JARNÍ POSELSTVÍ.
Hřmí Rýn a skály, omývá,
a v marném ryku, stenu
dvou věží základ podrývá,
dvou věží v Gottliebenu.
A v chladu ještě, dlouhém šeře
se nese lehký jara svit,
a klepe na železné dvéře:
„Pojď, vězni, ven, chcem’ volni být!...“
Leč on jen hlavou zavrtí –
co on má z toho jara?
Kol něho spiata ve smrti
jen noc a zima stará.
Jak vůkol plaché zraky upne,
tak odvrátí je, smutný Jan –
a v žaláře zdi neprostupné
je český kacíř ukován.
Ty otevrou se jednou přec,
leč na jakou to cestu?!...
[73]
On neskloní však vzdornou plec
i v nejkrutějším trestu.
„Tys, Kriste, byl vždy moje síla,
ó nedopusť, bych v hanbě kles –
rád počet vydám svého díla,
až vstoupím k Tobě do nebes.
A byť mně smrtí hrozili,
zda nectně couvnout mohu?
Vždyť každý ze své mohyly,
v soud půjde k svému bohu!
Však co má vlast – ty moje Čechy!...
ó ty tak v dáli, dáli jsou,
že ani poslední mé vzdechy
k nim odtud cestu nenajdou!
A, jež jsem dříve listy psal,
ach, poslové ti bílí
jak slabí ptáčci znikli v dál
a nedoletí k cíli.
I k vám, vy druzi moji, hřímá
koncilu přísný, strašný vzkaz,
pod světovládnou mocí Říma
svůj v bázni ukláníte vaz.
Jen jednu známku mít bych chtěl,
zda dcerka moje drahá
se vznesla z ďábla osidel,
či chabě dosud váhá,
74
a přijímá vše s tupým klidem!...
Ó býti toho sobě jist,
že nad mým dobrým českým lidem
své moci nemá Antikrist!
Jen jeden paprsk jistoty
v té pochybnosti hnětu,
já chvím se, Kriste, jako ty,
jak’s klečel v Olivetu.
Však nikde ani jiskry jedné,
ó jaká tma a ticho kol,
a v samotářské jizbě ledné
mým druhem jenom stesk a bol!“
Noc dlouhá všecko pokrývá
a pne se na vše strany,
a ve hruď mistra nevlívá
lék spánku požehnaný.
Jen okovy ty děsné chrastí
v půlnoci černý, smutný klín,
a z daleka je slyšet třásti
se jako v hněvu dumný Rýn.
Tu jednou ráno strážný kmet
v ta místa vstoupil sirá
a v omládlý ten, jarní svět
okénko otevírá.
Jak svěží, měkký náhle svane
sem výdech obrovských těch hor,
75
a s výše východ září plane,
až hoří kolem stráň i bor.
Jak rozkypěl by celý Rýn
se žhavou lidskou krví!...
Již oblohy se vznítil týn,
šleh’ paprsk slunce prvý.
To nebes tvář se odekrývá.
Ó jaký ohně plam a žeh,
kdy zřítelnicí ohně dívá
se Boha tvář sem v plamenech.
Tak na Orebu v žhoucí keř
Bůh vstoupil nenadále,
a volal z něho: „Doufej, věř,
já budu s tebou stále.
Nás pouto mocné, svaté pojí
pro zemi tu i pro nebe.
Já dávám tobě sílu svoji –
kdo mocnější je nad tebe?!“
„Ó, Pane,“ křik Jan nadšeně
a vztyčil k nebi páže,
„já, kněz tvůj, půjdu blaženě,
když vůle tvá mi káže.
Sám sebe nyní v oběť dávám,
jak Ježíš sebe v oběť dal –
k Tobě se, soudci odvolávám,
bys při mou za svou vlastní vzal!“
76
Tu náhle – je to smyslu klam,
hlas jiného to světa?...
Hle, jakýs malý ptáček tam
na mříži okna slétá.
A čarovábnou luznou vlnou
tak něžně, smutněsladce pěl,
jak drobnou duši svoji plnou
by nadpozemské hudby měl.
Tak divně zvuk ten chvěl se, třás –
ó smutná písni, plesná –
a znělo to jak matky hlas
by hrobního pěl ze sna...
I zdálo se mu, náhle zdálo
– to drahé české zvuky jsou!...
a chvějné srdce Jana tálo
nadšenou, vroucí modlitbou.
I šeptá si: „Ó písni má,
ó rozumím již tobě –
to rodný kraj mne objímá
a těší v temném hrobě.
To jistě hlas je vlasti mojí,
to přátel mých je milý vzkaz,
že na mílovou dálku pojí
nás nesmrtelný srdcí svaz.
Že v mojí vlasti též se dní
a mocné jaro budí,
77
a byť mé jaro poslední,
je vítám s jarou hrudí.
Ať cokoliv se ještě stane,
dík, Bože, za ten dnešní den,
ty kyneš k sobě výš mně, Pane,
a já už jdu, jsem připraven.
Můj zrak, ach sotva pozná tě –
kde nádhery té meze!
V tom stkvělém ohně ornátě
Ježíši, svatý kněze!
Ten ornát, vím, též na mne čeká –
zřím hranici tu hořeti
už před oltářem kněz tvůj kleká,
k té těla, duše obětí!
78