Štěstí.

ŠtěštíŠtěstí. (1883.)
U malé kolébky Sudička stála, na děcko spící se tichounce smála,smála. Pod čela vráskami, pod bílým vlasem v noc její pohled se hvězdným skvěl jasem. A tam, kde hlavička v podušce spala, ruce se chvějící, uvadlé spjala. S dobrotou v stařičké, moudré své líci tajemně žehnala dívence spící. „Hajej, má beruško, hajej, a ze snu probuď se v mladosti růžovou vesnu. Chovej sny dítěcí v hlubokém spánku, až tobě odlétnou v májovém vánku. [95] Tiše, jen tichounce dřímej, až plesný ozve se v srdečku slavík tvé vesny. Zamykej očka svá, mír ti je zkájí, až se ti otevrou v růžovém háji. Půjdeš tam cestičkou, úží se, úží čím dál tím těsněji v bludišti růží. Ztrácí se, ztratí se v rozkošné tůni, až se ti zasteskne opojnou vůní. Až budeš, zmámena krásou těch květů, bez vúlevůle blouditi, pohřbena světu. Tam pak, až lekne tě kolkolem zcestí, tam potkáš nejkrasší, nejsladší štěstí. Bude tak čarovné, plničké tajů, není mu rovného do světa krajů. Vstříc mu jdi s důvěrou, svatě a čistě; tobě tak souzeno, najdeš je jistě.“ Mnoho let minulo kvapícím letem, Sudička dobrá zas kráčela světem. 96 Na zemi rozkvetlé v májové vnadě potkala dívčinu v růžovém sadě. „Tys to, má beruško, které svou zvěstí v kolébce dávno jsem slíbila štěstí? Kloní se oči tvé, slzami vlahé; snad že jsi minula štěstí to blahé?“ „„Sudičko dobrá, v tom růžovém zcestí potkala, zřela jsem nejsladší štěstí! Bylo tak čarovné, plničké tajů, není mu rovného do světa krajů. Bylo tak spanilé, stálo tak z blízka, že se mi po něm až na věky stýská. Když po něm vztáhla jsem náručí svoje, štěstí to sladké však – nebylo moje!““ 97