Kovářka.

Kovářka. (1876.)
Rád koně mdlého zastavil pan jezdec před kovárnou a hbitě vkročiv pozdravil tam dívku milotvárnou. „Smím s tebou dlít, má laskavá,“ dí dvorně k ní se kloně, „než tatíček tvůj oková mi zemdleného koně?“ „„Aj pane, kde jen milo vám, tu odpočiňte sobě; já sama koně okovám, – můj tatíček spí v hroběhrobě.““ I nenadál se ještě host, již dívka v oheň dmychá; zjev její zář a spanilosť, – pan jezdec hledí zticha. [132] A ještě trnul podivem, již dívka paže zdvihá a na kovadle kladivem již ránu ranou stíhá. I nevěděl, jak ořovu sám těžkou nohu zvedl, jak přibila mu podkovu, ni jak zas na kůň vsedl. „Aj dívko,“ jezdec hovoří, „tvá ruka drtí kovy: zda se též mile pokoří a žíznivému shoví?“ A poznovu se nenadál, již podala mu číši; ret lahodnou z ní vláhu ssál, však srdce plálo v skrýši. „Měj díky!“ Vypil podvakrát a přece váhal jíti. „Ó ještě poznal bych tak rád, jak srdce tvoje cítí. Když stejně znáš i drtit kov i žíznivého svlažit, též to mi zjev, též v tom mi shov: znáš milovat a blažit?“ 133 A volně vznesla dívka hled, – pan jezdec plane v líci. „„Zda vím, co mocný lásky vznět? I to chci tobě říci. Jak ruka má, i srdce tak mi silně, vroucně buší, a dobře vím, co lásky znak: jen za duši dám duši! Muž buď mi v ohni pevný kov, tak ryzí každým dechem! Však na větrný jde-li lov, věz, odfouknu ho měchem! A vzdám-li v bludu marnivém se hříčkou jeho zvůli, pak srdce své tím kladivem hned rázem zdrtím v půli! A jsem-li mužů mužnější, těch mužů jest to vina! Leč bab i hejsků milejší mi jest má kovadlina!““ zjev její v zář a blesky vzplál, pan jezdec klopí oči, spjal oři bok a letí v dál, a prach se za ním točí. 134