MORAVANÉ.
Fr. S. Procházkovi.
Boj divý dosud zuří, však už jen krátkou chvíli,
neb tenkrát v českých vojích husitské není síly,
zde slabost jen a zrada – jsou vojska rozváta,
pan Thurn je na útěku a v prachu Uhřata.
Voj celý kolísá se jak v žito bouř kdy vpadne,
ó mysli lidu chabé, ó mysli pánů zrádné –
již padly z českých rukou meč, štíty, pavezy,
kles’ český kalich Páně, Maria vítězí.
Už rozvrat projel řady, už ničím strach ni sláva,
ach, v útěk nečeský se české vojsko dává –
jen jedna řada stojí, vstříc útokům se pne
jak hvězda pólu, která se v bouři nepohne.
To Moravané stojí – déšť koulí v sluch jim hvízdá,
a těžká Bouquoiova se na ně valí jízda,
však oni tiše trčí jak skála Praděda –
ó ti-li couvnou také, pak běda, přeběda!!
[148]
Však couvnout?... Kdo to řekl?... Se v hanbě vrátit domů?
My Moravané, my snad?... To nikdy, u sta hromů!
Nám umřít ovšem možno – už řídký náš je řad,
jak poslední by ječmen se pod srp ostrý klad.
Ty, dobrý pane Šliku, tys poznal jedním hledem,
že my jak o muzice si v boji dobře vedem’–
tys poznal naši duši, že spodlit se – ó ne,
a hanba-li kde, v naší ať krvi utone!
Poslední výkřik zazněl, poslední padla rána,
až do samého srdce, vám, Čechy, teď je vklána,
kněz, žoldák triumfuje, zní Němců ryk a smích,
a pozdním krajem zmírá ston, povzdech raněných.
Na přeražený prapor se klade mroucí hlava,
a usečená paže už mečem nezamává,
jen slova slyšet ještě: „To my, my Hanáci,
jsme přišli s vámi mříti, Horáci, Slováci!“
Ó, Moravané moji, vy statní, dobří chlapci,
jak dnesky bych vás viděl tak s kosírky a třapci,
tak doma v klasech stáli jste – kol té reže les,
a s úsměvem jste zřeli a s pýchou do nebes.
149
Jak o poutu je slavném, když řežba v šenku víří,
a cymbály v to hraji a hudba nejvíc hýří,
a rudá pentla vlaje jak prapor nad hlavou,
a šaty postříkány jsou mízou krvavou.
Ó stojí dosud Hostýn a naše Hora Bílá –
a jedno srdce naše – v něm nadšení a síla,
na jeden plamen pojí se vše to, jeden kruh,
a nic jej nerozdvojí, ni Řím, ni ďas, ni bůh!
150