Kovářka.
(1876.)
Rád koně mdlého zastavil
pan jezdec před kovárnou
a hbitě vkročiv pozdravil
tam dívku milotvárnou.
„Smím s tebou dlít, má laskavá,“
dí dvorně k ní se kloně,
„než tatíček tvůj oková
mi zemdleného koně?“
„„Aj pane, kde jen milo vám,
tu odpočiňte sobě;
já sama koně okovám, –
můj tatíček spí v hroběhrobě.““
I nenadál se ještě host,
již dívka v oheň dmychá;
zjev její zář a spanilosť, –
pan jezdec hledí zticha.
[132]
A ještě trnul podivem,
již dívka paže zdvihá
a na kovadle kladivem
již ránu ranou stíhá.
I nevěděl, jak ořovu
sám těžkou nohu zvedl,
jak přibila mu podkovu,
ni jak zas na kůň vsedl.
„Aj dívko,“ jezdec hovoří,
„tvá ruka drtí kovy:
zda se též mile pokoří
a žíznivému shoví?“
A poznovu se nenadál,
již podala mu číši;
ret lahodnou z ní vláhu ssál,
však srdce plálo v skrýši.
„Měj díky!“ Vypil podvakrát
a přece váhal jíti.
„Ó ještě poznal bych tak rád,
jak srdce tvoje cítí.
Když stejně znáš i drtit kov
i žíznivého svlažit,
též to mi zjev, též v tom mi shov:
znáš milovat a blažit?“
133
A volně vznesla dívka hled, –
pan jezdec plane v líci.
„„Zda vím, co mocný lásky vznět?
I to chci tobě říci.
Jak ruka má, i srdce tak
mi silně, vroucně buší,
a dobře vím, co lásky znak:
jen za duši dám duši!
Muž buď mi v ohni pevný kov,
tak ryzí každým dechem!
Však na větrný jde-li lov,
věz, odfouknu ho měchem!
A vzdám-li v bludu marnivém
se hříčkou jeho zvůli,
pak srdce své tím kladivem
hned rázem zdrtím v půli!
A jsem-li mužů mužnější,
těch mužů jest to vina!
Leč bab i hejsků milejší
mi jest má kovadlina!““
zjev její v zář a blesky vzplál,
pan jezdec klopí oči,
spjal oři bok a letí v dál,
a prach se za ním točí.
134