Moravěnka.
(1882.)
Našly se dvě sestry, děti osiřalé,
potkaly se v šeru, v mlhách po úvale,
v nivě pod horami na pomezí starém,
tam kde jim dvé dědin dědičným jest darem,
odkazem to svatým po mateři, otci.
Padly sobě v náruč za smuteční noci.
„Moravěnko milá,“ starší sestra praví,
„ztratili jsme otce, jejžto paměť slaví,
trůnícího dětem svobodně a sladce;
klekly jsme i na hrob slávě, drahé matce;
již jsme osiřely na dědičné roli,
na níž každým krokem upomínka bolí.
Nemáme v tom světě než ty mne, já tebe,
než tu sirou zemi a to boží nebe.
Máme otcův odkaz posvátný a milý;
pověz, kterak bychom oň se rozdělily?
Jak bychom se v lásce, v upřímné své vůli
obdařily stejně drahým statkem v půli,
[138]
aby vše, co mého, kvetlo také tobě?
Svým jen zovu sladce, co nás blaží obě.“
Moravěnka k sestře zvedla pohled prostý:
„Nelze nám se dělit o dědičné skvosty,
Podělilpodělil nás osud na kolébce naší:
dědičkou jsi starší, tvůj jest podíl krasší.
Byť mi tvoje láska všeho chtěla přáti:
co ti usouzeno, nemůžeš mi dáti
Jak svou hlavu drahou k mojí tulíš jemně,
tak své mocné hory neodvalíš ke mně;
a jak za mnou točíš oči plné něhy,
neobrátíš také řek svých věčné běhy;
jak mi kolem šíje dobrou náruč vineš,
tak své nivy dálné blíž mi nepošineš,
a jak moje vlasy hebkou rukou hladíš,
tak své černé hvozdy ke mně nepřesadíš!
Tvoje hrady mocné a jich dávné zvěsti,
královská jich sláva, – vše to tvé jen štěstí!
Šťastna v něm se zhlížím; sestro, nelkej o mne!
Hrda jsem já také ve své slávě skromné.
Jako jedno slunce dvojí hraje duhou,
jsem já v jedné lásce podle tebe druhou.
Jsemť i přebohata velebnými skvosty,
nechť jest o korunu chudším díl můj prostý.
A nechť sebe více bys mi ještě přála,
brání tobě osud, nezvratný co skála.“
S pláčem starší sestra druhou vine k sobě:
139
„Nemáme-li, sestro, oč se dělit obě?
Nezbývá-li v světě žádný statek milý,
jímž bychom se sladce ve dví podělily?
Zdali ničím drahým již nám nelze vlásti,
co se láskou půlí v stejně blahé části?“
Moravěnka věsí hlavu v zamyšlení.
„Nezbylo, má sestro, nic nám k rozdělení,
nic než naše srdce, jen to mé i tvoje;
tož se věrně, sestro, dělme o to dvoje.
Nemůžeš, mi drahá, nejlepší svou vůlí
dražších skvostů dáti: dej mi srdce půli.“
140