Žertva.
(1884.)
V černé hloubi půlnoci a lesa,
stín kde mezi obrovitá těla
šedých dubů nahrnul svůj příval,
by co potopa tu zkamenělá
vzdorně jako na věky se stmíval,
v pustém tichu, v němžto pod nebesa
podestlány z korun nepohnutých
mrtvým bouřím, spícím větrům lůžka:
stanul člověk před podobou bůžka,
uschovanou v stromu prsou dutých.
Stojí, drže v obou pěstech pádných
vzhůru mlat svůj, k ráně napřažený;
míří pevně, aby ráz byl jistý –
ráz v to místo, kde tkví sochy noha.
Opodál však mezi křovin listy
plíží se dvé bodů jasně žlutých,
dvé to jisker slídivých a zrádných:
zrak tam svítí lačné vlčí feny.
[152]
Na člověka, jenž tu číhá, míře
zdrcující ranou v svého boha,
aniž tuší, v skok se chystá zvíře...
Stojí, – náhle spjaté pěsti sklání,
mlat svůj pouští k zemi, na niž kleká
v roznícení ducha. „Odpusť!“ volá,
„odpusť! Smírně shlédni na člověka,
jenž ti hrozil! Měj s ním slitování!
Oheň v svaté nádobě již čeká,
odpusť! Již ti žertva zaplápolá
trojnásobně hojná za mou vinu!
Nebešťane, odpusť země synu!“
A již na tvář bledou k zemi padá
žrece odbojného hlava mladá,
kadeř dlouhá v temno splývá s čela,
a jen říza z hloubi tmy se bělá
v oko šelmy. Ta se v stínech blíží
bezbrannému lupu, neslyšána
jako přízrak, – šelma krokem duchů.
Tajíc dech svůj horký, již naň shlíží
z dáli skoku, lačně rozhárána – –
On se pohnul. V mocných citů vzruchu
štíhlou postavu svou bílou vznesl
před bohem, kde byl tak nízko sklesl.
Zbožnou rukou skládá na balvany,
v oltář sestavené, dar svůj štědrý,
153
jejž byl s těžce schýlenými bedry
před půlnocí přinesl sem skrytě
za tmy slepé, než by na blankytě
zbělelo se od východní strany,
v žertvu tajnou otcovskému bohu.
A když nakupeny v oblém stohu
plody země, její klasy zlaté,
vypěstěné v blahých dobách klidu
na dědičné půdě jeho lidu,
vyňal oheň z nádoby své svaté,
jehož jak své zřítelnice střehl
v každý čas. Teď na oltář jej staví.
Hle, tu plamen jak by zlatým květem
z ozlacených stébel povyšlehl,
sterý kalich ztepilý a žhavý
pne se k výši, sterá jiskra letem
jako zlatokřídlý motýl vzhůru
třpytně v modravou se ztrácí chmuru;
nach i světlo jako z poupat srší,
na něž plápolavá rosa skmitá
růžová i zářná, bleskovitá.
Plamen výš a výš své témě vrší,
jako zlatý sloup se k nebi přímí,
ovinutý věnci ohnivými
z jichžto květů hvězdy k zemi prší.
V blesku nádherném tak obrovitá
154
žertva slavně plane pod oblohu,
žreci věštíc, že jest milou bohu.
Žrec pak – jako plamenem tím jatý –
volá vznícen: „Ne, ó věčně svatý,
nikdy zbaběle tě nerozdrtí
ruka moje v hoři beznadějném,
jež mě zachvátilo touhou podlou,
bychom nespěli již v náruč smrti,
v zápas za své bohy s vrahů hejnem,
s cizáckou k nám vpadajících modlou!
Odpusť, bože otců mých i dědů,
že jsem v zoufalosti chtěl tě skácet,
aby nezbylo již po tom sledu,
zač by vnuk se prahl zakrvácet,
aby vymizela stopa každá
po tom, co nám bývalo tak svato,
že jsme tisíckráte mřeli za to!
Zděsila mě lidu mého vražda!
Chtěl jsem, by nám heslo bylo vzato,
jímž nám srdce k oběti a muce
tisíckráte nadšeností vzňato!
Zachvěl však se mlat v mé bídné ruce,
která chěla této země děti
k spáse svatozradou zaváděti!
Chtěl jsem, by tě lid můj zapřel, pane,
a by zpustly svatoháje tvoje,
155
zaúpěl jsem: Ať nám nezůstane
čeho hájit dlouhou hrůzou boje,
ať dá minulosti zapoměnízapomnění
již nám oddech, smír a vykoupení!
Ne! Ten plamen žertvy nechať svítí
daleko i věčně ve budoucnosť!
Žádný člověk, co jich země hostí,
žádný národ není hoden žíti,
kdyby zašlapal své posvátnosti,
v srdci zpustlém zahladil jich jsoucnosť!
Ó v co věřím, vroucně věřit mohu,
co tak draho, že v to věřit musím,
co jak duše zrodilo se se mnou:
toho nikdy v srdci neudusím,
toho nezastrou mi rouškou temnou
proudy krve, za to prolévané!
Co tak svaté, co tak svrchované,
tomu v oběť pálím, svému bohu,
srdce své, svůj dech i vše své žití,
rozkoš bujarého žilobití
i to všední, líné blaho klidu,
v němž se vleče, kdo se boje štítí!
V oběť pálím osud svého lidu!
Nechaťjest mu v srdce rvoucích bojích
krvácet byť marně a pak mříti,
ale nikdy posvátností svojich,
156
nikdy, co mu bohem, nezapříti!
Žij, ó bože, žij a budiž slaven,
v srdci mého lidu do skonání!
Žij dej i lidu svému žíti!
Přijmi zaň – ó přijmi v oběť milou
tuto ruku moji provinilou,
a tím žárem, jehož cítím plání
v srdci až, – buď veleben a zdraven!“
V unesení jásavém již vkládá
pravici svou v rudý plamen mužně;
modrý dým se v stromy vznáší pružně
jako sivá holubičí stáda.
Zruměnělou, čarotklivou září,
jížto sálá žertva na oltáři,
zjasnily se lesa stíny mračné.
Ale před obětních žárů leskem
zvířecké již oči šelmy lačné
s bázní prchly v svatoháji českém.
157
OBSAH.
Otčině české (1880)5
Dědicové (1881)9
Sličná země (1876)13
Buditelům našim (1884)14
Žaloba (1875)18
Pravda i krása (1883)20
Můj soudruh (1878)23
Povzbuzení (1876)30
Na hrotu meče (1884)31
Lidská vůle (1875)37
Stínová hra (1884)38
Vyznání (1883)43
Stesk (1883)47
Na starém bojišti (1884)49
Tichá duše (1879)52
Hudbě (1884)57
Lumírova smrť (1878)61
V stínech (1876)76
Zpěvy sváteční (1880):
Úsvit81
Otázka83
V klidu85
Zvon87
Odpočinek88
Života svátek90
[159]
Vánoční pozdrav (1882)92
Štěstí (1883)95
Podzimní úsměv (1876)98
Psáno v sněhu (1881)100
Na lesní stezce (1880)103
Z čeho že? (1882)106
Věk písně (1876)108
Pohanství (1882)110
V stenajícím lese (1875)112
V rodné půdě (1884)114
Prostý obrázek (1876)117
Akkordy noci (1874):
Hvězdy mládí119
Meteor1 0120
Hvězdné jikry120
Němé hvězdy121
V moři temna122
Hvězdný prapor123
Píseň Vltavina (1876)124
Mluva naše (1882)126
Rodným sestrám (1884)129
Kovářka (1876)132
Cestou (1879)135
Skalní drama (1875)136
Moravěnka (1882)138
Dcerám Tater (1878)141
Mládeži české (1884)146
Na české stráži (1884)149
Žertva (1884)152
E: až; 2002
[160]