KOMPAKTÁTA.

KOMPAKTÁTA. Aloisu Jiráskovi.
Bazilejské čeká ples – trochu ples a trochu děs, přijedou k nim z dálných končin kacířové čeští dnes. Dávno pověst předchozí o nich krajem lomozí, Němci stále vzpomínají táborské jen na vozy. Hlasy rohů slyší hřmít, železné ty cepy bít, jak je proti nim kříž marný, marný církve kletby štít! Noc jak mrakem upírá pohovy jim ubírá, [126] červánek-li ohněm plane, stařec hrůzou umírá!... Církve sbor sám, k nevíře, studem jen se zapýře nechá v míru k sobě jíti prokleté ty kacíře. Jaká v městě nádhera! Církve pýcha veškerá sešla se, ač v duchu straší česká dál je příšera. Teď však Češi přibudou přilákáni záludou!... Budeme-li chytří, však se vrátí domů s ostudou!... Kacíři to bídný, věz, a se naší rady střez, však tě, ďáble, přece jednou ukováme na řetěz!... Nepodáš-li nám se teď, budeš dál jak hluchá zeď, pak svět celý brannou pěstí dá ti za nás odpověď! Ale zatím – těšme se, chytře, zbožně stavme se, 127 však nám boží vítr jistě do pasti je přinese! Proto střezme drahých hlav, kacířů by vlčí dav neshltal beránky naše, duše jejich obelhav!... Protož příkaz veliký: nedráždit ty hříšníky – třeba zatím zakázati veřejný hřích všeliký. V řád náš nutno pojati: veřejný hřích kárati, pročež pozor, hezké holky, pozor, páni opati! Střezte zadnic, hřbetů svých, na ulicích žádný hřích, chcete-li kde přece hřešit, jenom ve svých pokojích! Ani hudba mumraje teď ať nikde nehraje, kostky, vrhcáby a karty, pitky, bitky – veta je. To je zákon pro všecky – dobrý lide německý, 128 živ buď chvíli jako křesťan, a ne pohan turecký! Potom, až zas bude klid, můžeš si to nahradit, jenom věř a kněz tě sprostí od pekelných kalamit! Nuže, všecko daří se... podáme jim na míse pěkná jejich kompaktáta, ale pak – ať střeží se! Potom jim to přijde dráž!... Už se blíží průvod náš, zajel k nim až do Domažlic jako čestná k cestě stráž! Starobylý Norimberk – kde jen hedváb, zlato, šperk, vytáh vše, vyvezl z města lehké holkyholky, bláto, štěrk. Ale za tu počest zas vztekem bral je starý ďas, když viděli prapor s heslem: „Omnia vincit veritas!“ Ne, to nám je na posměch!... Co si myslí kletý Čech, 129 on má pravdu? Bídný cháme, v truhlici svůj cár si nech! Pane Loudo, mrač se, mrač, – kdybys do toho moh’ radš houknout ze svých děl – však dnesky prapor sviň a srdce stlač!... Což ta jízda slavná je cesta jako do ráje, všady pěkné dívky, paní, hrají trouby, šalmaje. Trochu zima sic a mráz, nu, však jinde není snáz – v daleku už hory zříti, velebný to alpský pás. Šafhúzy – ten vodní sráz – – nepoutá jej břehů hráz, Rýn se řítí do propasti a svým řevem vítá nás. Rýne, Rýne, tak jsi pěl, když ten dobrý učitel, mučedník našnáš, Jan Hus Boží ze žaláře na tě zřel!... V jeho zpěv a modlení znělo tvoje úpění 130 jako pláč dalekých srdcí – zanik s ním až v plameni!... Přijal’s jeho svatý prach, nesl’s jej svých na vlnách do moře – zda kdy jej vrátíš?... Ne – tož hrůza buď a strach! Ve tříšti vln ledové plujeme jak duchové, bojíme se promluviti – v ono ticho hrobové... Ale náhle kyne břeh, město, chrámy, shon a spěch, lidu změť se zmítá, splítá, ukazuje: „Ejhle Čech!...“ Posel k městu uhání... a teď bylo vítání, mnoho bylo objímání, Jidášova líbání!... Ach, co lidu sběhlo se! hledí tiše v úkose na ty hrozné, drsné tváře v deště, prachu nánose. Gertrudo, ty Valtře, hoj – hleď ten chlap, ten divný kroj – 131 jak jen na tě zadívá se, pak už rač se k smrti stroj!... A ten lysý – v čele – nuž – – to je ďábel a ne muž – – nežli poctu, raděj někde v taji kyj naň, ostrý nůž!... Toť sám Prokop!... to je ten vzteklý pes, vždy rozzuřen – teď tu stojí jako svatý, před nikým on neskloněn!... Kolik měst už podvrátil, kolik našich utratil, a teď k nám se opováží – – bodejž kat ho uchvátil!... Ale ať to muž či ďas, tolik říci nutno zas, že to člověk činu, práce, velitelský zor i hlas!... On sám zbraně netkne se, jenom oko povznese, jak zasvítí jeho bleskem, Němec prchá v úděse. – Potom šlo se na hody, klášter místo hospody, 132 Čechům, by se nezjitřili, lito víno do vody!... Pak nastala debata... slyšet mnicha, opata, škoda, že jen naše duše byla jimi dojata! Čechům také hlas je dán... řečnil Payne, ten Angličan, Prokop sám jak hrom se ozval, za ním mistr z Rokycan... Hádek bylo dost a dost, tady pýcha, tamo zlost – Kristus Pán tam zkusil mnoho, bral jej v potaz mnich i host! Ale díky bohu přec zdařila se dobrá věc – požehnání dáno Čechům, budou smát se na konec?... Bůh dal, že jsme po chvíli šťastně se jich zbavili, s kompaktáty táhnou domů hrozní jak, tak zpozdilí! Město, sbor si oddychne – Čechům jásot utichne, 133 co si nesou, za pár roků pěkně jim to vyčichne! V nich však lstivost nevězí – radují se bez mezí, praví si: „Bůh pomáhá nám, jsme i tady vítězi!“ Jen pan Louda myslí si: „Od Říma-li závisí naše právo, potom marny všecky naše zápisy! Ať si Bůh to rozsoudí – Řím nás opět obloudí! Nemáme lva ve znak míti, ale zvíře velbloudí!“ Čím však blíže do Prahy, vida lid svůj předrahý, kterak jásá, všecky vítá, nabývá též odvahy. Ku Praze kdy přijeli – jako v květnou neděli, všady jásot, pentle, kvítí, kam jen oči hleděly. Tisíce všech měšťanů vysulo se za bránu, 134 posly vítají, neb nesou věčných práv jim záchranu! Mnohého zřít hejtmana, pěti vroucně „Hosana“ – žalmy, písně po ulicích zaznívají do rána. Chvíle slávy nastala – s láskou čest se potkala, na dva k smrti odsouzené svoboda se usmála!.. Slavný je těch zvonů hlas, slavnější však srdcí jas, v chrámech všecko ukončeno vroucím: „Deo gratias!“ U plného korbele mluví se tak vesele, a to dobré české pivo zapudí vše svízele! Co pan Louda?... Pije též! Mysli si: „Lež vždy je lež! Lepší než ty smiřovačky poctivá by byla řež.“ Pak zas: „No, už ďas to vem, snad jen starý louda jsem, 135 svět se rychle točí, a mně pozdě svítá nad čelem! Co já, starý dobrodruh? – Pustím meč a chopím pluh, poctivě, jak žil jsem, umru – a pak ať to soudí Bůh! Nuže, čeho bych se bál? Lid je vše, co církev, král?! Dokud v Čechách jedno srdce, bude žíti Tábor dál!“ 136