V polánkách ticho. Dva sousedé naši
– jídali spolu krupičnou kaši,
ač nikoli z jedné rodinné mísy –
v pohaslých dýmkách si ohně křísí
pomalu, chutnavě, ne lakotným spěchem,
usednuvše na mez pod ořechem.
Jsou brambory z jara už okopány,
višně před měsícem očesány;
broskve a švestky zrajte do září,
ač dotud, Bůh ví, jak časy se utváří
a budeme-li pro sebe ořechy klátit,
když i dá nebe našim se hochům vrátit
i z vítězné odněkud krvavé vojny,
kam čas je teď vyvolal nepokojný.
Hledí ze zahrad po vůkolí:
chvatně se klidí žito s polí,
kde zpozděné zrají ječmeny
pod slunce tichými plameny
v nedělní parné odpoledne,
i zrnatý oves nápadně bledne,
co tu tam ještě i pšenice hnědá
na stojatě tvrdé klasy zvedá.
Chleba je třeba hned a rychle!
Tož po krajině nedělně ztichlé
se žitem jedou vozy do stodol –
a přece není ticho kolem kol.
Za hřbitovem, jenž pod kaštany dřímá,
supá a hučí a kouřem dýmá
parní mlátička bez únavy.
Tak první se letos srpnová neděle slaví,
když v pondělí před tím, po svaté Anně,
hoši a muži nečekaně
opustili role a dům
na vojnu ku svým kde kdo praporům.
Dva sousedé v polánkách pod ořechem
současným hrudi ulevili vzdechem
při pohledu na nebe u myšlenky jedné,
jež jak by jim na hlavu stíny kladla ledné:
Po nebi blankytném od západu
dlouhými pruhami v táhlém skladu
bílé oblaky rozšlehané
– tam vysoko as vítr vane,
ač dole jest pokojno do bezvětří –
neklidně a sápavě se jetří,
až pěstí neviděnou semkly a spletly
nad zemí ustrnulé hrozivé metly.
Jsou bílé, bělostně bílé dosud
ony napřažené důtky a šlehy,
však zapadne slunce – dni jaký osud?
Doplane ve zlatě usínavé něhy,
či napjaté metly v červáncích do krve
zvěstovat budou čas bouřný, ne poprve?
Děl soused slovo trpce a posměvačně.
Však druhý mu na to povážně a mračně:
„Tys odjakživa rebelantem býval
a v pašijích leda kohouta zpíval,
sedě teple na záhrobci!
Já vím však o nejednom kopci,
kde v Bosně křtili nás do krvava
do týla, z předu, od leva i prava.
Kdo míní o vojně mluvit jen ledabylo,
jdi dříve sám, kde olovo se lilo.
Nač nerad vzpomínáš, málo pamatuješ.
Nevzpomínej – nelituješ,
co's dělal hrůzou, když ti tuhla krev,
co v ohni na povel – třesk a křik a řev.
Jak bych ti to nyní řekl,
abych sám od pravdy neutekl?
Víš, jako bych se napil do němoty
ohnivé pálenky, té sloty,
ne vína tamhle od Mělníka
(moje kapsa mu jen „Vzácný pane“ říká),
ani piva do líné ospalosti.
Povídám: pálenky! A dosti.
Jenom že hlava nebyla těžká,
nohy – strunky! Volnoběžka!
Levá, pravá. Levá, pravá,
v pochodu o stéblo neomeškává.
Oči – viděti, co jakkoli se hatí,
ale hlava – nepamatovati,
ruce – čin, co povel žádá,
z úst – ni odmluva ni váda.
Co minulo, do úlevy
mlhavě se po létech mi jeví.
Pamatovati krajinu budu,
kde trávník sežehnut až na holou půdu,
kukuřičná pole šelestící
v mělkém úpadu pod vinicí,
kde i přes úzké pěšiny
výhonků bují husté spletiny
a na keřích visí hrozny bobtnající
o zrnách – vajec holubích zvící;
vidím melounové žloutnoucí záhony
s provazovitých šlahounů úpony
a s dýněmi, jak turecké hlavy holené,
jimž vyráží zas tuhé chmýří z temene;
smokvoně s větvemi až k zemi,
že stinné loubí klenou haluzemi,
zas dlážděné stezky pro osly a soumary
od města k městu s venkova tovary,
slaměnné střechy chudých kučí,
bílé zdi kuly s krytbou kamennou,
odkud kdys do nás oheň zákeřný fučí,
než naši mu odpoví palbou plamennou,
a on chlap, povstalec, střelec opatrný,
nás úkladně častí bzučícími zrny
z pušky šarky, na cíl míře jistě;
a lojovaným klůckem prý ochladě ji čistě,
zas nabije a střelí, nikoli nazdařbůh,
tam v úkrytu nedbaje hejna našich much,
až v lehkých opánkách po cestách neschůdných
nám unikne zadem ze záloh osudných.
A opět za noci se doplíživ, bil,
i mrtvým se hovadně mstil.
Po půtce jednou u ohně ležíme.
Chladne večer. Měsíc nedříme,
jak vyšel nad podrostem dubovým
vypráhlé planiny rozedrané;
tu tam co hvězdiček už plane!
Jak bylo mi dobře, dnes už nepovím,
že živ a zdráv jsem prošel olovím.
Žáby z daleka divoce skřehotaly,
ale mne už jenom uspávaly,
abych noc a spánek nepromrhal – –
Prask, prask! jak někdo by plátno trhal.
Ochranné stráže bdí na stanovišti –
my přece hlavy vzhůru. Tamhle můj bodák se blýští,
kde jsme do kozlíku složili pušky.
Snad, snad zas? Aspoň na pohrůžky?
Vrátila se naše sanita.
Zas rozčilených hovorů do syta,
a co bys čekal? Padlému důstojníku
vyloupili oni ďáblové oči z důlků
a do nich vetknuli – ne snad kulku –
ale z jeho uniformy po knoflíku.
Holé šedé skály v slunečním žáru,
pec liduprázdná planých suchopárů – –
S návrší kuly střelba na předstráže.
My tam! Počkej, to ti přijde dráže!
Křoviska, nízký plot, nádvoří
zdvihá se zvolna k pevným zdím kuly:
z okenic pušky hovoří,
ale my ke stromům zahrady lnuli
a za rohy přístavků kolem dvora –
za oheň oheň z dola i s hora!
Mířím a střelím, střelím a mířím,
uhnu se za roh, popadnu dechu,
vyhlédnu, cítím, oči jak šířím –
pojednou po nich tady ni slechu!
Na druhou strany zahrady svahem
unikli dolů. Za nimi! křič:
v hustinách onde číhá ti vrahem,
po známých stezkách do skal a pryč!
Stojíme. Prohledáme koutky,
odkud nám solili na pokroutky?
Nízké dveře do přízemku,
k poschodí pavláčka dřevěná,
břečťan po zdech kuly venku –
po lidech ani ozvěna.
S obou stran kuly jsou zděné kuče.
Lámou do kuly dvéře ruče,
já projdu po přístavcích –
snad tam i tu ni stopy po těch dravcích!
Kuča nebyla uzamčena;
u ohniště nemladá žena
s dítětem na kolenou.
Jaký boj s děckem, tichou ženou,
ač pušku s bodákem držím v ruce?
„Hajde s vragom!“ šeptla prudce.
Jako bych u nás na pobertu
klel mezi zuby: Jdi k čertu!
Sedí babka na pařezu
ve špinavém na hlavě fezu,
pod ním černé vlasy v pletencích
spadly jí na košili – není jako sníh.
Od boků k nohám barevnou sukni.
Obracím se ven. Jen za mnou kletbou mukni –
Tu bouchla rána. Do pažení dveří
mně u ucha koule se vpeří,
že na sloup trnu v okamih,
zda houkne druhá, zda více jich.
Vidíš, ten onen ti řekne,
když mimo nadání čeho se lekne,
že lámala se pod ním kolena.
Však se mnou jiná proměna:
Mne napjal ústrn jako strunu.
Vzav obrat zpět, bodák do posunu,
vidím čmoud, čiji spálený prach,
v očích mám kola, řvu něco až strach,
co žena schovává pod sukni pistuli
a divně se na mne pysky jí vyduly.
Výpad o levou nohu; čepel bodáku vjela
ve dvě měkká těla.
Ven vrávorám, zatínám dásně, vraštím čelo,
až ve spáncích a hrdle mě zabolelo,
očima těkám po zahradě bludně
a dýchám jak čerpadlo polámané studně.
Do tykve vbodávám bajonet,
ale ve žlábku drží se krve mu sled,
že musím utrhnouti jak lopuch drsný list
a sáhnouti rukou na ten vražedný kov,
jej hladiti za nenadálý lov,
aby byl čist.
To se událo v neděli.
Vždy neděle světím – abyste věděli –
tu neseju, nežnu, nemlátím.
Nač mám kdy týden, za den neschvátím.
A chodím též do kostela,
mluvte tak či onak tvoje ústa smělá.
Byl jsem tam i na ranní dnes
a rozumím, proč vynechal kázání náš kněz:
hlas se mu lámal, oči do slz tály,
a prsty po deskách knihy mu třaslavě hrály,
když počal čísti Písmo zrak jeho mhlivý:
„Bratři, nebuďte zlých věcí žádostivi.“
Pak četl evangelium
a přemáhavě klid velel svým chvějícím rtům:
„Pán Ježíš vida město, plakal nad ním.“
Co to? Mžikám očima, pevný si pohled snadním;
ale ta vzlykne, ten vzdychne, já hledám šátek,
až pojednou, povídám, jak o velký pátek
snad oltáře světla uhasínají,
co těžké vzdechy kostelem vlají?
Šum. Omdlela žena. Kdos v kropence šátek máčí.
Kněz dočetl, políbil knihu. My v tichém pláči.
Což horoucně jsme potom prosili,
abychom už v míru pole zas osili,
od dětí do starců hlasy všemi
o hojnost a pokoj v naší zemi!
Viděl jsem kněze, jak loučil se s našimi v pondělí.
Nemluvil. Nemohl. Ruce tisknul, přítel příteli,
ale smutné oči mu trapně suché,
jak by k pláči žen měl uši hluché,
a hledím: našeho mladého bolestně pozoroval,
jenž matce za sukně se schoval;
jako by něco hledaje, k zemi se shýbal
a pokleslou ruku jí líbal,
co ona mu dítě s levého lokte nastavuje,
ať je táta poceluje.
Kněz pak šel s našimi až pod kostel.
Tam dlouho za nimi hleděl, sejmuv kvadrátek;
nám se vyhýbal, oči stranou měl,
jda nazpátek.
Dnes týden večer o černé hodince – –
Mně krušno při této vzpomínce.
Syn se v síni opřel o veřeje
k nám zady, hlavou mu to chvěje.
Já mu ruku na rameno. Sotva slyšeti:
„Ne o mne! O ženu, o děti –“
Podali jsme si ruce. Byl bych se styděl,
jej kdybych nebyl jíti s ostatními viděl.
Ta naše cácorka, tříletá vnučka!
Máma jí pláče. Buclatá ručka
za sukni tahá ji konejšivě,
a malá těšitelka žvatlá tklivě:
Neplačte, maminko! Jiného tatínka
já vám koupím.“ Kdy? „O řipské pouti.“
Jak se v té vtipné hlavě
jí asi motá mihotavě
na Řípu letošní pouti vzpomínka!
Co viděla, dostala, po čem si zamanouti,
do řeči míchá malá rozmara:
„Ne srdce! Ale husara!“
Rozumíš, starý, co to za mudrce?
Totě dnes málo míti srdce!
Včera večer všemi zvony
sobotní slaví se svatvečer.
Sotva zazní hlaholy ony,
ptá se vnučka – ber, kde ber,
odpověď na její ptání:
„Mami, co pak zas někdo umřel?“
Pláč, opět pláč na otázku maní.
Bude večer. Pojďme domů.
Snad brzy se dovíme, kdo komu
bez umíráčku schází ve stavení.
Hleď ty oblaky – metly. Počasí se změní.