JERONYM PRAŽSKÝ.

JERONYM PRAŽSKÝ.
Ej, což kolem každá stopa známá mizí – a já v městě velkém sám jsem tak a cizí. A já v něm tak malý jak to zrnko v moři, neznámé se v černou, neznámou tůň noří. Ale i v tom zrnku neznámém a malém velký cit plá, boží v žáru neskonalém. Neskonalý žár ten, nezkrotný a divý, jenom pýchou, pomstou nezkrotnou se živí. Císař zrádný, kněží podlí, zotročilí, kteří tebe, Jene, zrádně upálili! Jeden jsem tu cizí muž, však stojí zpříma hrdě hledě ve tvář Kostnice i Říma. Jeden jsem a sám, jak ty’s byl tenkrát, Jene, svět však neuzří nás žebrat nachýlené! [83] Což, vy máte všecko, máte zem i nebe, a já nemám nic než Boha jen a sebe. Huse, drahý bratře, Jene, tak jsem tady, bych je vinil z pýchy, násilí a zrady. Z Kainovy té vraždy svaté krve tvojí – tak má msta jak boží anděl tady stojí. Rozloučiv se navždy s celým svojím žitím, Boha jenom kolem sebe vláti cítím. Ticho cítím strašné, jež se vůkol lije, jak se lilo kolem hrůzné Kalvarie. Kdo to náhle na mne žhavou rukou sahá?... Tys to, Jene, tvá to svatá líce drahá?... Ó v tom shledání se všecka láska křísí – vím, že záhy plamen na věky nás smísí!... Půlnoc je a orloj dvanácte ran bije – nade všemi námi veliký Bůh žije! Stojím tu a žití překročiv již meze v dvéře kathedrály přibijím své these. 84