Prostý obrázek.

Eliška Krásnohorská

Prostý obrázek. (1876.)
Jest večer, klid; dech přírody tak čistě jak zvonkem zvučí v zdroji, vánku, ptáčku, třpyt krůpějí tká stříbro v hybném listě a bledé hvězdy kanou do červánků; jak veliká se perla měsíc bělá a na křišťále rybníku se zhlíží. Hle okénka teď dvě se rozeskvěla tam za lukami v černých olší mříži, i houstne tma, jak hedváb lichotivá, a v její šum zní píseň hlaholivá; kol ozvěny se budí zvuků jasem až skály, proměněny v skřivany, ji odzpěvují dívčím hlasem. Jde vesnická to děva z háje domů, k těm okénkům, jež svítí z temna stromů, a zpívá prostě krajinskou svou píseň. Kde kráčí, pěšinka se ze tmy noří, a tráva za ní jako zlatá tříseň [117] se chví a skví a světlou stopu tvoří. Jí běží potok vstříc tak nedočkavě jak milan toužebný; hle, v stínu tmavě se hlubší mihl stín, jenž z olší skokem v běh veselý se pustil za potokem. A dívka zhlédla jej, neb výše jásá zpěv její teď a tichne vroucněji... dech lásky vane kol, a písně krása z řas i kol z květů loudí krůpěji. Již zašla dál, a tišeji zní zpěv; tmou bíle jen se míhá dívčin zjev. Zde k černým olším, – stín ji vede blíže k těm jasnosmavým okenečkům chýže, již chranně cloní hora ztepilá. Jak krásna jsi s tou skromnou písní lidu, ó děvo z chýžky, jak jsi spanilá v té mladé lásky svatvečerním klidu, s tím domovem, s tím lásky přivítáním, s tím rodným, vonně zkvetlým krajem kol, s tím klokotem a milováním! Ó jak jsi krásna s těmi horami, jež v lokty vinou otecký tvůj dol, s tou půdou drahou, lnoucí k jejich stráním, s jich stokrát žehnanými chatami a s hvězdným svědectvím tam nad jich hlavami! 118