V stenajícím lese.

Eliška Krásnohorská

V stenajícím lese. (1875.)
Což ty břízy rozchvěné padají si do náručí? Což to z hloubi pramene klokotavým pláčem zvučí? Což ty vzdechy hrobové sosny k zemi ohýbají? Což ti šedí bukové jako děti naříkají? Což to kvílí doubrava usedavě bez úlevy? Což ta stará Šumava teskné šumí truchlozpěvy? A těm hvozdům kolemkol hořem oplývají ústa! Což to jako matčin bol v duše stromů z půdy vzrůstá? [112] Proč to puká srdce hor, stenajíc jak ve skonání? Zač to ruce vzpíná bor o nebeské slitování? V srdci mně to zazvučí, Šumava mi svěří všecko: „Oj, hle, držím v náručí zemi českou, – choré děcko...“ 113