Skalní drama.

Eliška Krásnohorská

Skalní drama. (1875.)
Zpod záslon lesních svatyň zříti jej, ten kouzlem zkamenělý hrůzy děj; tam v srdci lesní poušti skrýši znám, kde v obraz divý ztrnul žití rej. Tam rozburácel zápas tlupu skal, tam základ hor se vášní rozpukal, tam jejich lůno krutá rvala zášť, až na kamenu kámen neostal. Dvé skal tu v boji čelem na čele, sto leží padlých tělem na těle, tu obr zvedá smrtonosný kyj, a ztylý brach se choulí zbaběle. Tam skály dvě se toužně k sobě pno pnou, a mezi nimi propasť zeje tmou; tu skalisko si tulí skála v klín a mateřsky je chrání paží svou. [136] Tu témě pomšené se kloní v zem, však pod ním brloh, zmije číhá v něm, tam tenký hrot jak pozdvižený prst šle s hůry hrozbu lstivým výrazem. Tu skalná koruna, tu lesklý meč, tu srazily se štíty, zdetě seč; kol zdá se, jak by duněl války hrom, – tak výmluvna je skal těch němá řeč. Však hle! kol pučí všude vonný květ, jenž v prsou skalních skrývá jizev sled, a dobrý, vlahý, věčně živý zdroj z těch tajin zašlých dějů proudí v svět. 137