Bazilejské čeká ples –
trochu ples a trochu děs,
přijedou k nim z dálných končin
kacířové čeští dnes.
Dávno pověst předchozí
o nich krajem lomozí,
Němci stále vzpomínají
táborské jen na vozy.
Hlasy rohů slyší hřmít,
železné ty cepy bít,
jak je proti nim kříž marný,
marný církve kletby štít!
Noc jak mrakem upírá
pohovy jim ubírá,
červánek-li ohněm plane,
stařec hrůzou umírá!...
Církve sbor sám, k nevíře,
studem jen se zapýře
nechá v míru k sobě jíti
prokleté ty kacíře.
Jaká v městě nádhera!
Církve pýcha veškerá
sešla se, ač v duchu straší
česká dál je příšera.
Teď však Češi přibudou
přilákáni záludou!...
Budeme-li chytří, však se
vrátí domů s ostudou!...
Kacíři to bídný, věz,
a se naší rady střez,
však tě, ďáble, přece jednou
ukováme na řetěz!...
Nepodáš-li nám se teď,
budeš dál jak hluchá zeď,
pak svět celý brannou pěstí
dá ti za nás odpověď!
Ale zatím – těšme se,
chytře, zbožně stavme se,
však nám boží vítr jistě
do pasti je přinese!
Proto střezme drahých hlav,
kacířů by vlčí dav
neshltal beránky naše,
duše jejich obelhav!...
Protož příkaz veliký:
nedráždit ty hříšníky –
třeba zatím zakázati
veřejný hřích všeliký.
V řád náš nutno pojati:
veřejný hřích kárati,
pročež pozor, hezké holky,
pozor, páni opati!
Střezte zadnic, hřbetů svých,
na ulicích žádný hřích,
chcete-li kde přece hřešit,
jenom ve svých pokojích!
Ani hudba mumraje
teď ať nikde nehraje,
kostky, vrhcáby a karty,
pitky, bitky – veta je.
To je zákon pro všecky –
dobrý lide německý,
živ buď chvíli jako křesťan,
a ne pohan turecký!
Potom, až zas bude klid,
můžeš si to nahradit,
jenom věř a kněz tě sprostí
od pekelných kalamit!
Nuže, všecko daří se...
podáme jim na míse
pěkná jejich kompaktáta,
ale pak – ať střeží se!
Potom jim to přijde dráž!...
Už se blíží průvod náš,
zajel k nim až do Domažlic
jako čestná k cestě stráž!
Starobylý Norimberk –
kde jen hedváb, zlato, šperk,
vytáh vše, vyvezl z města
lehké holky, bláto, štěrk.
Ale za tu počest zas
vztekem bral je starý ďas,
když viděli prapor s heslem:
„Omnia vincit veritas!“
Ne, to nám je na posměch!...
Co si myslí kletý Čech,
on má pravdu? Bídný cháme,
v truhlici svůj cár si nech!
Pane Loudo, mrač se, mrač,
– kdybys do toho moh’ radš
houknout ze svých děl – však dnesky
prapor sviň a srdce stlač!...
Což ta jízda slavná je
cesta jako do ráje,
všady pěkné dívky, paní,
hrají trouby, šalmaje.
Trochu zima sic a mráz,
nu, však jinde není snáz –
v daleku už hory zříti,
velebný to alpský pás.
Šafhúzy – ten vodní sráz – –
nepoutá jej břehů hráz,
Rýn se řítí do propasti
a svým řevem vítá nás.
Rýne, Rýne, tak jsi pěl,
když ten dobrý učitel,
mučedník náš, Jan Hus Boží
ze žaláře na tě zřel!...
V jeho zpěv a modlení
znělo tvoje úpění
jako pláč dalekých srdcí –
zanik s ním až v plameni!...
Přijal’s jeho svatý prach,
nesl’s jej svých na vlnách
do moře – zda kdy jej vrátíš?...
Ne – tož hrůza buď a strach!
Ve tříšti vln ledové
plujeme jak duchové,
bojíme se promluviti –
v ono ticho hrobové...
Ale náhle kyne břeh,
město, chrámy, shon a spěch,
lidu změť se zmítá, splítá,
ukazuje: „Ejhle Čech!...“
Posel k městu uhání...
a teď bylo vítání,
mnoho bylo objímání,
Jidášova líbání!...
Ach, co lidu sběhlo se!
hledí tiše v úkose
na ty hrozné, drsné tváře
v deště, prachu nánose.
Gertrudo, ty Valtře, hoj –
hleď ten chlap, ten divný kroj –
jak jen na tě zadívá se,
pak už rač se k smrti stroj!...
A ten lysý – v čele – nuž – –
to je ďábel a ne muž – –
nežli poctu, raděj někde
v taji kyj naň, ostrý nůž!...
Toť sám Prokop!... to je ten
vzteklý pes, vždy rozzuřen –
teď tu stojí jako svatý,
před nikým on neskloněn!...
Kolik měst už podvrátil,
kolik našich utratil,
a teď k nám se opováží – –
bodejž kat ho uchvátil!...
Ale ať to muž či ďas,
tolik říci nutno zas,
že to člověk činu, práce,
velitelský zor i hlas!...
On sám zbraně netkne se,
jenom oko povznese,
jak zasvítí jeho bleskem,
Němec prchá v úděse. –
Potom šlo se na hody,
klášter místo hospody,
Čechům, by se nezjitřili,
lito víno do vody!...
Pak nastala debata...
slyšet mnicha, opata,
škoda, že jen naše duše
byla jimi dojata!
Čechům také hlas je dán...
řečnil Payne, ten Angličan,
Prokop sám jak hrom se ozval,
za ním mistr z Rokycan...
Hádek bylo dost a dost,
tady pýcha, tamo zlost –
Kristus Pán tam zkusil mnoho,
bral jej v potaz mnich i host!
Ale díky bohu přec
zdařila se dobrá věc –
požehnání dáno Čechům,
budou smát se na konec?...
Bůh dal, že jsme po chvíli
šťastně se jich zbavili,
s kompaktáty táhnou domů
hrozní jak, tak zpozdilí!
Město, sbor si oddychne –
Čechům jásot utichne,
co si nesou, za pár roků
pěkně jim to vyčichne!
V nich však lstivost nevězí –
radují se bez mezí,
praví si: „Bůh pomáhá nám,
jsme i tady vítězi!“
Jen pan Louda myslí si:
„Od Říma-li závisí
naše právo, potom marny
všecky naše zápisy!
Ať si Bůh to rozsoudí –
Řím nás opět obloudí!
Nemáme lva ve znak míti,
ale zvíře velbloudí!“
Čím však blíže do Prahy,
vida lid svůj předrahý,
kterak jásá, všecky vítá,
nabývá též odvahy.
Ku Praze kdy přijeli –
jako v květnou neděli,
všady jásot, pentle, kvítí,
kam jen oči hleděly.
Tisíce všech měšťanů
vysulo se za bránu,
posly vítají, neb nesou
věčných práv jim záchranu!
Mnohého zřít hejtmana,
pěti vroucně „Hosana“ –
žalmy, písně po ulicích
zaznívají do rána.
Chvíle slávy nastala –
s láskou čest se potkala,
na dva k smrti odsouzené
svoboda se usmála!..
Slavný je těch zvonů hlas,
slavnější však srdcí jas,
v chrámech všecko ukončeno
vroucím: „Deo gratias!“
U plného korbele
mluví se tak vesele,
a to dobré české pivo
zapudí vše svízele!
Co pan Louda?... Pije též!
Mysli si: „Lež vždy je lež!
Lepší než ty smiřovačky
poctivá by byla řež.“
Pak zas: „No, už ďas to vem,
snad jen starý louda jsem,
svět se rychle točí, a mně
pozdě svítá nad čelem!
Co já, starý dobrodruh? –
Pustím meč a chopím pluh,
poctivě, jak žil jsem, umru –
a pak ať to soudí Bůh!
Nuže, čeho bych se bál?
Lid je vše, co církev, král?!
Dokud v Čechách jedno srdce,
bude žíti Tábor dál!“