KRÁL OTAKAR.
Tam na Moravském poli
již ležel dnes Otakar
nah, černým potřísněn prachem,
jejž smýval krve jen var,
ten ušlechtilý jelen,
jejž uštval sterý chrt,
a korunu mu s hlavy
přec servat nemohla smrt.
Ran sedmnáct měl v prsou
a v srdci jedinou z nich,
tu nejhlubší, tu žhoucí,
z níž oštěp dále tíh’
až do Čech, do srdce země,
v ně jako blesk se vklál,
co od Dunaje strašný
a příšerný hlas se smál.
[43]
Kdo mrtvému se rouhal,
kdo nahé tělo mu rval?
Tos ty, ty, Šenku divý,
ty pse! – a on byl král!
Tys ve své zvířecí pýše
se ještě hrůzou třás’,
zda mrtvý král své oko
přec neotevře zas.
Noc vzešla letní, těžká
a lehla v kole si
jak velký, hustý stan smrt
jenž pne se nebesy,
a pod ním vítěz Rudolf
již bez soka spal dnes, sam,
a zkrvácený Dunaj
jak fena se lichotil tmám.
Již půlnoc zhoustla černá
jak krev a pokryla zem,
je mrtev již, kdo byl raněn,
a mrtvý ležel něm,
noc, pole, všecko spalo,
a král a sluha též,
roh dolkal píseň smrti
a ztichla smrtelná řež.
Kol páchla jen plíseň krve
a prachu ulehlý vír,
44
v něm zabořen těžkou hlavou
spal mnohý bohatýr,
a hvězdy, živé hvězdy
se třásly unyl,
jak těžkou mlhou krve
též divoce opilé.
Tu náhle jako z hrobu
se ozval rohu hlas,
kdes v daleku smutně, temně
se půlnočním nebem třás’,
a za ním vpadl jiný,
jak z kraje smrti by spěl,
jak od Čech dálných by letěl
vše volat k životu chtěl.
To příšerná je hudba,
to duchů hrozný je voj,
ti nesou sem novou sílu
a nový hlásají boj,
ty rohy hrají dále
a blíž se nesou a blíž,
tou žalnou, slavnou písní
se odmyká hrobů skrýš.
Jak od země by české
voj nový mohutný táh’,
chtěl zpříčit osud bitvy
a po boji zas práh’,
45
hřmí kotle, štíty řinčí
a jako bouře dech
ty voje valí se blíže
a mečů blýská z nich žeh.
Jak těžké ořů hnáty
by bily o tvrdou zem,
jak železná by jízda
se nocí valila sem,
v ryk koní ostruhy chřestí,
zní kovových puklic třesk,
hvizd kopí, jako praská
ze mraků černavých blesk.
Tu slavným císaře vojem
jak vítr zavanul děs,
a mnohý hrdina statný
teď na štít bez moci kles’,
„to mrtví jsou,“ si šepce,
„je míjí hrobu zmar,
ti v pomoc Čechům táhnou,
je živ zas Otakar!“
Až k Rudolfovu stanu
ten černý průvod se ved’,
na loži seděl císař,
byl jako sníh alpský bledbled,
po meči sáhl chvějně
a kde se šeřil mu štít,
46
a cítil mrazivým proudem
pot s čela na ruku dštít.
Však nikdo neotevřel
ten stan, kde císař bděl,
jen slyšet venku hluk davů
a koní, zbraní a střel,
ten dál a dál se nesl,
jak vzdálené bitvy ryk,
až v mrtvé noci usnul
a na věky opět znik’.
Vždy tišeji rohy hrály
jak duchů šepot a kvil,
jak vzdechy uštvané země,
jež nemá více sil,
jen umřít chce, jenom spáti,
když umřel její král,
jen umřít a jen spáti
spát mrtva s ním dál a dál.
Vstal celý císaře tábor
a hotov k boji byl zas,
i rozžžali strážné ohně,
plál do dne až jejich jas,
ty ohně mžely nocí,
proud Dunaje jimi se skvěl,
jak novou krví českou
by jeho hřbet se rděl.
47
Jen Šenk, vrah králův, klidně
jak ze mramoru stál,
o kopí opřen dlouhé
je hladil a se smál:
„Tys lev byl, králi, já jen
byl podlý, ničemný pes,
však lev je mrtev, mrtev,
a já jsem pomstěn dnes!“
48