HUSITÉ PŘED NAUMBURKEM.
Janu Voborníkovi.
Jak mrak, jenž bouří naplněn
a děsným vichrem rozvlněn
se nad krajinou nese,
tak Prokopův se tábor hne,
a kam zpěv jeho zavane,
svět kol se hrůzou třese.
Mstě Husa v Němcích spálení
a Němců v Čechách zuření
teď vlastí jich se valil,
od místa k místu divě spěl,
a hrady z kořen vyvracel
a pevná města pálil.
Už nikde v poli neplatí
se vojensky s ním potkati,
kde vůdce je tak smělý?
Už jenom jako v les a keř
[117]
se poukrývá plachá zvěř,
se Němci strachem chvěli.
Hle, Naumburk, město bohaté
a pevnou hradbou objaté
tu před Husity stojí.
Ti v ráz je mocně oblehli
a každý příchod ostřehli
a dobyt ho se strojí.
Však v městě vzdát se nemnili –
snad v zázrak jakýs věřili,
jímž záchrana jim bude.
Lid modlí se a plní chrám
a zase spěje ke hradbám,
jen hrůzu vidí všude!...
Tu praví Prokop: „Nač se hnát,
nám dobře tady polem stát,
však odpor jich se zláme!
Zde chvíli sobě shovíme,
a až to město zboříme,
se v další pochod dáme!“
Už v městě bída je a hlad,
neb pomoc nejde odnikad,
a cesty není k spáse,
už staří, mladí hlady mroumrou,
však vzdát se přece nemohou,
neb pozdě jim to zdá se.
118
A venku hrůzné patření
na husitské to ležení,
ó trne, kdo se divá!...
Tam ticho – jenom čas a čas
se ozve mocný lidu hlas,
jenž český chorál zpívá.
A kdo ten chorál uslyší,
hned s modlitbou si pospíší,
neb smrtnou hrůzu cítí...
Zří, že už všechněm nastala
poslední chvíle zoufalá,
pod mečem, ohněm mříti!
Již cítí hruď se chvějící
klát ostrý meč i sudlici,
tož zpátky v město pádí...
Však v městě čeká hlad je zas
a kosí je jak zralý klas,
i mor už kolem řádí.
Ten starý kantor poctivý,
už shrbený a šedivý,
co za zoufalství cítí!
Och, jak se leká Husitů,
neb zří už v děsném pocitu
svých dětí hejno mříti.
Dlí na modlitbách celé dny,
už sám jak louč je průhledný,
119
a jeho chůze vrátká,
neb béře každé sousto své
a volá děti hladové
a sytí ubožátka.
Až posléz dá si odvahy...
neb marné dál zde průtahy,
hlad denně davy kosí.
On rychle svolá rodiče,
a zoufalství jim vylíče,
je o svolení prosí.
„Vždyť snad ten vůdce Husitů
tak nemůž býti bez citu,
snad srdce přec v něm hne se,
přec není tygr ani lev,
a nechce píti dětí krev,
jež sama se mu nese!
Tož vezmu všecky dětičky
ty drahé, zlaté hlavičky,
ať cokoliv se stane.
Já s nimi – k němu půjdeme,
co sil, tak volat budeme:
Ó milost, milost, pane!
Pro nás i děti pro svoje
už uděl městu pokoje,
a nedopusť mu mříti!
120
Pro děti, jež v tvé otčině,
se těší v klíně matčině,
nás tady ponech žíti!...
Sic hrůza matky uchvátí,
však nelze déle váhati,
jen v tom se naděj kryje.
Tak na hradbách se postaví,
a co tam hlava u hlavy,
jak srdce matek bije!...
To není jarních květů jas,
ni bílé chumelice pás,
to průvod dětí kráčí...
V jich čele starý učitel,
jich vůdce, rádce, těšitel,
když dětem chvílkou k pláči.
Už znikly děti v táboře
a matky trnou nahoře –
jak chybily teď, vědí!...
Ty děti, ach, se nevrátí,
neb Husité je uchvátí,
a za živa je snědí!...
A zvolna, zvolna míjí čas –
a matky cítí, jak jim vlas
šediví na té hlavě!
Teď slyší – děsný okamžik –
121
křik dětí – svojich dětí křik,
jež vražděny jsou právě!...
Však ach, co se to valí tu
zpět z tábora těch Husitů,
kam zrak dolétne stěží?...
To zas ty děti – výskají,
a očky slastně blýskají,
a co dech stačí, běží!
Sic každé rudo na těle
a na tváři i na čele
zříš velké skvrny lpěti –
ba na šatečkách dokola
hle, červení to plápolá –
to krev je, krev těch dětí!...
Však děti k bráně přiběhly – –
jak ke svým matkám přilehly,
jak ty je chytí prudce!...
Kde které – chutě vypráví,
jak dobrý byl a laskavý
ten hrozný Čechů vůdce.
Jak otevřenou bránu zřel,
dal troubiti sic na povel,
a do bitvy se strojí.
Tu po zbrani ves tábor sáh’
a každý ke svým vozům táh’
a šikoval se k boji.
122
A byl to hrozný obraz teď
– ten tábor jako pevná zeď
už pohledem strach seje!
Tu kopí, meče čouhají,
a velká děla zívají
a prostřed prapor věje...
Však učitel ved’ děti dál,
až k vůdci, jenž tu vzdorně stál
kněz – černý jako smola.
Jak zřely jej střed Husitů,
hned na zem padly děti tu,
a každé „Milost!“ volá!...
A zázrak věru nad zázrak!
ba nenadál se nikdo tak,
že velký div se stane.
Ti staří, strašní Husité,
ty tváře drsné, vrásčité,
hle, slza po nich kane!...
Ba, sám ten Prokop, vůdce jich,
jak na děti své oči zdvih’,
jich pohled nemůž’ snésti!
A volá: „Dost už, dítky, dost,
rád beru město na milost
– ó vraťte se s tou zvěstí!“
A po dítěti jednom sáh’,
je na svá mocná prsa stáh’,
123
ó co v těch prsou taje!...
A zulíbal je divoce,
a dítě jako u otce
si s jeho vousy hraje.
Kol stromy nade stráněmi
rdí rudými se třešněmi,
jež uzrály tu ranně.
K nim Husité teď chvátají
a větve třešní sekají,
a dětem tisknou v dlaně.
„Tak, děti, domů vraťte se,
ať každé zprávu donese
o našem smilování,
že Čech – to není podlý tvor,
že mstí se jenom za úkor,
však malé, slabé chrání!“
„Tak, bratří,“ vůdce Prokop prál,
„kéž tak to chodí v Čechách dál,
to v mysli vždycky mějte –
jen řádnou ránu za ránu,
však dobré vždycky v ochranu,
jim květ i plody přejte!“
Již děti v zpětném pochodu
jdou v město v jarém průvodu,
a každý chce být prvý!
124
kde jaký malý blázínek,
z těch rozmačkaných třešinek
je potřísněn jak krví...
Tak zachráněno město je,
má od Husitů pokoje,
a k životu se vrací...
A píseň česká strašlivá
do rána v dáli zaznívá
a ke hvězdám se ztrácí...
A od těch dob až po náš čas
to město Němců zas a zas
ten český svátek světí.
Co rok, kdy třešně zralé jsou,
tam mají slavnost třešňovou,
ten pěkný svátek dětí.
125