Křičí, křičí noční ptactvo nad lesy
a volá v bouř a vítr: Ó Prokope, kde jsi?
Ty hlavo beze klidu, v níž boží oheň plál
a jako blesky v dáli tak hrůzně, krásně hrál?
Ach, nikdy tvoje ústa se nedotknula žen,
a políbení matky jsi cítil na rtu jen!
Ach, nikdy nehladila tvá ruka děcka vlas –
a rodinného krbu ti v oči neplál jas!
Tvé mládí – škola, kolej, tvé mužství kněze chlad,
však potom nutnost zvala tě v bojovníků řad.
A brzy výše vznesl tě věhlas – skromnost tvá
žár ducha v boji, v radě tvá moudrost ledová.
Ó triumfy vy Ústí, a slávo Domažlic –
vjezd slavný v Basileji – co muž si přeje víc?
Však vždycky tvojim rukám zůstala cizí zbroj –
a pouze svojím zrakem jsi vodil v strašný boj.
Tvá slova byla zbraní – tvým slovem ducha moc,
a ta když zhasla v lebce, pak nastala ti noc.
Neb lid je zrádce – mníš snad, že srdcem jdeš mu vstříc?
ó tvojí cti ta hanba, ta rána v tvoji líc!...
Tu nevděkem a studem ti puklo srdce v ráz,
a v mozku zalila ta krev soudnosti tvé hráz.
Ne studem nad sebou samým – ti netřeba se rdít –
a svědomí tvé čistý a hrdý byl to štít!
Však nerdít se zda možno – to bratr je, to Čech?...
Jenž pil s tebou kalich Páně a druh byl bojů všech?...
Ó Tvarohu, ó sketo, ty takto jednati –
bít Prokopa v ty líce – což ruka neschla ti?
Ó běda, na posla Páně kdo vztáhne ruku svou –
jak orli k mrše, tak pomsty k činům jdou!
Ó Prokope, ó prchej a v samotě radč mři –
ó, plzeňský ten tábor tě více neuzří!
Však velká věc kdy volá, jak stranou bysi byl?
Ó, nutno kalich píti, byť kdo i do něho plil!
Ó, tak se vrať, vrať zase k těm kajícím vojům svým –
tam vidíš krvavé mraky – toť císař, páni, Řím!...
Či mníš, že na tvém lidu se zločin nepáše?
Tož rozetneme mečem tu radu Kaifáše!
Ó májové ty slunce – ty rdíš se jako krev –
ó Pane, věčný Pane, už vůli svou mi zjev!
Já byl tvým sluhou vždycky jak prorok boží a kněz,
ó na ohnivém voze už ve svůj ráj mne vez!
A bylo to, jak blesky když drtí hradbu skal,
a jako boží žertva tam Tábor v ohni stál.
Tak pláli jsme, ó Pane, Ti v oběť, co víc Ti – dát?
a v Beránkově krvi jsme koupali svůj šat.
Kdes jedle smutná stojí – ó samoty té šum –
a neznámé ty hroby – kde mohyly je chlum?
Kde zlacený je nápis, kde mramorový sloup?
A, tajemný rek tiše teď v božskou návu stoup’.
Jde mlčící stín noci a Boha hledá si
a o svou slávu nedbá, o laur se nehlásí.
Však našed v posled Boha, jak Žižka hledal jej,
on klesne klidně a skončí tak veliký svůj děj.
O neznámý hrob jeho se láme sláva i zášť –
Bůh do věků naň prostřel svůj míru temný plášť.