Pravda i krása.
(1883.)
K luzným tě výším, poutník mladý,
letmo jenž spěcháš k zápolům ducha,
v různé zvou strany různé dvě vnady,
a přec k nim stejně srdce tvé buchá,
okem jich žhavým vzníceno v hrudi
čaromoc obou v nadšení hlásá,
jménem jich slastné ozvěny budí:
ó pravda! ó krása!
Jedna, hle, píše s nezměnnou tváří
odvěký zákon, prastarý, prvý,
s úsměvem věčným, nechať jí září
červánkem písmo neb rudou krví;
druhá k svým strunám s rozkošným zřením
měnivých zjevů zázraky jásá, –
k oběma zíráš s toužebným chvěním, –
toť pravda, toť krása.
[20]
V blankytu hvězdném, v májovém květu,
v bouři, jež ničí, v červu, jenž hlodá,
v blaženství snění, v myšlénky letu,
v lásce, jež klame, v zradě, jež bodá,
dvé ono v ladu či v kruté válce
pne k sobě náruč, zbraní se pásá,
sestersky blízko i v cizí dálce
vždy pravda i krása.
Boří a tvoří svorně i vzdorně,
jedna kde prchá, druhá tam trůní,
nevíš, kde bleskem srazí se sporně
a kde ti splynou lahodnou vůní;
jedna kde soudí, jedna kde věří,
druhá i víru i sudbu střásá!
Která jest vyšší? Kdo let jich změří?
Zda pravda? Zda krása?
A přec – ó vzdej se té jen či oné,
nezbloudíš nikdy, kam tobě kynou,
dráhy jich smělé, vzletné či sklonné,
nechť v různé konce světů se vinou:
obě tě vedou k jednomu cíli,
obě jsou božské, v obou je spása!
Blažens, kdy k tobě berlu svou chýlí
ať pravda, ať krása!
21
Vzhůru, jen vzhůru za ideálem,
v zápalu vroucím, se srdcem čistým.
V něm obě zvučí v souladu stálém,
v něm planou světlem velkým a jistým!
Mladosti jará! Perutí vzletnou
vzhůru-li sil ti nadšení zavdá,
sladce ti vzdají korunu květnou
i krása, i pravda.
22