ŽIŽKOVA SMRT.
Dru Fr. Drtinovi.
Jeseně dech plání táhne, temno houstne šerou dálí,
po obzoře ozbrojenců stíny míhají se, válí,
v mlhu dým se strážných ohňů mísí, jak se kolem pálí.
Vládce větrů od hor letí, hněvně po svém kraji slídí,
že mu cosi neznámého překáží, se kolem pídí,
ale vše je pomícháno, tvary přírody i lidí.
Kdo by řek’, co větší mocí v srdce bije všechněch tvorů,
zdali to, že poslední už listí padá v temném boru,
či že neznámá zní krajem hromná píseň mužných sborů?
Je to píseň starých bojů, píseň vítězného příští,
v ní to děly hřímá, meči, sudlicemi se to blyští,
[103]
ale proč tak náhle zpěvu vrch se v kusy rve a tříští?...
O Přibyslav – malá práce, byť i věky tady stála,
padne dnes jak břidličná jen na pobřeží mořském skála,
která v příboj divý čněla, útokům se vlny smála.
Ale podál za táborem na travnaté, vlhké pláni
velký stan tam s černou vlajkou, rudý kalich plane na ní,
takto hlídá starý orel hejno mladých, dravých kání.
Uvnitř je to prosté, chudé jako v nuzné selské chatě,
všecko kolem rozházeno ve zmatku a teskném chvatě,
a přece tam jako v kapli vážně, velebně a svatě.
Na zemi tam stařec leží, hlava veliká a sivá
v matný stín a bojácný jen šepot všecko vůkol splývá,
co dub starý s výše holou korunou tam smutně kývá.
Oči hlavy nehýbou se, živé, mrtvé – znáti stěží,
104
stejny jsou, ať chvíle denní nebo noční kolem běží,
chmura temná lehla na ně, slepota v nich věčná leží.
Náhle, jako mračna rvou se, jitřní kdy už táhnou chvíle,
divou mocí obočí se starce hýbe sněhobílé,
pod ním o jediný pohled zápasí to v divé síle.
Muž se zvedá zvolna, s mdlobou smrti v těžkém zápase.
„Kdo zde?“ povel velitelský ještě slyšet ve hlase,
uchem, okem ducha strážně naslouchá a dívá se.
„My to, Jene,“ jeden ze tří mužů smutně odpovídá,
družina to přátel - reků lože svého vůdce hlídá,
chvílemi se k němu sklání, s bolestí a bázní zvídá.
„Tys to, pane Viktoríne?“ nemocný zas tiše vece,
mocným hnutím zdouvají se jarobujné, širé plece,
až je pozved’, posadil se jako na svém trůně přece.
105
„Nemocen jsi, bratře Jene?“ ptá se ho pan Viktorín,
hlas se chvěje mu, jakby třás’ by v něm se také smrti stín,
nebojí se, že mu těžká slza skrápla v mužný klín.
„Umírám“ dí chorý jemu, „cítím, umru ještě dnesky,
sem jsem došel v posled, veda věrně, čestně lid svůj český,
nesklály mne meče bitev ani boží bouře blesky.
Jenom stáří, jenom nemoc jako kohokoliv z lidí,
rovný byl jsem vždycky všechněm, v tom mé oko jasně vidí
vůli Pána, jenž vše vždycky k dobrému jen konci řídí.
Blíže, blíže, druzi, bratří, cítím, mého žití málo,
povím vám, co duch můj viděl, co dnes všecko před ním stálo,
jak by to, co v budoucnosti, přede mnou se živě hrálo.
K tobě mluvím, pane Kunši, i ty, dobrý Bzdinko Jene,
Pána Boha vždy se bojte, hajte pravdy ohrožené,
veďte moje hochy věrné, pro boj svatý zanícené!
106
A ty, pane Viktoríne, pojď a dej mi ruku svoji –
spolu číš jsme Páně pili, spolu stáli v každém boji,
nyní v boží rozkaz velká Smrt už stojí.
Jako Mojžíš Josuovi ve smrtelné žehnal mdlobě,
tak dnes, příteli a druhu, naposled já žehnám tobě,
neboť z tebe vzchází dědic vlasti naší ku ozdobě.
Z tvého rodu, z tvojí krve hrdina už nový vstává,
milým Čechům jako slunce když se slavně rozžíhává,
tak tím slavným králem nová kalicha se rodí sláva.
Jediný to z české krve bude zase český král,
boží zákon celému by světu vstal a jaře plál,
tak stát bude nad Čechami syn tvůj, slavný, dobrý král!
Já jím také mohl býti, koruna mi lidem dána,
ale v duši znít jsem slyšel vážná slova nebes Pána:
,Odvrhni ji, jiná, větší pocta tobě bude přána!...
107
Koruna to slavnější je, vésti moje bojovníky!’
Já je vedl mužně, čestně, věrné Páně zápasníky,
teď své žezlo odevzdávám – pravím: Za vše Bohu díky!
Kalich Páně stkvít se bude nad Čechami leskem svým,
dobrým Čechům bude láskou, hrozbou bude, pomstou zlým,
celý svět se před ním skloní, hlavu skloní věčný Řím!
Ale potom – tma a chmura, a z té chmury cosi blýská,
ostří sekery, a rynkem staroměstským náhle trýská
moře krve – – českému se lidu po mně marně stýská!...
Jediné jen světlo vidím – veliké to srdce, ryzí,
větší nežli já byl, nežli Hus on bude, v zemi cizí
zajde, zhyne... světu ale jeho světlo nevymizí!
Potom noc, tma tři sta roků, a v té noci vidím státi
žaláře jen, šibenice, s nich se česká těla klátí,
hoj, však vidím, boží sláva znovu se v mou zemi vrátí!
108
Bude to jak kostnická tvá hranice, ó Jene, žhoucí,
miliony srdcí jedním požárem v ní vidím tlouci,
moc a síla lidu, jako vůle Páně všemohoucí!
A já – – “ tu se Žižka vztyčil, křikl: „Boží zázrak dnes,
tys to, mistře Jene, z žáru ohně jsi se ke mně snes’,
vidím, vidím!... Jene drahý – jdu!... “ A Žižka mrtev kles’.
109