I. Úsvit.

Eliška Krásnohorská

I. Úsvit.
Mne budí jitra dech, – slyš, vání perutí! Sen-li či skřivánek to šumí letem? Hle, ptáček prorazil par bílých klenutí a mizí, zpívá tam kdes nad mým světem; kol perly spadají – zdaž rosy nebo písně? Tam zvuky vysoko se chvějí – hvězdy též; zda skřivan nadšení to krouží z mlhy tísně? A zří tam slunko plát? – Ó kéž! Mne budí jitra dech – a vzhůru mne to volá, – kam chmurným bludištěm, kam zrak i duši pnout? Kam letem svátečním? Vždyť nejvýš skála holá ční v moře oblaků a v matné mlhy proud, a mrazivý to dech, jenž svál mi s duše snění – i zapomenutí! Kol mrákotná ta říš proč vábí, slibuje? To chladné probuzení proč zve tak svůdně výš, jen výš? [82] Že vstane slavný den, pln záře, květů, kras, z té mračné kolébky, již prázdnou vánek houpá jak matka truchlící? Že vzejde slunko z vás, vy šedé záplavy, v nichž obzor čelo koupá? Ó marné svítání! Vždyť den tvůj tone v pláči, hle, pluje v moři mlh, jich pěnou porosen, na křídlech prostřených, jež bílým proudem vláčí, sám v dřímotách, sám jako sen. Ba usne zvolna žár v tvém srdci, velká máti, – a vlastní žár ten můj – jest víc než krátký klam? A jako skřivana mne přec to vzhůru chvátí! Leť v zoru, duše má, a vzplaň v té výši tam, kde čelo s korunou jíž paprskovou, zlatou hle, obr pozvedá, spoust bezdných létavec, den světlem vítězný, jenž jásá věštbu svatou: Viz, věčně já jsem pravdou přec!