Moravěnka.

Eliška Krásnohorská

Moravěnka. (1882.)
Našly se dvě sestry, děti osiřalé, potkaly se v šeru, v mlhách po úvale, v nivě pod horami na pomezí starém, tam kde jim dvé dědin dědičným jest darem, odkazem to svatým po mateři, otci. Padly sobě v náruč za smuteční noci. „Moravěnko milá,“ starší sestra praví, „ztratili jsme otce, jejžto paměť slaví, trůnícího dětem svobodně a sladce; klekly jsme i na hrob slávě, drahé matce; již jsme osiřely na dědičné roli, na níž každým krokem upomínka bolí. Nemáme v tom světě než ty mne, já tebe, než tu sirou zemi a to boží nebe. Máme otcův odkaz posvátný a milý; pověz, kterak bychom oň se rozdělily? Jak bychom se v lásce, v upřímné své vůli obdařily stejně drahým statkem v půli, [138] aby vše, co mého, kvetlo také tobě? Svým jen zovu sladce, co nás blaží obě.“ Moravěnka k sestře zvedla pohled prostý: „Nelze nám se dělit o dědičné skvosty, Podělilpodělil nás osud na kolébce naší: dědičkou jsi starší, tvůj jest podíl krasší. Byť mi tvoje láska všeho chtěla přáti: co ti usouzeno, nemůžeš mi dáti Jak svou hlavu drahou k mojí tulíš jemně, tak své mocné hory neodvalíš ke mně; a jak za mnou točíš oči plné něhy, neobrátíš také řek svých věčné běhy; jak mi kolem šíje dobrou náruč vineš, tak své nivy dálné blíž mi nepošineš, a jak moje vlasy hebkou rukou hladíš, tak své černé hvozdy ke mně nepřesadíš! Tvoje hrady mocné a jich dávné zvěsti, královská jich sláva, – vše to tvé jen štěstí! Šťastna v něm se zhlížím; sestro, nelkej o mne! Hrda jsem já také ve své slávě skromné. Jako jedno slunce dvojí hraje duhou, jsem já v jedné lásce podle tebe druhou. Jsemť i přebohata velebnými skvosty, nechť jest o korunu chudším díl můj prostý. A nechť sebe více bys mi ještě přála, brání tobě osud, nezvratný co skála.“ S pláčem starší sestra druhou vine k sobě: 139 „Nemáme-li, sestro, oč se dělit obě? Nezbývá-li v světě žádný statek milý, jímž bychom se sladce ve dví podělily? Zdali ničím drahým již nám nelze vlásti, co se láskou půlí v stejně blahé části?“ Moravěnka věsí hlavu v zamyšlení. „Nezbylo, má sestro, nic nám k rozdělení, nic než naše srdce, jen to mé i tvoje; tož se věrně, sestro, dělme o to dvoje. Nemůžeš, mi drahá, nejlepší svou vůlí dražších skvostů dáti: dej mi srdce půli.“ 140
Básně v knize Vlny v proudu:
  1. Otčině české.
  2. Dědicové.
  3. Sličná země.
  4. Buditelům našim.
  5. Žaloba.
  6. Pravda i krása.
  7. Můj soudruh.
  8. Povzbuzení.
  9. Na hrotu meče.
  10. Lidská vůle.
  11. Stínová hra.
  12. Vyznání.
  13. Stesk.
  14. Na starém bojišti.
  15. Tichá duše.
  16. Hudbě.
  17. Lumírova smrť.
  18. V stínech.
  19. I. Úsvit.
  20. II. Otázka.
  21. III. V klidu.
  22. IV. Zvon.
  23. V. Odpočinek.
  24. VI. Života svátek.
  25. Vánoční pozdrav.
  26. Štěstí.
  27. Podzimní úsměv.
  28. Psáno v sněhu.
  29. Na lesní stezce.
  30. Z čeho že?
  31. Věk písně.
  32. Pohanství.
  33. V stenajícím lese.
  34. V rodné půdě.
  35. Prostý obrázek.
  36. I. Hvězdy mládí.
  37. II. Meteor.
  38. III. Hvězdné jiskry.
  39. IV. Němé hvězdy.
  40. V. V moři temna.
  41. VI. Hvězdný prapor.
  42. Píseň Vltavina.
  43. Mluva naše.
  44. Rodným sestrám.
  45. Kovářka.
  46. Cestou.
  47. Skalní drama.
  48. Moravěnka.
  49. Dcerám Tater.
  50. Mládeži české.
  51. Na české stráži.
  52. Žertva.