Buď noc, buď den – jen ducha klamy!
V tmách koutů vlhkých pod klenbami
jde bez červánků noc i ráno,
kde na popravu trestnou čeká
astrolog bludný, Cecco Esculano.
„Co mojí vinou? Učím, věře,
že vládou quarty v osmé sféře
se lidé-bozi rodí zemi
a velí druhým rukou mocnou,
neb letí nad ně ducha perutěmi!
Kdo popírá moc tvůrčí Boha?
Dím: o poutech tím neví vloha,
jež pohyby se planet řídí,
duch tajemství ať hledá nebes,
neb po vládě se duchů slabých pídí.
Mně nejevte se, jsem-li v bludu,
kdo sílíte mě v pochyb trudu!
V tmách nade mnou kde meč už visí,
veď taký člověk-bůh mě k světlu,
ty Mojžíši a Merline i Malagysi!
Jsou pravdou dávná slova moje!
Hle, jak se noří ze tmy sloje
již moudrá hlava Merlinova,
běd soucitný zrak na mě hledí
a slibně vítězná mi vnuká slova.
Ó kouzelníku, Vortigera
jsi bretoňského krále sterá
ty přání trudná zodpovídal
a druidy zval na svobodu,
kde v skalách bílého drak rudý hlídal, –
Ó Merline, co ze zdí starých
jsi kouzlil růže vděků jarých
a břečťanů jsi bujnou kšticí
v dnech ovíjíval znojných žárů
svou hlavu, o přírody tajech snící,
zde kouzli, čaruj! Vzplane sice
mně z vůle svaté inkvisice
kol hranice mé oheň všude,
však na tvůj pokyn divotvorný
ať z ohně vodopád jen růží bude!
Slib kyne, mizí – – Nové rysy...
Mně v poutech vítej, Malagysi!
Ty Karolingů čaroději,
měň přírody mi zákon dávný,
jak tah a barvu v starém obličeji!
Z těch růží ohně – po poupěti
vel! – malý plamen vzhůru vzletí,
kde města krovy, staré střechy;
a co já v růžích budu státi,
hub město požár, pomsty na pospěchy!
Jde do tmy! Volám na Mojžíše!
Co pouta, mně? Hruď volně dýše,
však spása buď mi bez pochyby:
mně zjev se on, kdo drtil skály,
a mocným slovem němé doplň sliby!
Mám pravdu, pravdu! Nejsem v bludu,
že hvězdy zří nám do osudů
a čtvrtá výseč sféry osmé
že rodí bohy nadčlověky.
Hle, vládný Mojžíš! Ale hledy kosmé?...
Mně divy stvrď mou pravdu jasnou!
Kdy hranice mi žáry zhasnou,
ať dlím i v růžích beze škody;
tvá pod ohněm hůl udeř o zem,
i květů plamenem ať trysknou vody!
Ty's nad svůj bludný lid byl větší.
Mně v tmách mluv mocnou pravdy řečí,
v jas okovy mi uvol, mračný!
Ty's v očích lidu stál vždy klidný,
kde mraky Bůh se tajil neozračný.“
Tmou hloubavou hlas klidný duní:
„Nad hvězdnou noc – jas na výsluní.
V hvězd klamu, nevěříš ni sobě,
kdež já jsem Bohu svému věřil
a tmu svých bludů v tajném zasul hrobě.
Ty věříš v člověka, v krok nohou,
jež bloudí tudy cestou mnohou,
ať pod hvězdou – v pout cizích tlaku!
Kde těžký okov jeho rukou
má k hvězdám klíče volnosti z tmy mraku?
Já volný tím: Jsem Boha sluhou;
své ruky vzal mě v kázeň tuhou,
mne veda sám až k slunné hoře,
kde viděl jsem – a umřel bez pout.
Ty věříš hvězdám, nevida dne zoře!“
Mráz ticha zde. Bůh dálkou hřímá.
Zjev Mojžíšův dvě desky třímá,
jež nyní hněvy na zem vrhá.
Zem v útrobách se bouřně chvěje,
blesk s hromu rachotem tmy klenbu trhá –
a v trosky žaláře noc temná zeje.