Stesk.
(1883.)
Nic truchlejšího není
než mladé oko shaslé bez nadšení,
než bez myšlénky jinochovo čelo,
jež malátně se scvrká v babské vrásky,
a zotročile nahrbené tělo,
v něm srdce duté, mrazivé,
jak prázdný krb, kde, co dřív ohněm vřelo,
se stmívá v dýmy plazivé,
kde vymřel plápol odvahy a lásky.
A nic tak nezabolí,
jak padlý prapor na válečném poli,
když rukou vlastní, jež jej v bitvu nesla,
jej k nohám pustil korouhevník zvrhlý,
i zapřev svatá, na něm psaná hesla,
naň šlápnuv, smlouvá s vrahy mír!
Nic nebolí tak, jako česť kdy skleslá
i zrádný její bohatýr
znak vlastní ve prach s čisté výše strhli.
[47]
A není hanby větší,
než pýcha mužů nemužně kdy klečí
a tak se modlí k cizí hrdopýše,
že v cizím úsměvu se slastně zhlíží,
při cizím zamračení sotva dýše
a bita ve tvář, v prsa bije se,
ni z potup cizích k citu vlastní výše
a k velkosti se pravé nevznese,
leč pod hřích cizí sama plece níží.
Ó kdy se oko slepé
zas otevře? kdy lebka, v nižto tepe
nám útok cizí s pohrdlivou vřavou,
skráň kdys jen koruně a přílbě zvyklá,
svůj najde vzdor? Až nad vztyčenou hlavou
nám hrdý prapor opět zašumí
svou mluvou volnou, jedinou a pravou
ta hesla, jimž duch dějin rozumí
a jež nám v srdcích mladých svatě vznikla!
48