Podzimní úsměv.
(1876.)
Pod střechu slunnou vine se réva,
brunátné hrozny dmou se jí silou;
paprsek vroucí zplna se vlévá
okénkem nízkým na hlavu bílou.
Dědoušku zlatý, čemu to kyne
veselý úsměv staré tvé líce?
zdali té bujné úrodě vinné,
v okno se pnoucí na pružné snítce?
Těší tě podzim, jenžto tak žehnán
jako tvé stáří pohodou dráhnou?
Čápů-li houfec, z daleka sehnán,
blankytem bledým k jihu kdy táhnou?
Hle jak mu líce rozkoší zkvétá!
Kam to tím sivým okem tak září?
Těší jej mihot babího léta, –
v přírodě první šedina stáří?
[98]
Hle – ruce vetché z okénka shýbá,
hle – již je chytá, blažen, již má je –
dítko! To v zlatou hlavinku líbá,
věčnou tu naděj příštího máje!
99