To je zlata po obloze,
to je zlata po poli!
Navažte ho ještě honem,
klekání již hlaholí.
Široce vůz naložený,
klasy jen jen ševelí –
Bohu dík, jenž stokrát vrací,
co jsme v potu naseli.
Celá zem je svatou rukou,
Boží rukou vztaženou,
celé proudy žití tekou
rozrytou a zraněnou.
Kadidlový kouř se nese
díkem ke hvězd nádheře.
Unavené ruce spjaty.
Domem voní večeře.
Bohu chvála! A teď počni
obžínkové veselí!
Nechce On, abychom chmurni
k darům Jeho mlčeli.
To je hluku, to je šumu,
nežli vše se uloží,
a než anděl snu svá křídla
nad krajinou rozloží.
Zlata plno po obloze,
zlata plné stodoly.
Krátký sen, a k práci nové
jitřní zvon zas hlaholí.
Tichá noc, tichá noc,
po návsi tma čirá
od okénka po okénko
peruť rozprostírá.
Víš, děvčátko, víš ty,
když se nocí vláčím,
že mne bolí srdce, hlava,
ovité bodláčím?
Víš, že zrak můj ještě
k oknům tvým se vrátí,
když po návsi opuštěné
chasy zpěv se tratí?
U Zelené žáby
hezky se to baví,
mistr Šidlo, mistr Dírka
korbelem se zdraví.
Nejen mistr Dírka,
mistrů celá sbírka!
Hospoda je natlačená,
neprojde ni sirka.
Večer po robotě
chutná pivo k notě –
Počkej, mistře Šidlo, přijde
mistrová si pro tě!
Inu, to jsou rány!
Jaké strachy z mámy?
Když nám Pán Bůh zdravíčko dá,
popije si s námi.
Velké jsou sic platy,
ale, Bože zlatý,
pochválen buď za to všecko,
pokoj máme svatý!
Letí, letí, švarné děti,
jiskry srší z obočí –
palaš blýská, píseň výská,
kam se jenom zatočí?
Zatočí, zatočí
kol vaší zahrádky,
rádi by rozmarýn
na modré kabátky.
Holky zlaté, kde jej máte?
Dejte nám ho raděj hned!
Zítra nás již neuzříte,
pohltí nás šírý svět.
Nedáme, nedáme,
až se zas vrátíte,
váš bude rozmarýn
i růže rozvité.
„Nemalujte čerta na zeď!“
praví chmurný filosof.
„Nehrajte si s ohněm války!“ –
„Škoda, havrane, tvých slov!
Ozbrojeným mírem jisto,
v blahobyt a samý ples
k svému ráji lidstvo spěchá.
Co se může státi dnes?
Marné strachy. Pokrok stoupá,
kultura vše překoná.
Úspěch jen a vývoj stálý
kryje zítřka záclona.“
Nočních nebes hlubinami
rudý tak a obrovitý
chvost se mihl, posel hrůzy.
Zastaví se poutník v chůzi,
zachmuří se hvězdné třpyty,
zamlkne se ptáče v pění,
zalekne se lesů sykot,
zahluchne i řeky hukot,
paláci i chalupami
zamate se hodin tikot,
zadrhne se příze snění,
zarazí se srdce tlukot,
zakolísá žití vření,
předtuchou a v zaúpění
nebem zář a duší chvění
proběhne – blesk mrákavami.
Bůh buď s námi!
Válka! Válka! Po vší zemi
zvěstují ji depešemi,
kraji všemi úžas němý
ohromnými perutěmi
udeří a dál zas letí.
Žencům kosy z rukou bere,
z vozů vypřahá si koně,
vyrve nástroj z rukou chasy,
volá muže, chleba bere,
všecko porve, v divém shoně.
Na tatíčka ručky dětí
věsí se, rve žena vlasy.
K pluku chmurně muž se hlásí.
Města duní polnicemi,
bubnů třeskem, vozů změtí,
náklady a lafetami,
Bůh buď s námi!
Dlouhé vlaky, smutné vlaky,
ověnčené, opentlené,
posupné a přeplněné
kolem hřmějí. Tváře bledé
kmitnou okny, smutné oči,
čapky rudé, čapky šedé
na pozdrav se z oken točí.
Výkřik krátký, nedořknutý,
pozdrav jako zakřiknutý,
vybuchlý a zmlklý náhle –
a zas dál se vinou táhlé
před němými lidu zraky
dlouhé vlaky, provázené
nadějemi, obavami –
vlaky smrti zasvěcené,
pohlcené dálavami –
Bůh buď s námi!
Loučíme se, děvče drahé. –
Je to konec lásky mé?
Proč pak máš tak oči vlahé?
Dá Bůh, zas se spatříme!
S Bohem! S Bohem! Na shledanou.
Zdá se mi, že za chvilku
odzvoní té lásce hranou –
Andulko, můj andílku!
Já dvorec nechal opuštěný –
Já jenom čtyry holé stěny –
Já chorou ženu, dětí pět –
Já knihu svoji nedopsanou –
Já matku v bídě uplakanou –
Já dílo, úspěch dlouhých let –
Já závod, vyšlý z prvních krisí –
Já studií jsem přetrh nit –
My kolébku jsme kupovali –
Mně včera ženu pochovali –
Mé děti zbyly péči cizí –
My měli po žních svatbu mít –
Děvče, děvče, vlaštovičko,
těšil mne jen na kratičko
švitor tvůj, tvůj pohyb hbitý
jako ptačích křídel kmity,
plachých očí pohled snivý,
nebeský tvůj úsměv tklivý –
paprsek, jenž zanik v dáli,
dřív než jsme mu jméno dali. –
Děvče, děvče, vlaštovičko,
slunkem bylo mi tvé líčko –
zbyla po něm jeseň snící
a na tebe čekající.
Nu ejhle, ono to jde!
Lid nadšen spěchá k zbrani!
A kde se vzalo, tu se vzalo
bojovné horování!
A žornál jeden přes druhého
s tou moudrostí pak vylézá.
A v redaktorech, kde je jaký,
chřestí jak v pytlech železa.
Osudů lidských ředitelé
si chválí: Přec jen hodný lid!
Ani jsme věru nemysleli,
že to tak dobře může jít. –
Vlaštovičky odletěly,
blahý mír jste s sebou vzaly –
vrátíte se, přinesete
zase nám ho z krásné dáli?
Najdete zas, poznáte zas,
váš kde krov, kde naše víska?
Rozvalená, vypálená,
najdete snad rumoviska?
Vrátíte se, přinesete
svoje sladké švitoření –
nebo raděj vyhnete se
těm, kdo hnízda vaše plení?
Vorwärts, marš! Až do základů
Evropa se třese. –
Vy, kteří jste v daleku
o sobě již nevěděli,
vy, co blízci od věků,
bratry včera být jste chtěli,
vpřed! Na sebe vrhněte se!
Srbín proti Srbínovi,
Rusín proti Rusínovi,
Slovan proti Slovanovi,
křesťan proti křesťanovi,
člověk proti člověku!
Hůř než bylo od věků! –
A vy, které jímal hnus
nad starými časy,
křesťané a pacifisté,
marxisté i lasallisté,
nuž, zde chvíle se vám hlásí
dělat také dějin kus!
A vy vskutku dělali jste! –
Svobody a míru posli –
svoji účast, plnou chvály
necháte psát v kůži oslí –
– nuže, vorwärts, marš!
Evropa chví se
pod vaší nohou,
kde kola trochu zabrzdí se,
mažou, jak mohou!
Pomáhají koruny,
libry, marky, franky,
korporace, kommuny,
ústav zadní branky,
pomsty, štvaní, zrady,
provokační spády,
žaláře a šibenice,
arcikněžny, poběhlice,
modlitby a žalmů lkání,
zdola pekla lomcování.
O sobě jste nevěděli,
teď se v klubko zavíjíte,
bratry včera být jste chtěli,
teď se navždy rozcházíte –
nuž, jen řízně, vpřed!
Za zájmy našich bank a burs,
za marky vyšší kurs,
za produkt náš a za jich chleba,
za jejich hloupost, za náš um,
za náš způsob, jímžto třeba
vykládat ius gentium,
za vorposty, zbudované v dáli,
za pevnosti a dráhy, které tolik stály,
za přístavy, jimiž otvírá se
kultura naše oné cizí rase,
za idee, jež nesem v světy,
jež chápat, žal, však nechtějí,
za našich mladých lidí vzněty,
za splnění jich nadějí,
by vrhnout kam se mládež měla,
když doma kdo se znemožnil,
za odbytiště našich sil:
tož za dráby a profesory,
za hofmistry a inštruktory,
za guvernéry, direktory,
za společnice, umělkyně,
za carevny i za bekyně,
za všecko – čím vlast bohata!
My dodáme i knížata,
vždyť na ně máme líhně vzorné
a dynastie celé ohnivzdorné!
My všeho dost a jiní málo –
tož by se lidstvo blažit dalo
aspoň našimi přebytky –
nuž hurá! vpřed! nuž do bitky!
Odpočiňte v pokoji,
po boji –
doufali jsme, dnes že konec
bude příboji.
Doufali jsme, v tento den,
rozložen
po hřbitovech národů že
lehne míru sen,
že ty šachty vojáků
v soumraku
tichým světlem zablikají
místo bodáků. – –
Blikají, ba blikají
po kraji –
ale třeskem ani mrtvým
pokoj nedají.
Milý Pane Ježíšku,
do zpěvu dnes není!
Skoro pláč se vnucuje
při Tvém narození.
Když jsi tenkrát zjevil se,
jas, jenž ve tmách svítí,
prý i vůl a oslíček
stáli u jeslí Ti.
Nám se také rodí cos,
jenže v krutém bolu –
proto krutém tak, že zde
stojí moc těch volů.
Dobře, že zašla hříčka ta,
že nechodí letos králi. –
Nač svatá vzbouzet dramata,
když tak jich lidé dbali. –
Však nic by nepřinesli též,
co mohou dnes tací králi?
Myrhy? Ah, té již celá věž,
to druhé – raděj vždy brali.
A bylo by to bolavé,
ten žert ve chvíli nepravé –
však nemohlo snad by to být?
že na dveřích by bylo zřít
visitky trochu nepravé:
Karlík Ferda Vít?
A chytat kluky rozverné?
Z toho teprv nic!
„Dají si pokoj! To my ne!
Nás půjde přece víc!“
Nám nervy hoří, mozek dříme,
šílenství blízkost číti,
a kam se zítra mysl zřítí,
zda my to víme?
My smrti se již nebojíme,
my bojíme se žití!
Nám jedno, kam leb položíme,
čí zem nás bude krýti.
Nám začaly již údy hníti,
co dál, zda víme?
My smrti již se nebojíme,
my lekáme se žití.
Ztracená hlídka mrtvě klíme
a chladné hvězdy svítí.
Pro nás již nemusí to býti.
Jen jedno víme:
My smrti již se nebojíme,
my hrozíme se žití.
Ten starý Evžen za šport měl
jen svoji tabatěrku –
a v službu přived – žebrák skor,
si sotva víc než herku.
Jen knih měl moc, však znal, co v nich,
ten kapucínek malý
a věděl vždy, co šustlo kol,
co chytá a co pálí.
Zvlášť o Turky se zajímal,
však tehdejších dle mravů
dal každému, co jeho jest:
tož Turkům natlouk hlavu.
A za to píseň hrdinná
mu vděkem lidu platí,
a Bělehrad se v písni té
měl věky ozývati. –
Však nový Eugen nastoupil.
Ten nóblejší měl passe:
za miliony budoval
své burky v hrdé kráse.
(Však církev to již unese:
ví, co je hájit víru:
on Deutschmeistrů přec nosil kříž
tak švarně, zvláště v míru!)
A jinak pojal úkol svůj
na čele čackých pluků:
přes tvrdé Srbů kotrby
on Turku podal ruku –
as proto, že po křesťansku
i v lásce chtěl být sladší,
ten rek, jenž v burcích prastarých
měl kastelánky mladší. –
(To pravím k vůli rýmu jen,
bylť – jak ten Evžen – panic!)
Však s Bělehradem šlo to tíž –
a vyšlo v konec na nic.
Tulačko s žlutýma očima,
cholero, vychrtlá paní –
co že se ti tak zastesklo
po bouřném objímání?
A hubičkovat vy zas jen,
neštovky, cikáni malí?
Nač hladkých lící třeba vám?
Hle, jak se zahryzaly!
Pan Tyfus? Chmurný věru pán
a rád má překvapení.
A ještě kdosi? Ještě cos?
Což ještě dost vás není!
Toť stěhování národů!
Toť starých časů stíny!
A pytlů, truhel hromada.
Vždyť nanesete hlíny!
Synu, denně uč se znova,
nikdy nejsi vyučen:
Dnes si myslíš, kolik musíš
novin shltat každý den,
abys zvěděl, co se děje.
Zítra? Jiné zjevení:
Že to všecko vyráběno
není vlastně na čtení!
A když badáš, jaký tedy
má to účel daleký –
přec jen odtud zas se dovíš:
že to vše je na deky.
Každému hrají na světě chvíli,
osudu kolo se otočí v mžiku:
Dřív my kde jakou pucovali kliku,
teď u nás oni již kde jakou ukroutili.
Jde zlatý máj, jde Panny čas.
Hrdličky zval by k sobě hlas
ve květů říš, v nebeský háj. –
Kde je ta říš? Kde je ten ráj?
My neznáme té cesty tam,
my propadli jsme tmám. –
Kde vpravo je, kde vlevo je,
odkud nám zní zvěst pokoje?
Kde světlo je, kde východ jen?
Zda svitne zas, zda bude den,
zda již se někde dní?
Ó, Panno, tak jsme bezradni!
Zač modlit se a co si přát,
kam touhy křídla rozepjat
má duch, zraněný pták?
Ó, zachraň nás se Synem svým,
my nevíme sic, jak –
však aspoň cílem zářivým
zas upoutej náš zrak. –
A půjde zas i v dálnou pout
umdlený poutník rád,
jen vědět směr, jen rozhodnout,
jen nemuset tak stát!
Ó, matko, zachraň, zachraň nás.
Tvůj přišel máj, tvůj krásný čas,
jen pochyb můra padla naň,
ty rozežeň tvá jasná dlaň,
ať velikého jara tíseň
se rozjásá pak v jednu píseň
a v jeden díků hlas!
Skály na Adrii,
děla do vás bijí,
co z vás urvat chtějí
ti, co do vás ryjí?
Kámen na kameni,
jiného už není,
jiného tam odtud
není k uražení.
Skály, vzpurné skály,
mraky vojsk tam stály,
mraky vojsk tam zašly,
jiné přišly z dáli.
Rána ránu stihá,
ozvěna se zdvihá,
proti blesku blesk se
vyvolaný mihá.
Srdce, kámen malý,
vzatý z tvrdé skály:
kde ho ocel křeše,
vzniká požár stálý.
Pane jiné říše,
větší nad Mojžíše,
Ty znáš jinak tknout se
skalné srdce skrýše.
Bože nad národy,
hůl Tvá beze škody
udeř v srdcí kámen,
aby vyšly vody! –
Vše zemdlené a zlomené.
Kdo vzpomene?
Nic nekvete; je chvíle té
vše zakleté!
Vše znavené a schvácené
již z kořene.
Vše povadlé a prochladlé,
vše zapadlé.
Vše červivé a truchlivé,
vše neživé.
Kdo vzpomene? Vše ztracené
a pohřbené. –
Jedno slovo vyplněné:
Kostmi zbělelo
pole naše. Není živých,
všechno pomřelo.
Čekáme, že slovo druhé
má teď nastat již:
Duchem svým že kostry ony,
Pane, oživíš.
Nemusí to ani býti
ty, jež skryl již hrob;
ale, Pane, který vidíš
také do útrob,
aspoň na nás dechni dříve,
než nás zhltí zem;
ani se již nemodlíme –
my též nežijem. –
Můj Bože, jak ta promenáda šílí!
To klouzání a mihotání,
to houpání a kolíbání,
jež laská tak, až zabije –
roj motýlů, svou krásou zpilý –
však motýlek můj černobílý
zde není přec – tož Adije!
Můj Bože, jak ta promenáda šílí.
Do nejchmurnějších dum
štěbot a švitor a vrkot a šum
svou kypící číš nalije –
a jedna z nich, ta sletlá z ráje,
má holubička rozkošná je –
však té zde není – Adije!
Můj Bože, jak ta promenáda šílí!
Jasmín a šeřík a leknínů stvoly,
vůně, co po nich srdce bolí,
když choré jich se napije. –
Pel omamný a mdlý a čistý –
však kvíteček můj bělolistý,
ten voní víc – tož Adije!
Můj Bože, zas ta promenáda šílí!
A motýlek můj černobílý
zde prohání se, celý zpilý
od očí těch, co ještě zbyly
netknuté hrůzou utrpení –
Však mrzáka již pro něj není –
Nuž, s Bohem, navždy! Adije!