Mluva naše.
(1882.)
Ne, toho nebude, by český lid
tak otrocky dal týl si nachýlit
a vsadit ostří v hrdlo, pod jazyk,
by mrštnějším byl pro cizácký cvik!
Ne, ještě v odpor také porobě
žluč kypí v holubičí útrobě;
ni napřažená zbroj ni léčka lsti
v nás neudolá mluvu naší cti!
Nechť špatní proroci nás konejší,
že cizá řeč jest vyšší, světlejší:
nám příliš jasna jest ta její zář,
nám při ní sklesá zrak i plane tvář...
A nechť ten její bleskot vznešený
nás lační shltit svými plameny:
nás bohům cizím v žertvu nevznítí,
nám protichůdců nebe nesvítí!
[126]
My tebe ctíme, tebe nanejvýš,
ty nám jak věčné slunce vévodíš,
jen tebou se nám zlaté jitro dní,
ty mluvo srdcí, mluvo národní.
Jen tebou život, slavný zdar a vzrůst
nám zaslíben byl z Libušiných úst,
jen tebou Lumír divomocně pěl
a Lumír Žižka v úhly světa hřměl!
Hus hájil tebe, tebou pravdu pak,
on paprskem tvým proťal černý mrak
a zoru tebou rozžal národům,
a tebou svítí Amos příštím dnům!
Ó kolikkrát jsi, plna lahody,
se stala zvučnou písní svobody!
Jak mnohá jiskra svátá, spanilá
se v duši lidstva tebou rozsila!
Vznes žezlo své, v němž tolik září hvězd
tvé velebnosti hlásajících zvěst!
Kyň, vládni jím, ať ta jen pochodeň
nám ducha ohněm křtí a srší veň!
127
Vznes koruny své slunný majestát!
A hanobce-li slepý chtěl by lhát,
že světla zdroj nám cizá dala řeč:
tas jako blesk naň hřmící hněvu meč!
128