Vyznání.
(1883.)
I na mne mladé slunce Hellady
se usmívalo světle vavřínovým loubím,
a v šeru lehkonohé dryady
v říš bájí vábily mě švitořivým doubím.
I za mnou v stínu horkých pyramid
šla šlépěj věčnosti kams bludně poušti pískem,
a chatrč zvala v idylu a klid
mě při pokojném moři na pobřeží nízkém.
Týž černý plášť, co Faustu, prostřel mně
kdys démon též, by vzlétla na něm fantasie;
zrak starých proroků též tajemně
mi svítil ve závratnou propasť poesie.
A všechna rozkoš, růžový ten žár,
jenž plní snů tvých, štěstí! opojivou tůni,
i před mým retem kypěl ve pohár
a vábil nachem, šumem, sladkodechou vůní!
[43]
I mně též krása obrůstala svět
jak bujný prales úpon čarovného vděku
a ztápěla svůj obrovitý květ
v zář hvězdnou, v luznou půlnoc šerodávných věků.
Hle blankyt nesmírný! I mně se v nach
a rosný třpyt i duhu nebo v černo halí
a ve zvon hromu bije na poplach
a strašnou harmonii bouře z hlubin valí!
Neb jásá skřivanem! To vše i mně!
Mým vesmír přenádherný, mým jest bůh tam v dáli
a mým to srdce zde, jež plamenně
se v sladké modloslužbě nadšenosti pálí!
Mně též pěl Hesiod! Mně zvučely
též bitvy myšlének a soudy dějů k duchu,
a plamen apoštolům nad čely
plál v prostřed orlích křídel velebného ruchu!
Vždyť osud, otec básníků nás všech,
mě nevydědil, sypal hrsti drahokamů
mi v obraznosť již v mládí hravých snech
a dal mi zahradu svých nejkrásnějších klamů!
44
A dal mi hruď též ostře proklanou
stem dýk, stem žhavých tvorstva otázek i záhad,
a v dráhu k světlu, věštci hledanou,
dal k povzletu mi vášeň, ježto nezná váhat.
Svět velký jest a život bohatý!
Boj pravd a říší, východ hvězd neb idealů,
los tvůj i lidstva! Duch tím rozňatý
zří v poupě zavřené i ve svědomí králů.
Však na tom obraze, na moři tom,
kde každá vlna zázrak, každý ruch pln krásy
a kouzlem sálá každý světla lom,
bod jeden zřím, kam bouřně srdce mé se hlásí.
Ó na té oblasti, kde bohové,
všech světů zjevy velké, radostné jsou doma,
kde blahou pravdou sny jsou májové,
tam na krvavou, temnou skvrnu klesám rtoma.
Ta dýše smutkem, jako matčin rov,
smrť v milenčině oku, rána v prsou děcka,
vzhled sestry znectěné! A beze slov
jest výčitkou, a jest v ní žal i bída všecka.
45
A jest v ní všecka velkosť, pýcha, slasť,
a lne k ní láska, která co ten život trvá!
Ta zbožňujíc mou pokřivděnou vlasť
jme poslední mou vroucnosť, jak ji vzňala prvá.
Jen ty, ó duše drahé půdy té,
jež krev i slzy pila, krev i slzy lije
zpod koruny své věčně trnité,
jen tys v mém srdci pravdou, tebou krev má bije.
Tys má v tom světě cizím! K jediné
jen tobě plá můj zrak, má náruč i má ústa!
I lkám, že z vroucí krve tvé i mé
ti jako tmavá růže jen má píseň vzrůstá.
46