II. Otázka.
Zaznělo mi cos jak zvonku zlatý ret
v jasu slunečním:
„Pohleď mile dnes, já ukáži ti svět
v lesku svátečním!
Zdaž ten jarní kraj, ten věnec květů zříš
v jitro hozený?
Každá korunka jest lásky sladká číš, –
výkvět plamenný!
83
Jsou to paprsky, jež v země úsměv dnes
vlíbal slunka ret,
zkvetly v pel a med i vzplály v barev ples,
obkvétají svět!“
A já zřím a vím, že jest to lásky div,
jenž tu září kol,
z hájů line zpěv a skálu zdrojem zliv,
písní šplouná v dol.
Teplým vanutím zřím rosu lupenů
v družné slzy růst;
vlaje vonný dým tam z květných plamenů
jako z jedněch úst.
Dítky paprsků, ti letci duhoví
z břehu šera žhou,
hle jak míhají se v štíhlém vrboví
blesky dvou a dvou!
Kytka pomněnek tam v rukou děvčete
jest to lásky dar,
hochu na srdci ta něžně dokvete
v nejkrásnějším z jar.
84
Kol tak svátečno, a z dálky zvony zní,
že jest láska bůh;
srdce jímají ti mluvčí líbezní
v luzný čarokruh – –
Musí uvěřit! Jen neví, táže se,
co že krásnější:
květu vstříc kdy květ své poupě povznese,
hrou je konejší –
Hlava k hlavince a na rtu květný ret
jak se přitulí,
s jara nápěvem jak jarních vůní let
vane splynulý –
Zda jak přivine tu srdce srdéčko,
v lásce druha druh?
Neb jak miluje tam s hůry slunéčko –
samo, jako bůh!