Pravda i krása.

Pravda i krása. (1883.)
K luzným tě výším, poutník mladý, letmo jenž spěcháš k zápolům ducha, v různé zvou strany různé dvě vnady, a přec k nim stejně srdce tvé buchá, okem jich žhavým vzníceno v hrudi čaromoc obou v nadšení hlásá, jménem jich slastné ozvěny budí: ó pravda! ó krása! Jedna, hle, píše s nezměnnou tváří odvěký zákon, prastarý, prvý, s úsměvem věčným, nechať jí září červánkem písmo neb rudou krví; druhá k svým strunám s rozkošným zřením měnivých zjevů zázraky jásá, – k oběma zíráš s toužebným chvěním, – toť pravda, toť krása. [20] V blankytu hvězdném, v májovém květu, v bouři, jež ničí, v červu, jenž hlodá, v blaženství snění, v myšlénky letu, v lásce, jež klame, v zradě, jež bodá, dvé ono v ladu či v kruté válce pne k sobě náruč, zbraní se pásá, sestersky blízko i v cizí dálce vždy pravda i krása. Boří a tvoří svorně i vzdorně, jedna kde prchá, druhá tam trůní, nevíš, kde bleskem srazí se sporně a kde ti splynou lahodnou vůní; jedna kde soudí, jedna kde věří, druhá i víru i sudbu střásá! Která jest vyšší? Kdo let jich změří? Zda pravda? Zda krása? A přec – ó vzdej se té jen či oné, nezbloudíš nikdy, kam tobě kynou, dráhy jich smělé, vzletné či sklonné, nechť v různé konce světů se vinou: obě tě vedou k jednomu cíli, obě jsou božské, v obou je spása! Blažens, kdy k tobě berlu svou chýlí ať pravda, ať krása! 21 Vzhůru, jen vzhůru za ideálem, v zápalu vroucím, se srdcem čistým. V něm obě zvučí v souladu stálém, v něm planou světlem velkým a jistým! Mladosti jará! Perutí vzletnou vzhůru-li sil ti nadšení zavdá, sladce ti vzdají korunu květnou i krása, i pravda. 22