Jest večer, klid; dech přírody tak čistě
jak zvonkem zvučí v zdroji, vánku, ptáčku,
třpyt krůpějí tká stříbro v hybném listě
a bledé hvězdy kanou do červánků;
jak veliká se perla měsíc bělá
a na křišťále rybníku se zhlíží.
Hle okénka teď dvě se rozeskvěla
tam za lukami v černých olší mříži,
i houstne tma, jak hedváb lichotivá,
a v její šum zní píseň hlaholivá;
kol ozvěny se budí zvuků jasem
až skály, proměněny v skřivany,
ji odzpěvují dívčím hlasem.
Jde vesnická to děva z háje domů,
k těm okénkům, jež svítí z temna stromů,
a zpívá prostě krajinskou svou píseň.
Kde kráčí, pěšinka se ze tmy noří,
a tráva za ní jako zlatá tříseň
se chví a skví a světlou stopu tvoří.
Jí běží potok vstříc tak nedočkavě
jak milan toužebný; hle, v stínu tmavě
se hlubší mihl stín, jenž z olší skokem
v běh veselý se pustil za potokem.
A dívka zhlédla jej, neb výše jásá
zpěv její teď a tichne vroucněji...
dech lásky vane kol, a písně krása
z řas i kol z květů loudí krůpěji.
Již zašla dál, a tišeji zní zpěv;
tmou bíle jen se míhá dívčin zjev.
Zde k černým olším, – stín ji vede blíže
k těm jasnosmavým okenečkům chýže,
již chranně cloní hora ztepilá.
Jak krásna jsi s tou skromnou písní lidu,
ó děvo z chýžky, jak jsi spanilá
v té mladé lásky svatvečerním klidu,
s tím domovem, s tím lásky přivítáním,
s tím rodným, vonně zkvetlým krajem kol,
s tím klokotem a milováním!
Ó jak jsi krásna s těmi horami,
jež v lokty vinou otecký tvůj dol,
s tou půdou drahou, lnoucí k jejich stráním,
s jich stokrát žehnanými chatami
a s hvězdným svědectvím tam nad jich hlavami!