IV. Zvon.

IV. Zvon.
Kdo v prsou svých máš velký, zvučný pravdy zvon, ať zahlaholí s hůry v šíř i dál! Ať slavný zpěv mu v kraje snáší větru sklon, jak perutěmi bouře v důl by vál! Ať rozduní, co síly v dumném srdci má, ať rozvlní svých ňader hloubku v řeč, ať hlasem obrovským jak bitva zahřímá, jak prorok, jako moře, jako meč! Jak srdce vložené tam v prázdno prostoru, tam v nedozírné výše taj i chlad, jak myšlénka, jež volá vzhůru k obzoru, tak i ten zvonek veský zvučí v lad. Snil s hvězdami a vzbuzen zorou pěje v dál, a poutník slyší jej i spěje blíž. Ó najde věřících tvůj hlasný ideal, kdy z duše, byť i v poušti, promluvíš! 87 Hle v cestách kol, jak z poupat vypučelý květ, jdou řady chodců pestře sváteční, a všickni v jeden cíl jen hlasu zvonku v sled, kde nad zelení vížka skromně ční. A přijde též, nechť stokrát hlas tvůj oslyšán, přec osamělý poutník zas i zas, a mnohý zemdlený, jenž divým bludem štván, dech stají slyše divomocný hlas – I pozná jej, ten velký lidských prsou zvon, nechť věstí slitování, slasť či bol, ať vítězství či pád, ať vzkříšení či sklon! Ó jen jej v pláč i jásot rozhlahol! A v taký den, kdy láska, velikosť a výš tě lidská překoná, pak tóny roň své nejhlubší, pak rozzvuč ke dnu prsou skrýš a v krásný, velký svátek slavně zvoň.