Tak jedeme a jedem nocí a tmou,
kol rachot zní temně a hluše;
kdes v neznámu tkvíme zakrytí mhou,
taj před námi, vzpomínky za námi jdou –
Teď čas je účtovat, duše!
Teď náraz jen jeden, jsme hotovi s vším,
a s Bohem vše illuse, touhy!
A všecko to splyne v praskot a dým,
ba ani té písně prostičký rým
nedozní – vše tu sen pouhý!
Tak do ruky osudu hodíme hned
bez rozvahy žití své celé,
jak slepí se vrhneme v šílený let,
a jedeme, jedem, nelze víc zpět,
do noci pusté a stmělé!
Od věčnosti, pověz, co dělí nás?
Vše náhodě svěříme snadno.
Jen křivý pohyb teď, divoký ráz,
vše tříští je, zmarem – jestli kdy čas,
své duše teď pohledni na dno.
Teď účtujme klidně. Dobro, zlo tam,
byl’s třtinou mdlou mezi nimi.
Chtěl’s dobro vždy – ale propadal’s tmám;
jen do pláště hal se, zbyl jsi tu sám,
v déšť jisker sám mezi dýmy!
Jen účtuj bez klamu s duší svou teď!
Zda ráno vystoupíš v zdraví?
Zříš vagonů tříšť a hnátů kol změť –
Teď chvíle ta, pravou dát odpověď,
v dlaň náhody vržen, míč pravý!
Teď účtuj! Vyjdeš-li z účtů těch čist
před svědomím, Bohem a právem,
jak pozdravíš v středu neznámých míst
ten stroje ostrý a veselý hvizd
kdes v jitra svítání mhavém!
Dojeli jsme po divoké jízdě.
V keři pták si čechral křídla v hnízdě,
mlha nad horami v dálku táhla,
sledním cárem do stanice sáhla.
Vše tu ospalé a ještě klímá,
cinkot telegrafu zní a dřímá,
vlaku svítilny jen matně planou,
chef se mihne, rudou čapku stranou.
Stanem chvilku, a již vlak zas hvízdá.
Výkřik vzadu a již volná jízda
rozpoutává let svůj – jedem dále.
Proč mé oko stihlo nenadále
v malé zahrádce tam děvče státi?
Proč k ní pohled můj se ještě vrátí?
Útlá, plavovlasá, rozespalá
květiny tam svoje zalévala,
k vlaku zrak svůj nepozvedla ani...
A my dále hřmíme pustou plání...
Pláň mizí. Z obou stran úbočí
hor nových příkře se zvedá;
dva obři tak na sebe útočí,
vlak skrze ně cestu si hledá.
Kraj tichý, v azuru skřivánek
jak živý zvonek se třese!
Mře kdesi za námi červánek...
Co nového jitro nám nese?
A lesy a údolí, na stráni chrám,
a dole ručej a píla – –
a jedeme, život vře tudy a tam,
ó cítíš, co jeho jest síla?
V mih jediný splývají kol zraků tvých
tu strom, tam tyče a dráty,
na skále hřbitov jak přelud se mih’,
jen mhou blysk kříž jeho zlatý!
Tu vesnička stulena pod skalin svah,
jak zapadlá do mlh se skrývá.
Tu stádo a pasák u pustých drah
zří za námi v dál a si zpívá...
Tu město z pohádky, na ním ční hrad,
jak přilepen ke skále visí.
Zde chtěl bys žíti, neznámý, rád
a spokojen, šťasten jak kdysi!
Však dále a dále jízda tě rve,
kraj za krajem bleskne – a mizí...
tu cítíš, nemáš-li ráj v duši své,
jak všecko to cizí, ach cizí!
Sen vymnul jsem z očí umdlených...
V kraj ranní zřel jsem v paprscích,
jak třáslo se mladé kol světlo,
v něm kolem vše pučelo, květlo!
V své kupé vrátit jsem se chtěl,
tu z chodby v sousední jsem zřel,
dva muži v středu tam stáli,
mně vskutku věštci se zdáli.
Ve dlouhých černých talárech
je zlatil první slunce žeh,
tvář stará a tvář mladá...
V kštic zlato hojný vous padá.
Na hlavách závin pestrých stuh,
se klonil tiše k druhu druh;
řemínky v šepotání
pouštěli vyzáblou dlaní.
Co splývalo v tom s jejich úst,
já nevím – Ale síla, vzrůst
a svěžest a naděje celá!
Jen vím, má duše se chvěla!
Syn doby, která nevěří,
já v chodby se tulil zášeří,
je mdlými stopoval zraky...
S rabíny modlil se taky.