévané! Co tak svaté, co tak svrchované, tomu v oběť pálím, svému bohu, srdce své, svůj dech i vše své žití, rozkoš bujarého žilobití i to všední, líné blaho klidu, v němž se vleče, kdo se boje štítí! V oběť pálím osud svého lidu! Nechaťjest mu v srdce rvoucích bojích krvácet byť marně a pak mříti, ale nikdy posvátností svojich, 156 nikdy, co mu bohem, nezapříti! Žij, ó bože, žij a budiž slaven, v srdci mého lidu do skonání! Žij dej i lidu svému žíti! Přijmi zaň – ó přijmi v oběť milou tuto ruku moji provinilou, a tím žárem, jehož cítím plání v srdci až, – buď veleben a zdraven!“ V unesení jásavém již vkládá pravici svou v rudý plamen mužně; modrý dým se v stromy vznáší pružně jako sivá holubičí stáda. Zruměnělou, čarotklivou září, jížto sálá žertva na oltáři, zjasnily se lesa stíny mračné. Ale před obětních žárů leskem zvířecké již oči šelmy lačné s bázní prchly v svatoháji českém. 157 OBSAH.
Otčině české (1880)5 Dědicové (1881)9 Sličná země (1876)13 Buditelům našim (1884)14 Žaloba (1875)18 Pravda i krása (1883)20 Můj soudruh (1878)23 Povzbuzení (1876)30 Na hrotu meče (1884)31 Lidská vůle (1875)37 Stínová hra (1884)38 Vyznání (1883)43 Stesk (1883)47 Na starém bojišti (1884)49 Tichá duše (1879)52 Hudbě (1884)57 Lumírova smrť (1878)61 V stínech (1876)76 Zpěvy sváteční (1880): Úsvit81 Otázka83 V klidu85 Zvon87 Odpočinek88 Života svátek90 [159] Vánoční pozdrav (1882)92 Štěstí (1883)95 Podzimní úsměv (1876)98 Psáno v sněhu (1881)100 Na lesní stezce (1880)103 Z čeho že? (1882)106 Věk písně (1876)108 Pohanství (1882)110 V stenajícím lese (1875)112 V rodné půdě (1884)114 Prostý obrázek (1876)117 Akkordy noci (1874): Hvězdy mládí119 Meteor1 0120 Hvězdné jikry120 Němé hvězdy121 V moři temna122 Hvězdný prapor123 Píseň Vltavina (1876)124 Mluva naše (1882)126 Rodným sestrám (1884)129 Kovářka (1876)132 Cestou (1879)135 Skalní drama (1875)136 Moravěnka (1882)138 Dcerám Tater (1878)141 Mládeži české (1884)146 Na české stráži (1884)149 Žertva (1884)152
E: až; 2002 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovny svazek VI. Tiskem a nákladem Františka Šimáčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160