PROKOP VELIKÝ.

Augustin Eugen Mužík

PROKOP VELIKÝ. Karlu Maškovi.
Křičí, křičí noční ptactvo nad lesy a volá v bouř a vítr: Ó Prokope, kde jsi? Ty hlavo beze klidu, v níž boží oheň plál a jako blesky v dáli tak hrůzně, krásně hrál? Ach, nikdy tvoje ústa se nedotknula žen, a políbení matky jsi cítil na rtu jen! Ach, nikdy nehladila tvá ruka děcka vlas – a rodinného krbu ti v oči neplál jas! Tvé mládí – škola, kolej, tvé mužství kněze chlad, však potom nutnost zvala tě v bojovníků řad. A brzy výše vznesl tě věhlas – skromnost tvá žár ducha v boji, v radě tvá moudrost ledová. [137] Ó triumfy vy Ústí, a slávo Domažlic – vjezd slavný v Basileji – co muž si přeje víc? Však vždycky tvojim rukám zůstala cizí zbroj – a pouze svojím zrakem jsi vodil v strašný boj. Tvá slova byla zbraní – tvým slovem ducha moc, a ta když zhasla v lebce, pak nastala ti noc. Neb lid je zrádce – mníš snad, že srdcem jdeš mu vstříc? ó tvojí cti ta hanba, ta rána v tvoji líc!... Tu nevděkem a studem ti puklo srdce v ráz, a v mozku zalila ta krev soudnosti tvé hráz. Ne studem nad sebou samým – ti netřeba se rdít – a svědomí tvé čistý a hrdý byl to štít! Však nerdít se zda možno – to bratr je, to Čech?... Jenž pil s tebou kalich Páně a druh byl bojů všech?... Ó Tvarohu, ó sketo, ty takto jednati – bít Prokopa v ty líce – což ruka neschla ti? 138 Ó běda, na posla Páně kdo vztáhne ruku svou – jak orli k mrše, tak pomsty k činům jdou! Ó Prokope, ó prchej a v samotě radč mři – ó, plzeňský ten tábor tě více neuzří! Však velká věc kdy volá, jak stranou bysi byl? Ó, nutno kalich píti, byť kdo i do něho plil! Ó, tak se vrať, vrať zase k těm kajícím vojům svým – tam vidíš krvavé mraky – toť císař, páni, Řím!... Či mníš, že na tvém lidu se zločin nepáše? Tož rozetneme mečem tu radu Kaifáše! Ó májové ty slunce – ty rdíš se jako krev – ó Pane, věčný Pane, už vůli svou mi zjev! Já byl tvým sluhou vždycky jak prorok boží a kněz, ó na ohnivém voze už ve svůj ráj mne vez! A bylo to, jak blesky když drtí hradbu skal, a jako boží žertva tam Tábor v ohni stál. Tak pláli jsme, ó Pane, Ti v oběť, co víc Ti – dát? a v Beránkově krvi jsme koupali svůj šat. 139 Kdes jedle smutná stojí – ó samoty té šum – a neznámé ty hroby – kde mohyly je chlum? Kde zlacený je nápis, kde mramorový sloup? A, tajemný rek tiše teď v božskou návu stoup’. Jde mlčící stín noci a Boha hledá si a o svou slávu nedbá, o laur se nehlásí. Však našed v posled Boha, jak Žižka hledal jej, on klesne klidně a skončí tak veliký svůj děj. O neznámý hrob jeho se láme sláva i zášť – Bůh do věků naň prostřel svůj míru temný plášť. 140