II. Meteor.

Eliška Krásnohorská

II. Meteor.
Ó noci tichá, družko důvěrná, jak bylo ti, když čaroleskem vzplanul ti meteor, když tobě v ňadra skanul, v jich tajemství se vnořiv bezměrná? Zdaž jako srdci, v němžto nádherná se blýskla slasť, v němž lepý zázrak stanul co žárný zjev, by okamžik jej svanul zas ve zhynutí temna příšerná? On tebou zaplál, pronik’ beze stop, leč odkud? kam? Již není o něm zvěsti; přec usmíváš se klidně plna zdob! Ó nebeský ti vzešel zázrak štěstí; nechť okamžikem zašel v lůně dob, on přece byl, – či může víc, co jesti?