Postavy a děje (1920)

České legendy a romance, Augustin Eugen Mužík

Diplomatická verze Ediční verze
SVĚTOVÁ KNIHOVNA ČÍS. 1380-84
AUG. EUG. MUŽÍK:
POSTAVY A DĚJE
ČESKEČESKÉ LEGENDY A ROMANCE.
V PRAZE, NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R.O.
[1] Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[2]
OHEŇ V ZEMI.
Na svaté hoře stanul otec Čech. Šel stále za sluncem, jak za okem, jímž bůh se dívá naň i jeho lid – šel přes hory i přes tři mocné řeky, dál dál, jen vpřed a stále za sluncem, až stanul v ráz. Jak nesli bohy své, své skřítky, dědy, popel otců svých, to všecko bylo lehké, ale zde vše tak se ztížilo, jak celou zem by na svých plecech nesli. Dále jít již nechtí bohové... toť jejich zvěst. I stanul vůdce jich, kmet kníže Čech, a vůkol zřel. Co viděl, bylo jemu jak svatým rájem, který bohové svým dětem chystají, co v sladkých snách jen časem vídá zbožný jejich syn. [3] I klekl Čech a zemi políbil, a za ním všechny jeho děti. Dost, děl kmet, už dále ani krok, jsme zde, zde na místě. Jen hleďte, děti, kol, zda viděli jste krásnější kde kraj? Nuž, jménem bohů našich – zabírám tu zemi navždy pro sebe, svůj rod. Jeť z rukou bohů naší na věky! Ó, zemi svatá, kterás čekala zde na nás, co jsi z lůna pravěku se vynořila nebes na pokyn – teď naše jsi, buď naší na věky, buď naší kolébkou i naším hrobem, buď naší matkou, naší živitelkou, buď naší ženou, naší dcerou buď! Jak dítě v svatém lůně matčině s ní spojeno je celým životem, my s tebou spojeni tak býti chcem, ať žádná moc – krom božské – nerozdělí ten vroucí svazek srdcí, duší nám! Nuž líbejte tu zem a v svatý sňatek s ní vejděte! Tu všickni poklekli a líbali tu zem a její prsť na sebe házeli a ssáli její dech. Teď ohně zapalte, děl praotec, ať v svatém živlu svém ti bozi naši 4 se zjeví nám, a hojné oběti jim podejte! Již ohně vzplanuly a kněží kladli v svatý ohně žár nádoby staré, umně řezané a vzácnou řezbou ryté tajných run, to řeči posvátné, teď plné medu a másla, zvěře, tuku, obilí. I strávil všecko svatý ohně žár. I řekl otec Čech: Teď vezměte ten svatý oheň, v tuto skalní sluj jej zanesete, ať tam hoří dál, duch bohů to, jenž věčně v ohni žije a nikdy tady neskoná! I šli a v skálu oheň vnesše, uzavřeli. A stařec Čech, kněz – vůdce nejvyšší, své vetché rámě k sluji vzpínaje děl: Svatý ohni, živle nejčistší, vše plodící i všecko ničící, ty života i smrti původe, jak z vlasti své jsme nesli tebe sem, tak zůstaň zde, v té zemi věčně živ! Ať ona dýše žitím, žárem tvým, svých plodů ohněm, vína sladkostí i pšenice a žita bělobou, svých drahokamů žárem, pramenů 5 svých varem, teplem ornice, všech tvorů krásou, třpytem, nádherou, motýlů pelem, ptáků půvabem, však nejvíce ať v srdci synů plane, tvých dětí – láskou k rodné půdě své, svým ku bratřím a svaté řeči jejich, k svým mravům, právům! Pal je, očisti jich mysli, city všeho všedního, ať jako ryzí zlato srdce jich a mysl jasná, čistá, hluboká, jak v žáru tvém ta zářná obloha! A boje-li kde zchvátí je, ať krev jich tak je žhavá vlasti v obraně – a mučedníci ať tvou hranici vítají bez bázně, jen s úsměvem! Jak výheň dílny, polí strážný plam a vlídných krbů teplo chuďasu a vědy svatý kahan hoří zde, a věčně hoří v svaté zemi té ve srdcích, mozcích dětí, do věčnosti, modlitbou, snahou, svatým nadšením, a všeho lidu poutem nejtvrdším – a tak nám v Čechách, věčně, věčně plaň! 6
ČESKÝ MASOPUST. Ad. Heydukovi
Když u českých knížat stolce usadili pána Holce, tehdy byl ten zlatý čas – za halíř byl piva máz. Hoj, jak tenkrát v Čechách bylo! V pokoji se, blahu žilo, muziky až do rána, každá děva zondána. Neboť hochům bylo hledět, aby nezůstala sedět jediná, a každou hned švarný junák v kolo ved. Ach, ty doby starodávné – muziky to byly slavné, zpívat, tančit celou noc zákona tak velí moc. [7] Šněrovačky zlatem plály, modré, rudé pentle vlály každým sálem nejinak než jak v poli chrpa, mák. A ty holky zpívávaly koláče kol házívaly hudcům švarným, chlapcům všem: „Spusťte v kolo, hoši, sem! Hejbejte, se kosti moje, však mám doma ještě dvoje – nežli všecky rozbiju, snad dost tance užiju. Proč pak bych si neskočila, když jsem dosud jako víla – budu taky v koutě stát, až mně bude šedesát!...“ A tak v kole mladá chasa rejdí, zpívá, výská, jásá – náhle, kde se tady vzal, s paní králkou sám pan král. Jak je hoši uviděli, do sálu je uváděli, hudci jako jeden muž spustili hned slavný tuš. 8 Pan král s králkou stoupli v kolo, hoši křikli: „Solo, solo, novou polku čarovnou panu králi s královnou!“ Housle sviští, basa bručí, cimbál cinká, dudy hučí, tympán v zadu zanotízanotí, jako hrom kdy rachotí! Jenom hezky břitkou, ráznou! Pan král rád má kolomaznou – paní králka, hejsasa, boky sobě natřásá. Král jen pustil králku svoji, nejšvarnější hoch tu stojí, do kola s ní zabočí, až se hlava zatočí. Krále vítá mezi sebe děvčat roj jak svaté s nebe, zve jej na rosoličku, ještě sladší hubičku. Ode dne tak ke dni stále za příkladem svého krále v nový tanec, krok a skok žije lid ten rok co rok. 9 Až tu jednou poslán z Říma u muziky stane zpříma jako přízrak černý mnich. Rázem všechen tanec ztich!... A mnich dí: „Ó, pane králi, zdar buď s tebou, pokoj stálý, hojnost měj a blaho, klid ty i všechen český lid. Neboť známo od jakživa, s pokojnými dobře bývá, radost, čisté veselí k dobrým jen se přátelí. Ale přec to není hezké, mít v té šťastné zemi české ať je svátek, nesvátek, nedělní jen kabátek. Sic náš Pán, když světem chodil, apoštoly s sebou vodil, veselil se také rád – ale zachovával řád. Tak, ač rád jej každý hostil, čtyřicet on dní se postil, od té doby celý svět půst má též dnů čtyřicet. 10 Jenom tvoje země celá jak by nad Pána to měla, v stálé žijíc radosti nikdy, ach, se nepostí. Od Vánoc až po tři Krále, přes půst svatý dál a dále přes dny slavné Velkonoc pekelná vás pudí moc. Do skoku jen, tance víru. Tak-li ctíte boží míru?... Tož už taky řádu dbej, v půstě tanci výhost dej!“ Zamyslil se král, tu stojí, divné dumy v něm se rojí, pak skráň hrdě zvedne zas, a jak zvon zní jeho hlas: Tedy vhod to není Římu, my že věrní domácímu mravu jako v rodině bavíme se nevinně! Vari vari, bloude starý, marny zde tvé ducha dary, jako bych já neznal líp, kam tvůj míří um a vtip!... [11] Ne ty hříchy satanáše, radost jen vás pálí naše – vždy vám trnem v oku byl český ples a kratochvíl. Dobře známe vaše dílo – – milé by vám to jen bylo, by, kde žije český lid, hřbitova jen vládl klid! Ale slyš, co všechen český lid ti ústy mými dnesky – dí a s tebou takou teď dává Římu odpověď: Jak ten český granát pravý v žárném slunci žhavý, hravý, tak je ryzí ten náš skvost – milá česká veselost! Sobě stačí, sobě sluší, cizí radost neporuší, tomu, práv kdo, poctivý, ani vlásku nezkřiví. Bodejž ona v jarém květě byla vždycky v celém světě, pak by svět ten rájem byl, o jakém náš Pán kdy snil!... 12 Bodejž v mojí domovině jako dítě v matky klíně čistá radost bezděky domov měla na věky! Ví to Bůh, mně toho líto, ale když vám překáží to, staven budiž tance let na dnů postních čtyřicet. Ale za to, přísný kněze, nežli přijde dnů těch meze, veselí má naše růst po celičký masopust. Nežli jako rakev šedá popeleční přijde středa, jež nám věstí zmar a hrob, veselme se dvojnásob. Rozkoší zpit, tancem zjařen, veselostí čistou dařen jako k tanci hochů sbor buď, můj lide, všemu vzdor! Ať ty všecky války, boje, jež máš vésti bez úkoje, jsou jen hravý tance let, divem plní celý svět! 13 Já též jednou, smutný brachu, obrátím se v hrstku prachu, ale po mně ten můj lid dál a dále bude žít. Zůstane zde po vše věky na svých vrahů zášť a vzteky, lži a šalbě na úkor, peklu, Římu vzdor a vzdor! A teď vari, černý ptáku, učiň místo rejdováku – a ty, chaso, v tance rej, vesele se k dílu měj!“ Svistly housle, zahřmí basa, do kola se žene chasa, ať kdo mlád a ať kdo stár, jako šílen každý pár. Napřed s králem králka víří, s nimi páni, bohatýři, vladykové s kněžnami, jaří hoši s pannami. Celý dvůr od purkrabího do sprostého podkoního, zeman, sedlák s podruhem do skoku druh za druhem. 14 Žebrák odvrh’ mošnu svoji, a již víří v plesném roji, s babkou svou kmet stoletý. tancem hnou se v zálety. Housle bzučí, basa bručí, cimbál zvučí, dudy hučí, a mnich stojí opodál jak dech jara kol by vál. Velcí, malí, mladí, staří jako když se v kotli vaří – jeden chumel, žár a krev, jeden skok a jeden zpěv! „Do kola a do kolečka statný žnec a švarná žnečka, nedbejme, že na nás kdes Smrt snad čeká s kosou dnes!...“ Tak to rejdí, skáče, víří, jako v podzim suché pýří, motýlů jak pestrý lem na palouku květnatém. Jásot, výskot výš se nese, hospoda se celá třese, ale dále, dále v ní zní to v tance víření: 15 „Do kola a do kolečka statný žnec a švarná žnečka nedbejme, že na nás kdes Smrt snad čeká s kosou dnes!...“ Venku v půlnoc pustou, šerou, mrtví ze hrobů se derou, holé kosti do boku, dlouhé hnáty do skoku. A již točí se a kroutí jako vichrem suché proutí a tak pějí: „Mrtví ven, v kolo také chutě jen! Smrtholka, ty fidli, fidli, všechněm, kdo už v hrobě bydlí, na dvě kosti skočnou hrej, v jeden tanec, jeden rej! Do kola jen do kolečka, Smrt ta chladná, přísná žnečka, všecko v nás už zdusila, ostrou kosou skosila. Dnes však vesele se chechtá, lidská touha též ji lehtá, divou touhou opilá ráda by si skočila! 16 Mrtví však jí jen se smějí, ku živým se v jejich reji blížit ona nesmí dnes, kazit jejich bujný ples. Hejbejte se, kosti moje, jako v podzim listí roje, zítra, hrobe, můžeš srůst, ale dnes je masopust! Ku předu tak, bez oddechu v jednom roji, jednom spěchu se živými mrtví v let, celé Čechy, celý svět!“ 17
LIBUŠIN SOUD. Renátě Tyršové.
Tak vidím Libuši – hle, na svém hradě stojí, je noc, sny věštecké se ve hlavě jí rojí – a ona k oné hvězdě vzhlíží, jež nad Čechami z půlnoci se hříží, ta hvězda rudá, Marse zjev, a požár to a čerstvá krev, a šepce: „Hvězdo budoucnosti, co ve tvém prudkém svitu hostí se proroctví, co bojů, klání, muk, jež vytrpěti má můj vnuk!...“ Ó, jestli zřela Libuše kdys tak v ten od západu valící se mrak a hvězdu chvějnou, živou v něm plát prudkým, rudým paprskem, jak zvolala pak: „Hvězdo, ty, ó dál nes touhu mou, můj odkaz, ideál až tam, kde odkrývajíc kdysi své čisté rysy [18] plát budeš na bojiště, popraviště, kde muž svou ocel o val vrahů tříště umírat bude – naději tu krví svou si koupí, že nový hrdina tu v jeho místo vstoupí, a muži padnou-li či odhodí své zbraně, že žena, dítě půjde v bitvu za ně – – až, jasná hvězdo, nade Prahou vzplaneš a nad zrozeným novým lidem staneš! Tam, jasná hvězdo, sestup se své výše a do té mladé hrudi přelévej se tiše, ať silou lví a láskou lvice dýše! Pak, jasná hvězdo, můžeš zapadnout – je skončena ta tvoje dalná pout, pak obrodíš se v srdcí milionech a hřímat budeš v jasných písní tónech na slavnost zrození a ku vzkříšení – co bylo vyhnanství a otroctví, již není!“ Ó, hvězdo – přijde čas, kde náš je ideál? Však zatím plaň nám, hvězdo, dál a dál! Ať lid náš novou číši muky pije – Kdo věří, žije. 19
POD LIPOU.
Dlel Přemysl jun na Vyšehradě. Jen návštěvou tam zajel, po prvé. Co slýchal v chůvy dětských pohádkách o jeho lesku, dnes vše jasně zřel, až duše mladá v něm se ztajila, a srdce bilo chycené jak ptáče. Však nad vše strnul, mladou kněžici když spatřil, v bílé roucho oděnu, ty zlaté vlasy volně splývající, a svatý odlesk rodu na čele. To bylo, jak by jara bohyně sestoupla na zem. Sotva moh’ se ptát, jak sluje... Libuše, mu kdosi děl, a jméno to mu v duši zaznělo jak píseň slavíků v křích domova. Jej děva také neznala – se mihla jen o slavnosti, zašla s družkami, a už jí nezřel Přemysl... snad už [20] ji nikdy neuzří... jen jednou jen? Ach, jednou, jednou pouze v životě?... Pak hody byly slavné, Libuše jen sotva v nich se kmitla, dívčí stud a lidu mrav jí zůstat velely kdes ve příbytku žen. A Přemysl ji ještě jednou zahlédl, ne víc... Byl krásný měsíc Růžen, v květech plál a září nebes hořel. Poledne se překlonilo, sladký zemdlel den, jen tepem zrání v přírodě se vlně. Přemysl zašel ve knížecí sad. To byla chvíle, pták kdy oněmí, a motýl v květ se stulí, mlčí všecko, jen růže voní mocněj’, mízou sladkou vrouc od kořene v květ... a každý tvor se chvěje vůní tou... Pod lipou rozkvetlou, jak sníh by zase na ni napadal, tak sladce, zdravě, sytě voněla jak Země dech – tam stanul Přemysl a zadumal se... Nad ním pěnička usedla na sněti a holátka svá nakrmivši pěla vroucí zpěv, zpěv lásky, života... A ze svých dum tím zpěvem probudil se Přemysl a cítil náhle ránu u srdce, 21 jak kdyby kdosi hruď mu otevřel oštěpem ostrým... můžeš zahojit ji, matko lípo, svojím balsámem? Ne, nelze doufat v nic – ó, bláhové ty srdce, zmlkni, uč se zapomínat – však – zapomenout – možno zapomenout?... Buď tak – to usoudili bohové, a nutno stát se. Vzdechl Přemysl a nazpět kráčel – náhle stanul zas jak Perunem by božím zasažen... Tu před ním v růžích dívka ležela jak víla něžná, všecka hořící odleskem růží na lících, a v čele sníh nevinnosti... spala, dřímala, a ze sna tiše tak se usmívala... A byla sama poupě růžové, tak v sebe ještě zpola ztajené, jen rty jí rudly prudkým zážehem. „Jen jednou, jednou v žití!“ pomyslil si Přemysl, „ať mocní bohové mne potom trescí za můj drzý pych!“ A sehnul se tak k spíci Libuši, a v hrůze a přec v sladké rozkoši, jak svatokrádežně by svatého se dotek’ plamene, jí na rty tisk svůj první polibek – tak nekonečný. Však dříve nežli mohl odejít, 22 se probudila Libuše... jak sen by plynul dál jí líbezný, tak sladce se usmála a víčka přivřela a snila dál svůj bílý dívčí sen. A Přemysl k ní jemně nakloněn dál líbal žhavě višňový ten ret a pěnička mu pěla nad hlavou a růže kolem sladce voněly, a stará lípa zasypávala jích mladé hlavy květů lavinou. 23
ŠÁRKA.
Byl večer sinavý, teskný, jak srdce slunce to plálo, jež v blednoucích oblaků tříšti jak v údech rozbitých stálo, byl večer sinavý, teskný, a poutník, jenž jím spěl, ten osud na cestě svojí a bolest ve hrudi měl. A jaké tížilo ticho ty hory a stráně kolem!... To Morana jistě plíží se pustým, neživým dolem, a poutník bohy vzýval, a skrývala se zvěř, jen jako mrtvola klátil se každý strom a keř. Kdo přece to tady stojí – to děva, to dosud je panna, však nyní mrtvého choť to a celým srdcem štvána a s hrobem snoubena pozdní a marnou je láskou už, je vražednicí ta žena, a vražděn jí její muž. [24] Ó pozdě, pozdě je nyní – nač přišla’s, lásko, tak pozdě?... Chceš hledati jej v noci v tom smutném příšerném hvozdě?... Smrt nevydá, co její, co zchvátil její spár, ať spaluje lidi jak chce zde žárlivosti žár! Je večer sinavý, teskný, a slunce zašlo, jak krve by lilo poslední krůpěj, kdy řeku lilo jí prve – ach, z krásnějšího těla se nikdy nelil ten tok, a mužnější rukou stiskán ach ženy nebyl bok!... Ó lásko muže, ó vášni, jež divoce prsy hárá, ó zrado ženy, ó, jenž pozdě ze zrady kárá – nač kárat, litovat nyní, je marný pozdní ten žel – a není návratu, kudy ten mrtvý od ženy šel! Jak, Ctirade, jsi jásal a jak se’s smál tak křepce, když slyšel’s, kterak ona ti slova svůdná šepce, a smál se’s, co tě projel hrot oštěpu, na mech tě sklálsklál, neb snil’s, že stisk to lásky a tak jsi smál se jen smál!... – Je ticho kolem a ticho, však ticho to více straší než vichr, nežli bouře, jež noční ptactvo plaší – jen skřek a zase ticho, a příroda nemá ni hles, či směje se to někdo?... Ne, zvuk kam‘s ve propast to. 25 A v horách, skalních stržích jak mrtvolně je kolem, a zešílel by hrůzou, kdo není opit bolem – či vyprchala ta duše ach ze všech věcí těch, když neplane už nikdy těch jedněch na ústech? Teď tichý šelest táhne a všecky listy se chvějí, jak varyto mrtvých lásku jen, bolest nesmírnou pějí – v to náhle pochmurný se kdes v dáli táhne řev... jak divoké by zvíře tam chtělo a cítilo krev!... Kde nad propastí stojí ta Šárka, zcuchané kštice, a oči třeštěné do tmy, jak uhle hoří ji lícelíce, zří, do propasti zírá... jsi tam, Ctirade můj?... Ó pověz, usměj se aspoň, zvuk lásky opětuj! A divý ze propasti se vine hlas k ní výše – ta propast je jako lože, jak milujících skrýše – cos pohnulo se dole ne, ne, to jen se tak zdá – – kdo zradil a kdo vraždil, to krve jesti mzda!... Teď hnulo se nad propastí cos – tam kde stála ta žena – pak clona snubního lože je navždy uzavřena – – a medvěd z lesa se řítil, se po kořisti hnal, však prázdno bylo už místo, kde přízrak té ženy stál. 26
KVĚTENA. Elišce Krásnohorské.
Nad Vyšehradem, svatým otců sídlem, se rozklenulo jitro májové. Vše kol se jitřní rosou zatřpytilo, a nebem táhly mráčky růžové jak ovce na pastvu. A dole též se brána hradu otevřela, z ní své ovce hnala dívka na pastvu, spanilá Květena, dceř hradního, a zpívala si prosté písničky, jak mladé srdce samo si je skládá, a ovečky šly tiše za hláskem, jehňátka bílá svojich u matek, a nejmladší z nich nesla Květena, jak beruška tak sama útloučká a nevinná. Jde sama se stádem, jen s velkým psem, jenž strážně obcházel a štěkal. [27] Jako malé děvčátko ji kněžic Václav znával, na klíně ji choval, houpal, a to malé dítě se smálo šťastně, rozdíl neznajíc, zda bratr to či cizí, vznešený či prostý jako ona – milým byl jí stejně. Ne tak mladší Boleslav – ta jeho vzdorná, zarputilá tvář, ta často dítě děsila, on marně chtěl něžně ji a vlídně pohladit, jak před strašidlem před ním prchala, a u Václava úkryt hledala, než prudký Boleslav zas odešel. Tak rostli všichni, netušíce dosud, čím budou, jako netuší puk mladý, čím jednou bude – trním nebo růží. A na Tetín když Václav odcházel, by v svatých naukách u báby se učil, jak truchlila vždy Květena; a hned zpěv její zmlkal, jako pěnička, když na blízku kdes tuší jestřába – i ovce její, jak by znaly též žal pastýřky své, hlavu věsily a šly tak smutně... Marně Boleslav ji lákal do sadu a hnízdečko jí okazovat chtěl a pohádky 28 jí vypravovat, z kvítí věnce plést, vše odmítala Květena, ni jednou se neusmála naň, líc chmuřila jak drobný květ, jejž bouře naplní až po kraj deštěm. Chodil tedy sám a mlčky Boleslav, pěst zatínal a mluvil k sobě slova hrozivá... A časem vyšed za pastýřkou v pole jak Zloboh před ní stanul, zjevem svým hned splašil stádo, ani strážný pes že nemoh’ sehnat je. „Jdi pryč, jdi pryč,“ volala Květena. „Přec vidíš to, že nechceme tě, nemáme tě rádi!“ A Boleslav, jak přišel, odcházel a mluvil jen si: „Nemají mne rádi – mne nemá nikdo rád – a také já rád nebudu mít nikoho – tak buď!“ Však za to, když se Václav navracel, to jak by slunce vzešlo Květeně. Již dávno v hradě ptávala se, kdy zas přijede, dny počítala, noci, pak polním kvítím vyzdobila se a ovce kvítím ověsila pestrým a běžela mu v ústret. Na koni jel statný mládec, mířil ke hradu, však z dálky už ty ovce uviděl i sličnou pastýřku jak mladou vílu v jich čele – sotva Václav poznal ji, 29 jak vyrostla a ještě zkrásněla. Ba, už to prosté dítě nebylo, však vážná panna, duší, myslí jen to dosud bylo dítě nevinné. Jak letmo spěla v náruč Václavovu – však prostřed cesty náhle stanula a zapýřila se jak červánek, a nesměle pak přistoupila blíž a mlčky jen mu podávala ruku. Leč Václav hbitě s oře seskočil a dívku zdravil, vítal, dlaň jí tisk’ a na vše ptal se, co kde nového, co Vyšehrad, co ona dělá zas, zda vzpomínala naň... A Květena jen pýřila se víc a mlčela. ,A tvoje ovečky, jak těm se daří?... ’ A vida jejich stádo usmál se: ,Je požehnané stádo to, a dobře je tak – hleď, Květeno, jich vlna se hodí, chudým bude potřebí na oděv zimní... Podzimek je tu, a zima přijde, budem pracovat, by měli brzo teplý oděv. Ty mít budeš u Boha tak zásluhu, že’s přispěla svou hřivnou chudým též, neb Jemu půjčuje, kdo chudým dává – a já, jak budu tobě vděčným za to!’ A ona řekla:,Vem si, pane můj, ó vem si vše, vše vezmi si, co chceš, 30 já vypěstila je, můj otec rád mně dal je, vem si, kníže, co jen chceš!’ ,Dík, Květeno, dík, drahá, za ten dar, však proč díš ,kníže’, ne jen ,Václave’? Jsem tedy pouze knížetem ti už, ne soudruhem, ni přítelem?...’ Ač na rtu měla slovo Květena: Jsi,Jsi víc mně, dražší, nežli bratr každý, víc než kdo z lidí drahé jméno zná,zná,’ přec děla stoudně jen:,Jsi, chceš-li tedy, mně přítelem!’ ,Ba navždy,’ Václav řek’. Tak nové pouto mezi nimi stkáno jak vlny pásmo jemné, útlounké, a přece pevné, mocné, trvalé... A na stavu se Žití tkalo dál. Byl Václav kněžic rostlý, spanilý, jak lípa mladistvá, jež květů plná a medu pro všecky; a jemu u paty jak jabloň mladá prvním ve květu Květena milá, zatím Boleslav jak šerý doubec stranou stál, tak sám, a viděl vše a cítil a jen trpěl. A léta míjela, co žili tak. Václavův věhlas zemí tiše rost, a moudrost jeho, něha, dobrota, 31 to byla lidu řeč, jíž nejraděj se široširý ozýval náš kraj. A každý těšil se a Boha slavil, že dal té zemi toho kněžice. Však nejvíc nad tím dívka plesala, a den ten vždy jí velkým svátkem byl, když v komnatu mu vlnu nesouc, jej tam zřela jako světce v nebesích, – neb tak se zdál jí být – ač sama též jen byla světicí, to nevědouc, a pěstovala ovečky své dál. Teď teprve je ráda v pastvu honí, neb ví už proč.... Však časem stalo se, že pojednou zvěst hrozná k Václavovi doletla: „Květena mrtva u svých ovcí leží, pojď, rychle pojď, ó kníže, viz ji sám!“ A Václav běžel, letěl do polí. Tam prostřed kvítí leží Květena a sama jako utržený květ. Pes běžel Václavovi vstříc a lísá se k němu, skučí, jak by o pomoc jej prosil, ovce všecky zmateny kol pastýřky své stojí, žalně mečí. A lidu zástup dokola se tísní, ten radí, ten zas pomáhati chce. Jak uviděli Václava, tak všickni 32 se k němu obracejí: „Pomoz, pomoz, ty muži boží, dobrý Václave!“ A Václav smutně stanul nad mrtvou, co počít nevěda – a slzel jen... Též Boleslav sem prudce přichvátal, pad’ na to tělo mrtvé dívčiny a vášnivě je líbal, pak je vzal a divoce se usmívaje, křičel: „Což, Václave, to tebou nepohne? Zde je, je mrtvá, moje nevěsta – ač vím, že milovala tebe, tys však o lásku mne její oloupil!“ „Já?“ Václav klidně v slzách děl, „to, bratře, se mýlíš, mýlíš, ženě nižádné, já srdcem vždy jen nebi patřil jsem a svému lidu!“ „Nuž, teď nastal čas,“ křik’ divě Boleslav, „kdy nebe své vzít můžeš na pomoc, ó, jak jsi na ně vždy spoléhal, teď vzývej nebe to, snad k vůli tobě zázrak učiní, a vzkřísí Květenu!... Sic jinak, nač by byla víra tvá i modlitba, tvé dobré skutky, pro něž lid tě chválí?...“ „Tak, tak,“ dav volal. „Učiň, Václave, ten zázrak, navrať život Květeně! Chcem’ zázrak, zázrak vidět od tebe – sic ničím je tvůj bůh i víra naše!“ 33 „Ó, nerouhejte se,“ děl mírně Václav, „jeť všecko tady boží vůle jen, bůh život dává nám i béře jej, a jestliže už poslal smrt, jsou marny vše naše nářky, prosby, repoty, však není-li to smrt“ – tak silněj děl – „neb chce-li On tu zázrak učinit, i nehodným nám – On jej učiní. Zde Kniha je, ta kniha života!“ I vyňal evangelium a zbožně je políbil a místo vyhledal, jak vzkřísil Ježíš dceru Jairovu, děv jí, už mrtvé: „Dívko, pravím, vstaň!“ A knihu dívce na hruď položil tím listem zázračným, tu svatou knihu, jež studnice je žití věčného, a vzhlédnuv k nebi, zbožně ruce vzpial a řekl: „Otče, vždycky věřil jsem, že chceš-li, můžeš zázrak učinit – nuž, staň se vůle tvá, Tys všeho Pán, Pán života i smrti. Ne mně k vůli, však těmto k vůli, aby uvěřili, že’s jediný Ty všeho Bůh a Pán, – já věřit budu stejně v tebe dál, ať život vrátíš dobré dívce té, či ať ji necháš mrtvou klidně spát, a duši její vezmeš do ráje – – však učiň přece, Otče, zázrak ten!“ 34 I hleděl k obloze, kde z mraků šlehlo v ráz slunce vítězné, jak Bůh by sám se zjevil lidem... Divnou, nadzemskou pobádán mocí, k dívce Václav stoupil, ji ujal za ruku a tiše děl jak tenkrát Ježíš dceři Jairově: ,Ó, dívko, dívko, pravím tobě, vstaň!’ A ona z hloubi vzdychla, ruměnec se vracel do tváří jí, po chvilce povstala zdráva, svěží, růžová, a děla jen: „Kde jsem... Já sladce tak jsem spala – kdo mne ze sna probudil... ty Václave?...“ „Ne, Bůh to byl, on sám,“ děl Václav v slasti, usmívaje se a ruku tiskna jí, co kolem dav se vrhal do prachu a „Zázrak!“ volal – „Bůh velký zázrak tebou učinil, náš Václave! ó díky tobě, sláva! Tys mrtva byla, drahá Květeno, on vzkřísil tebe, Václav, Václav náš!“ „Ty, Václave?“ tak dívka plesala, „ty, dobrý, milý, jak ti děkovat – ach, čím mám splatit tobě život svůj?“ A rdíc se cudně jako polní mák šeptala tiše: „Tvá jsem, Václave, tvá věčně celá, srdcem, životem!...“ „Ne, mojí ne, však boží, dívko, jsi, nebesům patřit máš,“ děl Václav jemně, 35 „já odevzdávám jim ten poklad čistý, jak z boží ruky vyšel na náš svět. Co půjčilo nám nebe, vracíme mu zas, ó budiž jeho, drahá, dál! Jsi jeho od těch dob, ne naší už, jen modlitbou jsi s námi – za nás pros – na křídlech svých s ní stoupej výš a výš, ty čistá, vyvolená, světice!“ A ona před něj zbožně poklekla, on na hlavu jí ruku položil a křížem žehnal ji, tu hlavu krásnou však mrtvou od té doby pro ten svět. Ve zbožném tichu odmlčel se dav, a ztišila se celá příroda, jen slunce plálo jako oltář nebes – jak oltář velké slavné oběti za dobrý lid a za smír jeho s nebem. A prostřed davu dívka vracela se v svatý Vyšehrad, dnes naposled své stádo vedouc – – zítra nebude již pást své ovce – – ve zdech klášterních jen bude vzpomínati zašlých dob, a její vzpomínky a myšlenky, ty budou modlitbou jen, jako ptáci bělostní budou vylétati z prachu a vznášeti se výš – ó za nás pros, ty světice, ty bílá lilie, a za křesťanský ten svůj český lid! 36 A tak se brána za ní zavřela, a Václav nadzemsky se usmíval a tiše kráčel k svému domovu, co Boleslav se bolně ve rty hryz a šeptal, žhavé slzy stíraje: „Ty draze mně to splatíš, Václave!...“ 37
DRAK. Boh. Brodskému.
Kříž z dřeva řezal Božetěch a na něm Krista tělo, jak žilo by a zmíralo, tak umně, hrůzně pnělo, pak zved’ je na svá ramena a na bratry zřel kolem a plakal dlouho, ze srdce, jat nadějí i bolem. Jej vina tíží na duši, a trest mu ruce váže. Že biskupovi vzepřel se, on pokutou mu káže ten kříž nésti až do Říma bez reptání a dlení, tam složiti jej ve chrámě a žádat odpuštění. Kam sotva ptáci doletí, on s tíží tou má jíti! Snad nežli domů vrátí se, ten klášter v prach se sřítí, neb biskupova nepřízeň a mocné jeho slovo tu na Sázavě podmele to dílo Prokopovo. Však jménem božím vyšel přec, už lesem zná mým kráčí [38] a cítí, bratří vroucí hled jak v sled se za ním stáčí... By znik’ mu, kročil rychleji... zas myslí spěje zpátky a znovu váhá... jaká tíž, krok náhle mdlý a vratký. Dál, dál, dále kráčí z domova a kolem cizích prahů, až přes Alpské i vrcholy, kol propastí a svahů. I zdá se jemu, cos jak stín že spěje za ním stále, vždy v patách, jak jen od vlasti se pohnul, dál a dále, stín dlouhý to a delší vždy, až zpět zas k vlasti sáhal... Cit chmurný, trapný, zoufalý se v opatovi zmáhal, a cítil těžké břímě své a každého dne těžší, co stín ten černy, ponurý se naň jak balvan věší. Na bílé třpytné ledovce a na červánky jemné se klade jako mlhy tkáň, jak mračno těžké, temné, a řeky modré, průsvitné a moře bledá, sivá ten obrovský a hrůzný stín jak černá půlnoc skrývá. Leč opat silen pokorou svůj kříž přec dále nesl, až u věčného města bran s ním na pahorku klesl. 39 I viděl, žasl... svatý cit, jenž lidské řeči nemá, a modlitba, jež nejhlubší, když nezřena a němá v něm vzplály – ó tak dožíti tu slavnou svoji chvíli – kdy jako anděl pokoje už cíl se k němu chýlí... Však náhle s druhé strany zas ten černý stín se zvedal, jak od Čech sem až za ním táh’, teď na to město sedal – toť příšerný drak, obrovský, a zlobně naň se díval, a z očí, tlamy sirnatý mu blesku sršel příval. To potvora je stohlavá, až do nebe se tyčí, svět celý tělem zakrývá a jedovatě syčí. Však Božetěch se nezlekal a na draka kříž sklonil. Ten klesl jako bleskem sklán, krev čerstvou z tlamy ronil a svíjel se jak bídný červ, jejž noha chodce drtí, a pak se natáh ve křeči a čekal už jen smrti. Křik opat: ,Jménem Krista, mluv, kdos, ďáble, co chceš tady, nač stale jsi mně v patách jen a jaké jsou tvé spády? Tys vždy byl vrahem člověka, však také jeho sláva, když pokušení odolal, jež Bůh mu v cestu dává!’ 40 Tu potvora se vztyčila a do očí mu zřela, že opatova přísná líc se hrůzou pozachvěla. ,Jsem, chceš to vědět?’ drak se smál, ,když tvá to milost žádá, jsem tedy česká nesvornost a závist, msta a zrada, a záští, nesvár staletý, jenž bratra pýchou mrazí a před cizincem pokleká a otrocky se plazí. Však znáš mne dobře také sám, jak stokráte jsi vzdychal, když jedovatý osten můj svůj jed v tvůj kalich míchal – a kdyby nebývalo mne, kde tvá by byla noha? Tam, doma, v bratří okruhu a chválil bys tam Boha, však tak – co biskup, kníže, víš – – i mnozí mniší rádi to zří, když ďábel prokletý ach cizí srdce svádí, je žene v odboj, do zkázy... ó na to místo tvoje již čeká kolik bratří tvých – ó jaké zvíří boje...’ „Tož jménem Krista pohřbím tě v tu mořskou hloubi temnou – z té ciziny se nevrátíš, a bys měl zhynout se mnou, a bych já s tebou zhynout měl – nač o život se třásti, 41 když mohu prospět smrtí svou svým bratřím a své vlasti!...“ ,Ne,’ zařval netvor krvavý, ,mé právo starší, plné, já musím do Čech vrátit se, kde bratr bratru klne; kde přítel rdousí přítele, krev lidu vládce pije, jen tam mé plémě roste dál a svobodně tam žije!’ A nazpět k vlasti točil se. Tu opat křikl za ním: „Rci, jménem Krista, jemuž já se v zbožné úctě klaním, kdy v Čechách zhyneš, obludo, kdy ostavíš mou zemi?“ ,Já?... Nikdy!’ netvor vykřiknul a mávl perutěmi, a červánek jak poslední mu černá křídla zlatil, on k severu dál ulétal a ve mlhách se ztratil. 42
KRÁL OTAKAR.
Tam na Moravském poli již ležel dnes Otakar nah, černým potřísněn prachem, jejž smýval krve jen var, ten ušlechtilý jelen, jejž uštval sterý chrt, a korunu mu s hlavy přec servat nemohla smrt. Ran sedmnáct měl v prsou a v srdci jedinou z nich, tu nejhlubší, tu žhoucí, z níž oštěp dále tíh’ až do Čech, do srdce země, v ně jako blesk se vklál, co od Dunaje strašný a příšerný hlas se smál. [43] Kdo mrtvému se rouhal, kdo nahé tělo mu rval? Tos ty, ty, Šenku divý, ty pse! – a on byl král! Tys ve své zvířecí pýše se ještě hrůzou třás’, zda mrtvý král své oko přec neotevře zas. Noc vzešla letní, těžká a lehla v kole si jak velký, hustý stan smrt jenž pne se nebesy, a pod ním vítěz Rudolf již bez soka spal dnes, sam, a zkrvácený Dunaj jak fena se lichotil tmám. Již půlnoc zhoustla černá jak krev a pokryla zem, je mrtev již, kdo byl raněn, a mrtvý ležel něm, noc, pole, všecko spalo, a král a sluha též, roh dolkal píseň smrti a ztichla smrtelná řež. Kol páchla jen plíseň krve a prachu ulehlý vír, 44 v něm zabořen těžkou hlavou spal mnohý bohatýr, a hvězdy, živé hvězdy se třásly unyl, jak těžkou mlhou krve též divoce opilé. Tu náhle jako z hrobu se ozval rohu hlas, kdes v daleku smutně, temně se půlnočním nebem třás’, a za ním vpadl jiný, jak z kraje smrti by spěl, jak od Čech dálných by letěl vše volat k životu chtěl. To příšerná je hudba, to duchů hrozný je voj, ti nesou sem novou sílu a nový hlásají boj, ty rohy hrají dále a blíž se nesou a blíž, tou žalnou, slavnou písní se odmyká hrobů skrýš. Jak od země by české voj nový mohutný táh’, chtěl zpříčit osud bitvy a po boji zas práh’, 45 hřmí kotle, štíty řinčí a jako bouře dech ty voje valí se blíže a mečů blýská z nich žeh. Jak těžké ořů hnáty by bily o tvrdou zem, jak železná by jízda se nocí valila sem, v ryk koní ostruhy chřestí, zní kovových puklic třesk, hvizd kopí, jako praská ze mraků černavých blesk. Tu slavným císaře vojem jak vítr zavanul děs, a mnohý hrdina statný teď na štít bez moci kles’, „to mrtví jsou,“ si šepce, „je míjí hrobu zmar, ti v pomoc Čechům táhnou, je živ zas Otakar!“ Až k Rudolfovu stanu ten černý průvod se ved’, na loži seděl císař, byl jako sníh alpský bledbled, po meči sáhl chvějně a kde se šeřil mu štít, 46 a cítil mrazivým proudem pot s čela na ruku dštít. Však nikdo neotevřel ten stan, kde císař bděl, jen slyšet venku hluk davů a koní, zbraní a střel, ten dál a dál se nesl, jak vzdálené bitvy ryk, až v mrtvé noci usnul a na věky opět znik’. Vždy tišeji rohy hrály jak duchů šepot a kvil, jak vzdechy uštvané země, jež nemá více sil, jen umřít chce, jenom spáti, když umřel její král, jen umřít a jen spáti spát mrtva s ním dál a dál. Vstal celý císaře tábor a hotov k boji byl zas, i rozžžali strážné ohně, plál do dne až jejich jas, ty ohně mžely nocí, proud Dunaje jimi se skvěl, jak novou krví českou by jeho hřbet se rděl. 47 Jen Šenk, vrah králův, klidně jak ze mramoru stál, o kopí opřen dlouhé je hladil a se smál: „Tys lev byl, králi, já jen byl podlý, ničemný pes, však lev je mrtev, mrtev, a já jsem pomstěn dnes!“ 48
DVĚ SLOVA. Renátě Tyršové.
Jak titan mohutný, jak anděl s nebe spadlý tu ležel Otakar již mrtev, bled a schladlý, a jako z mramoru kdy vodotrysk v sad kypí, tak ještě ze srdce krev poslední mu chlípí. Ten idol mnohých děv, ty hrdé, bílé líce, ty vlasy nádherné po písku splývajíce a čelo velebné, jež zvyklo diademu jak těžká přílbice tu dosud lnula k němu, vše ještě mluvilo tím slavným majestátem, jenž děsil železem a ohromoval zlatem. A srdce – velký pták, jenž svými perutěmi třás’ v hrůze naposled, než navždy ztichnul němý, co z puklých jeho cev již všecka šťáva spěla mu na rety a tam jak rudý květ se rděla. Nah, sedrán ležel tu ten obr, ještě v smrti jenž pouhým zjevem svým pych nepřátel všech drtí! [49] Šenk, rytíř, vedle stál, jenž bezbranného reka byl proklál kopím svým, teď cítil, kterak stéká mu potu chladný proud přes unavené čelo, neb víčkem zavřeným královo oko zřelo mu na dno duše až, i budilo v ní děsy a rozkoš šílenou a kralovraždy plesy. Teď zaťal drsný ret a usmíval se podle a sehnuv k mrtvole se ledové a sbodlé šept’ slovo:,Kunhuta’ a ,Václav’! A tu rázem se hnula mrtvola a jako smrtným mrazem od hlavy do paty se pozatřásla celá a jako živá zas se dlouho ještě chvěla. 50
ZÁVIŠ. Jar. Boreckému.
Oj, pane z Rosenberka, oj, pane z Falkenštejna, jak orel k slunci vzletěl jsi z prostých kání hejna, nad všední šlechty davy jsi ke trůnu se pnul, a jako fénix v srdci se pych ti mocně hnul. A královský byl sen tvůj – co země širá měla, ti aureolou zlatou se vinulo kol čela, ach šťasten byl jsi štěstím, jež nemá naše zem neb příliš malé srdce je dáno lidem všem. Ó zázraků ty strůjce, jak o tobě lid zpíval, kdy s tajnou hrůzou, s větší se láskou k tobě díval, a královna ta sličná, ta krásná, křehká věc – či mohla odolati, se nevzdat na konec? Tvá loutna sladce zněla, hlas tvůj jak zlato ryzí, ó záhy celá země vám byla cizí, cizí, [51] co mateřství je její, co tvoje povinnost, když v přítmí komnat krále ta láska – sladký host!... A rytířské ty služby, laur války vytoužený – to všecko jistou cestou vždy vede k srdci ženy – pak v králově jsi loži se s milenkou svou hřál, a lásky, blaha zažil, co nikdy neměl král! Ach, krátké je to štěstí, jež údělem ti bylo, jak máje požehnání by v květech na tě dštilo, ó růže z ruky paní – vy růže lásky, snů – zda může déle kvésti než pozemských pár dnů? U lože královnina jsi krásný, pyšný stanul, dech smrti z bílých pláten již na tě chladně vanul, jí z úst polibkem sledním jsi slední přijal vzdech a uložil jej v srdci jak démant v klenotech. A nová zase láska a nová kněžny přízeň, neb všechněch paní byl jsi tajemná, sladká žízeň – a tvoje žárné oko se neslo v světa lem, jak olej v žár bys nalil – tak ženám bylo všem! Ó štěstí, země štěstí, ó žel, kdo jím se baví a z manželského lože hrad naděje si staví, kdo z přízně krále, lidu si jistý staví krov – ó štěstí, co je štěstí?... Hrst rýmovaných slov!... 52 A páni, tvoji páni, či mníš, že odpustí ti, že nad ně, bludné jiskry, jsi hvězdou moh’ se stkvíti? ti ke králově srdci líp znají stopy cest, než přátelství, dále dojde vždy žárlivost a lest. To není konec jiný, než žalář, černé kouty, tam můžeš básnit, zpívat, v takt chrastit svými pouty – a rok, dvě léta vzdorně vše snášet – chlad i hlad, ó velký byl tvůj rozlet a velký byl tvůj pád! A potom – pouť ta hrůzná před hrady přátel tvojich, tam pohrůžkou stát nahou, by ustáli v svých bojích, ó v konec všecko znudí, jen smrt je v konec vděk. Tys umřel jako básník a milenec a rek. A krásné byly oči, jež pro tě žhavě nyly, a krásné rty, jež chtivě sled tvojí krve pily – kdo po nejvyšším baží, vždy nešťasten je, sám – jen v lásce všecko štěstí – to, Záviši, díš nám. 53
PÍSEŇ KRÁLE VÁCLAVA III.
Jak stýská se mně v těchto zdech, mně tuhne srdce ruch – jsem jako v těsných okovech, já, jenž měl rád vždy slunce, vzduch. Chci vidět aspoň nebes lem, jenž pojí mne s mým domovem – snad pohled ten mou zlehčí hruď, ó, Praho, s bohem buď! Kdo myslí na mne?... Nikdo tam, já pro žert jenom žil. Tam věrné srdce nenechám – mé ženě vždy jsem cizí byl! Snad máť má na mne myslí jen, jak na krásný, však zašlý sen – a Praha má – stesk rve mi hruď, ó, Praho, s bohem buď! Jak ublížil jsem otčině ó pozdní nyní žal – [54] já dosud žil tak dětinně, však teď už ze mne muž se stal! Já přisahám, co hříchem mým, že, seč mé síly, napravím – Ó zemi má, mne neodsuď, ty, Praho, s bohem buď! Ty růže rdí se divně tak jak čerstvé rány zjev! Ty růže voní nejinak než jako čerstvá, rudá krev! Mně zdá se, hrůza strašlivá tu ve všech koutech přebývá – cit bázně jímá moji hruď – ó, Praho, s bohem buď! Snad plíží se už krutý vrah – mé vidění tím snem!... již vidím jeho dýky vzmach, již cítím ránu v srdci svém!... Ó příšerný a smutný zjev – to není růže, to je krev! Už proklál k srdci moji hruď ó, Praho, s bohem buď! 55
PŘEMYSLOVCI.
Jak zabit byl, práh smrti překročil ten čacký jun, co z prsou jemu dštil jak rudý květ proud krve, ze všech žil mu mladý život stékal – před kruh svých dědů valný předstoupil, jenž naň již dávno čekal. Tu slavné krále zřel i knížata, i kněžny, biskupa a opata, vše jména žehnaná i proklatá tu v sboru kolem vidí, již na stolcích i trůnech ze zlata los svého lidu řídí. Ty stíny mrtvých otců přišly v chvat zdroj poslední své krve uvítat, kmen mladistvý, jenž jako bleskem sťat se navždy k zemi zřítil, a každý ránu tu jak též by pad’, až v středu srdce cítil! [56] Jich šťávu zhoustlou on v svých žilách měl, jich černou krví každý úd mu vřel, pod velkou tíží potácel se, chvěl, jich všechněch vin i cností, on řetěz divných povah uzavřel, jež hrob už nyní hostí. Tu otec – v očích ještě vlády sen, děd Otakar – tu, ve hruď proboden, dál Soběslav, jenž nemoha snést den si víčka pozastíral, a Jaromír, v plášť temný zahalen, jak v studu smutně zíral. Zde Břetislav – jak zářivý meč plál, tam Ryšavec se podlým chechtem smál, a jak by v mračnu bílý měsíc tál, tu světec Václav stojí, a mnozí, mnozí – – jimi veden dál, k Libuši, bábě svojí. Ta sedí – v líci božství mrak i třpyt, vlas šedý spadá v kalných očí svit, a tělem jejím vlní bouřný cit – toť svatých věšteb síla – – dnes všickni mají před ni předstoupit, jež nejstarší všech byla. A zazněl sbor, jenž slzami se třás: ,Ó, bábo Libuše, zde vidíš nás. 57 Květ poslední hle, Morany vír střás’, zpět v rodný klín tvůj padá. Ó přijmi jej, to kvítí plné krás, jež, ach, tak záhy svadá! Ó veliká ty Matko, mír už měj! Již k věštbám těžkou skráň svou nezvedej, jak listí smet’ by divých bouří rej, tak rod tvůj sražen nyní. Ó odpusť nám, ó již nám klidu přej, ať věčná tma nás stíní! My žili v bludech, sváru, neřesti, a záští, zradě, steré bolesti, a vraždě, která cestu proklestí si ku bratrově hrudi. Kde, vlasti naše, sen tvůj o štěstí?... Jak hanba nás teď studí! Nešťastná země, kdo tě ochrání?... Mha krve dále všecko zaclání, my slyšíme jen matky rouhání, kdy ztrácí navždy syny, a zříme propast, v niž lid pohání drak naší velké viny. Co bude dál, zda poví nám tvůj ret? Tvůj rod měl vládnout, dokud trvá svět, tvůj rod je zrazen, vyhuben a klet, 58 tvá jará zašla setba – v tmu černých věků kácíme se zpět, ó kletba nám, ó kletba!... ’ I vstala Bába. Zřela na ten dav těch zoufalých a milených jí hlav, a slyšela těch hlasů temný splav a zřela křeč těch oudů – – a tkala všem jim v nesmrtelný háv ten výrok božských soudů: „Ó rode můj, vy děti bolů mých a lásky, větší nežli každý hřích, ač kletba stíhá dnů vás budoucích, zde ukryjte se tiše, má hruď, tak plná citů mateřských, teď celá vaše říše! Ach, mnohý z vás tak tupě, slepě žil! Jak často v temnu viny zabloudil, jak často cizích zájmů sluhou byl, jen k slabým bratřím smělý – – však jiní lidu svému ze všech sil jste rádi v pomoc spěli! Na cestě, jež vám bohy dána jest, vám bylo břímě celé vlasti nest, jmen vašich plane nesmrtelná zvěst po dějích vaší země – 59 to odměna je tvá, to tvůj je trest, ó ubohé mé plémě! Co osud velký v kolébku vám dal, ať láska, cnost, ať hříchů černý kal, to lid váš v úděl z vaší ruky vzal – s tím dále žitím bloudí. Kdo zradil vlast, kdo lidu svému lhal, jej věční bozi, soudí... I zvážen bude každý jeho čin. Jak chví se hrůzou mateřský můj klín, však nesmrtelných bohů velí kyn, vám nyní k soudu státi. Vy půjdete buď v jas neb věčný stín, svou odměnu tak bráti! Vy dobří – lidu vděčnost splatí vám. Vy děti zla – ach, lítost s vámi mám, synové vášní, co vám v cestu dám, kde stíny duší chodí? Vstříc půjdete jen věčným výčitkám, jež vaše vina rodí. I budete si zapomnění přát, svůj královský háv v zoufalosti rvát, by zastřel vaší pýchy majestát a vaše skvrny čela! Z vás každý prostým mužem byl by rád, jsa světu neznám zcela! 60 Však nikde klidu nebudete mít, svědomí štve vás, na váš černý štít jak jarní vody budou kletby hřmít, a pyšná vaše jména ta budou v hanbě pohrdání hnít, a vnuky zavržena. Leč země moje živa bude dál, jak slunce žár by v středu nebe plál, v něm nové krve věčně svěží pal se bez ustání kryje. Ať padl jeho nejskvělejší král, ten lid, ten dále žije. Jest nesmrtelnost v něm a věčný den, onť kořen stromu, nikým nezlomen, on tajně noří v hloub se půdy jen, tam budoucnost dál plodí, a z něho bohů, králů věčný den se žití, moci rodí. Tak bohů všech i králů zajde jas, jich jména shltá nepaměti kvas, řad nových jmen se zjeví, přejde zas ve změně věků stálé, jen lidu netkne smrt se ani čas, on věčně trvá dále! 61
NA ZELENÝ ČTVRTEK. Ant. Klášterskému.
Hle, boží jaro již se zelená, spanilá Vesna na Čechy se směje, a v svěžím věnci Praha kamenná se jako pyšná, bílá růže stkvěje – déšť jako slzy štěstí svlažil zem a utkal perlový jí diadém, že štěstí, krásy zář z ní kol se leje. Než ranní slunce svity zaplály, nad moře střech, jež šerem dosud stlány, již jezdci dva se lehcí vybrali z Poříčské těžce uzavřené brány. Pod čapkou oči, zahalená líc – a v běh se dali, jakby slunci vstříc se vznésti chtěli nad ty české lány. Kdo jsou ti jezdci? – Bránu uzavřel jim v patách zase statný strážce v zbroji, a skloněn dlouho za nimi v dál zřel [62] a jako socha pokory tu stojí. Pak děl si: „On to, drahý Karel náš... Ó bože, Ty, jenž všecka srdce znáš, ó střez ho všudy mocnou rukou svojí!“ A jezdci jedou. Oheň červánků hle, granáty jim rudé v cestu hází, a nespočetných jásot skřivánků jich ořů tepot písní doprovází. Již budí ruch se nahoře i dole, a tvůrčí silou lučiny i role vrou jako šumné moře beze hrází. Viz! K nové práci celý vesmír vstává a láme mdlého spánku těsný svor, les jako praporem svým chvojem mává, jak stav, jenž věčně tká, tak šustí bor. Je cítit mladé, jaré vzduchu chvění, jež nese život, sílu, oplodnění, se šíříc krajem od hraničních hor. V to blahé ráno stavivše své oře teď zvolna jeli jezdci ztišeni, a rozhlíželi v zelené se moře jak plavci v bezdno vodstva vnořeni, a vším tím blahem, ranní něhou zpilí se usmívali volní, jaří, čilí jak ptáci dva, již prchli z vězení. 63 Děl Karel: „Pane Jene, co ti povím, mám na srdci, ach, tolik toho dnes! vše zdá se mně tak tajemným a novým, a vzbouzí ve mně nekonečný ples. A je to radost čistá tak a svatá, že duše moje, vděčností tou jata se se skřivánky vznáší do nebes. Já mnoho prožil, mnoho, ach, se troudil, a často deštil slzami můj zrak, když s otcem svým jsem v dálných krajích bloudil a zřel, jak letí – domů – i ten mrak, a když můj otec padl na bojišti, ve vřavě bitvy, mečů, kopí tříšti, já zůstal sám jak z hnízda spadlý pták. A když jsem seděl, opuštěn tak, v taji, tam na výspě, již pásal moře lem, a šířil hled svůj po neznámém kraji a ssál jen rosné kapky palným rtem, a poslední kus chleba jedl chtivě, já nemohl než myslet lítostivě si na tu svoji drahou, rodnou zem. Na zem tu českou, zkoušenou tak těžce, a tolikráte krví brocenou, z níž otec můj jen plnil svoje měšce, a jež mu byla hříčkou bezcennou, 64 co za ta jeho dobrodružství stkvělá jen cizina vždy čest a slávu měla, a ona – pohrdu jen odměnou! Tu cítil jsem, že zem ta ve své hloubi i nad démanty čistší tají cit, jak víra s láskou k pravdě v ní se snoubí na sílu, kterou nelze povalit, jak lid ten čacký, ušlechtilý, pilný, v svém klidu dobrý, v bouři obrem silný na boží jenom přízně čeká svit! Ten vítr vlahý, jenž se nesl ke mně a chladí, hladí moji žhavou skráň, to pozdrav je, jejž moje rodná země v dál posílá mně přes cizinskou pláň a volá smutně:,Synu, pane, králi, proč meškáš ještě v nehostinné dáli? Můj trůn je prázdný – usedni si naň! ’ A já se vzchopil, chvátal, domů přišel, a všecek jedné myšlence se vzdal, bych vlasti nářky, její steny slyšel a ochranou se jí a spásou stal. Ne jako tyran, jako pyšný sketa, jen v štěstí lidu štěstí moje zkvétá, a já chci býti jeho srdce král! Co otec můj mu zasadil kdy rány a pradědové moji svárliví, 65 já zhojím je. A budou zažehnány vše sledy válek snětí olivy, a v svatém duší nejtěsnějším svazku chci ploditi jen důvěru a lásku, že nové jaro kol vše oživí! Co potřebí má zem ta k svému blahu, by její květ se opět z prachu zdvih’? Jen synů svojich vážnou, pevnou snahu, jen lásku lidu, věrnost králů svých. Jen svatý mír, jak světec Václav chtíval, a jak jej Vojtěch v hymně svoji zpíval – já mír jí dám – co v silách bude mých! Hle, čacký lid ten jak se díla chápe a vzdělává tu půdu, matku svou! Ať mráz a parno naň se divě sápe, to vše mu jenom změnou je a hrou. V svém díle na vše trudy zapomena on nelká k nebi, aniž chabě sténá, a práce sama jest mu modlitbou. A já tak volám:,Věčný, dobrý Pane, jenž ráčil’s lidi všecky stvořiti, kéž z ducha tvého na lid český vane dech věčný, jenž mu nedá zajíti! Nech trpět jej a třib jej jako zlato, však dej mu také zdar i slávu za to, ať, že’s mu otcem, vděčně pocítí! ’ 66 Pak jeli mlčky, před jejich až zraky hrad mělnický jak bílý přízrak stoup’, co dole řek dvou divé vodní mraky se temnily a slily v jednu hloub, a na stráních si hraje svěžím jasem les révy, jak by nádherným kol pasem obetkal hradu pyšný, strmý sloup. „Hle, dílo mé,“ děl král, hradnímu kyna, a oba jezdci ve hrad vstoupili. „Sem chleba dej a nejlepšího vína!“ A zraky v plné číše ztopili. Však Karel prál: „Ó zadrž, pane Jene, a ještě slyš, co z duše přeplněné ti toužím říci – sečkej na chvíli! Dnes velký den je, Zelený to čtvrtek, on v srdci mém vždy slavný budil cit! Dnes nemá denních strastí všední krtek nám ve hlavě a srdci nudně rýt, dnes Pán náš vposled s druhy svými stolil a hodoval, než slavně umřít volil, a den ten lidstvo vždy má zbožně ctít. On lámal chleba, naléval kol vína, byl hostitelem učedníkům svým. Dnes památka se toho připomíná a já v ní také svatý význam ctím. Zde moje víno – burgundská to réva, 67 jež do všech žil nám mocný oheň vlévá, – dnes první doušek z ní zde učiním. Tu chléb je a tu víno, obé z půdy mé české, její vděčný, milý dar. Nechť proniknou nám silou všecky údy, nechť rozproudí v nich nové krve var! Ten chléb tak bílý jako tělo Pána, to víno rudé jako jeho rána, tu mystického sdružení je tvar. Jak založil dnes Pán náš církev svoji, řád pomsty, kletby s toho světa sňal, kéž dnes mnou Čechám nový věk se strojí, jenž skončí jejich dlouhý trud i žal. To není rouhání, jít v stopách Jeho a hledat spásy lidu mileného – já také rád bych zaň svůj život dal! Však velí Bůh ne mříti, ale žíti; On milost dá mi, dlouho budu živ, až dílo splním své. Má duše cítí moc, sílu obří – svaté lásky div. Jak Pán náš církvi své a všemu světu, já vlasti své chci k stálému být květu, ne sebe – jí jen vezdy pamětliv. Tož číši první, Jemu, v paměť svatou, kéž s nebe mile pohlédne nám vstříc!“ 68 A Karel smočil ret, zved’ číši zlatou, nach radosti mu zbarvil mužnou líc. „Buď požehnána krev ta země žhavá, toť dobrá réva, pravá je a zdravá, čím víc jí piješ, tím ti chutná víc! Burgundská země – krásný, šťastný kraji, kde slunce vždy se jasně usmívá! Však česká vlast – ta v ničem nezadá jí, ač časem mha a sníh ji pokrývá. Jak bujný Kanaan rež hojnou plodí, chléb bílý nám a žhoucí víno rodí, dej Bůh, ať věčný zdar v ní přebývá! A já jej zmnožím. První musí býti a nejskvělejší říší na zemi! Jí všecky země světa budou ctíti, a sláva všechněch před ní oněmí. I Burgund udiví se, stane v žasu, až ruka má ji celou mořem klasů a révou pokryje a růžemi! Čím všemu světu byla druhdy Roma, mé ČechyČechy, buďtež – urbis coronna! Zde spravedlnost, právo buďtež doma, a blahá volnost v stráži zákona. Ať role, obchod, řemeslo zde zkvétá, ať věda, umění si laury splétá, cit zbožnosti ať nikdy neskoná! 69 Chci konat soudy! Každý v moji říši si svého práva bez obavy dbej! Ať bohat, chud – král vždy jej stejně slyší, nuž veřejně se k svému králi znej! Jak Bůh všem lidem stejně slunce dává, a dobré – zlé svým deštěm požehnává, zde spravedlnost vejde v obyčej! A Praha má, ten chrám, ten oltář země, již marně toužíl zbořit podlý vrah, jež vínkem slávy zdobí králů témě a v chrámech svých jich mrtvý hlídá prach. taTa Praha, matka, strážkyně všech ctností, zbožnosti, práce, síly, statečnosti, svých dětí láska, zrádců, zhoubců strach – Já oslavím ji – ku hvězdám se vznese, ó Libuše, tvůj splněn bude sen, a prach tvůj slastí v hrobě rozchvěje se, v svých vnucích novou silou oživen. Ta Praha – prorok povstal ve mně právě – jak první v strasti, první bude v slávě, a krásná v poslední až světa den! Mne samého teď jímá hrůza svatá, když všecko zřím, co v její slávu tkám. Jak klidní se a k dílu svému chvátá, zda cítí už, jak já ji v lásce mám? Já novým městem zšířím její boky, 70 a mostem přetnu řeky její toky, na svatém vrchu slavný vztyčím chrám. Víc nemá této země čacký syn, když po vzdělání vyšším touhou plane, kdes na milosti cizí ždáti kyn, a sbírat drobty, v koutě ponechané – já almu mater založím mu doma, zde žij a vláhu lačnýma ssaj rtoma, ať její zdroj v svět svěží rosou kane! Mé Čechy! vlast má! Závist zemí všech, svět musí zřít v ní hlavu svou i zdobu! Ať slavný zas a vážený je Čech, od krále svého k nejnižšímu robu! A bouř-li přijde naň a hrůzy čas, ať novou sílu najde v sobě zas – a padne-li, ať živ zas vstane z hrobu! Já k potomstvu se všemu odvolávám, nechť budoucnost mne soudí poslední! Vše, co mně Bůh dal, vlasti své zas dávám, kéž věčné ráno v ní se rozední! Nuž za mou snahu, za lid drahý český i za Toho, jenž též pil v posled dnesky, svůj, pane Jene, pohár pozvedni!“ Tu povstal Jan a před Karlem v prach kleká a volá: „Dosti, zadrž, králi můj! 71 Má duše už se velkosti tvé leká – žes pouhý člověk, králi, pamatuj! Ty toužíš více, než smí člověk chtíti – ó nech, by vnuk též sám moh’ činným býti, a cestu v slávy chrám mu posvěcuj! Já před tebou své čelo v prachu skláním, neb cítím, že tu boží vane duch. Nad velebným tvé vůle rozepláním dnes toho svědek – věrný trne druh. Jak Mistr náš dnes při posledním stolu se projevil v svém kruhu apoštolů, dnes vlasti mé se tebou zjevil Bůh. Žij dlouho, králi, naplniž svůj úkol, ať zášť ni nezdar sil tě nezbaví! Ráj blaha, štěstí zkvete tebou vůkol mé vlasti, její otče laskavý. A dokud v Čechách víno, chléb se pěstí, vždy žehnat bude Čech tvé svaté zvěsti, s tou číší v ruce stín tvůj pozdraví!“ 72
JARNÍ POSELSTVÍ.
Hřmí Rýn a skály, omývá, a v marném ryku, stenu dvou věží základ podrývá, dvou věží v Gottliebenu. A v chladu ještě, dlouhém šeře se nese lehký jara svit, a klepe na železné dvéře: „Pojď, vězni, ven, chcem’ volni být!...“ Leč on jen hlavou zavrtí – co on má z toho jara? Kol něho spiata ve smrti jen noc a zima stará. Jak vůkol plaché zraky upne, tak odvrátí je, smutný Jan – a v žaláře zdi neprostupné je český kacíř ukován. Ty otevrou se jednou přec, leč na jakou to cestu?!... [73] On neskloní však vzdornou plec i v nejkrutějším trestu. „Tys, Kriste, byl vždy moje síla, ó nedopusť, bych v hanbě kles – rád počet vydám svého díla, až vstoupím k Tobě do nebes. A byť mně smrtí hrozili, zda nectně couvnout mohu? Vždyť každý ze své mohyly, v soud půjde k svému bohu! Však co má vlast – ty moje Čechy!... ó ty tak v dáli, dáli jsou, že ani poslední mé vzdechy k nim odtud cestu nenajdou! A, jež jsem dříve listy psal, ach, poslové ti bílí jak slabí ptáčci znikli v dál a nedoletí k cíli. I k vám, vy druzi moji, hřímá koncilu přísný, strašný vzkaz, pod světovládnou mocí Říma svůj v bázni ukláníte vaz. Jen jednu známku mít bych chtěl, zda dcerka moje drahá se vznesla z ďábla osidel, či chabě dosud váhá, 74 a přijímá vše s tupým klidem!... Ó býti toho sobě jist, že nad mým dobrým českým lidem své moci nemá Antikrist! Jen jeden paprsk jistoty v té pochybnosti hnětu, já chvím se, Kriste, jako ty, jak’s klečel v Olivetu. Však nikde ani jiskry jedné, ó jaká tma a ticho kol, a v samotářské jizbě ledné mým druhem jenom stesk a bol!“ Noc dlouhá všecko pokrývá a pne se na vše strany, a ve hruď mistra nevlívá lék spánku požehnaný. Jen okovy ty děsné chrastí v půlnoci černý, smutný klín, a z daleka je slyšet třásti se jako v hněvu dumný Rýn. Tu jednou ráno strážný kmet v ta místa vstoupil sirá a v omládlý ten, jarní svět okénko otevírá. Jak svěží, měkký náhle svane sem výdech obrovských těch hor, 75 a s výše východ září plane, až hoří kolem stráň i bor. Jak rozkypěl by celý Rýn se žhavou lidskou krví!... Již oblohy se vznítil týn, šleh’ paprsk slunce prvý. To nebes tvář se odekrývá. Ó jaký ohně plam a žeh, kdy zřítelnicí ohně dívá se Boha tvář sem v plamenech. Tak na Orebu v žhoucí keř Bůh vstoupil nenadále, a volal z něho: „Doufej, věř, já budu s tebou stále. Nás pouto mocné, svaté pojí pro zemi tu i pro nebe. Já dávám tobě sílu svoji – kdo mocnější je nad tebe?!“ „Ó, Pane,“ křik Jan nadšeně a vztyčil k nebi páže, „já, kněz tvůj, půjdu blaženě, když vůle tvá mi káže. Sám sebe nyní v oběť dávám, jak Ježíš sebe v oběť dal – k Tobě se, soudci odvolávám, bys při mou za svou vlastní vzal!“ 76 Tu náhle – je to smyslu klam, hlas jiného to světa?... Hle, jakýs malý ptáček tam na mříži okna slétá. A čarovábnou luznou vlnou tak něžně, smutněsladce pěl, jak drobnou duši svoji plnou by nadpozemské hudby měl. Tak divně zvuk ten chvěl se, třás – ó smutná písni, plesná – a znělo to jak matky hlas by hrobního pěl ze sna... I zdálo se mu, náhle zdálo – to drahé české zvuky jsou!... a chvějné srdce Jana tálo nadšenou, vroucí modlitbou. I šeptá si: „Ó písni má, ó rozumím již tobě – to rodný kraj mne objímá a těší v temném hrobě. To jistě hlas je vlasti mojí, to přátel mých je milý vzkaz, že na mílovou dálku pojí nás nesmrtelný srdcí svaz. Že v mojí vlasti též se dní a mocné jaro budí, 77 a byť mé jaro poslední, je vítám s jarou hrudí. Ať cokoliv se ještě stane, dík, Bože, za ten dnešní den, ty kyneš k sobě výš mně, Pane, a já už jdu, jsem připraven. Můj zrak, ach sotva pozná tě – kde nádhery té meze! V tom stkvělém ohně ornátě Ježíši, svatý kněze! Ten ornát, vím, též na mne čeká – zřím hranici tu hořeti už před oltářem kněz tvůj kleká, k té těla, duše obětí! 78
JAN HUS.
Když nastalo jitro, otevřen byl žalář a bystřiny světla v to chmurné vězení vpustil den, že cela jak růžemi zkvetla. A paprslek jeden padl v kout, a po slámě ztuchlé dál běžel, až dotkl se těžkých, rezavých pout, v něž ukován, mistr Jan ležel. To byla jitřní, svatá zář to oheň byl boží, tak stkvělý, i vzplála bledá vězňova tvář a rty se mu modlitbou zchvěly. „To světlo jde z východu ke mně sem, to pozdrav je dálné mé vlasti – v tom ohni zřím vroucím roznětem se srdce přátel mých třásti. [79] To českého lidu vzpomínky jsou, jež naposled letí sem ke mně – ten posílá celou mi duši svou – ó žehnána budiž má země!“ A dlouho zřel mistr k východu a kyne tam v daleko rukou – i pije sílu a svobodu a nadšení, jež zhrdá mukou. Již čekají vojáci – drsný kat tam za městem hranici staví – a z dalného okolí v spěsnýspěšný chvat – to sbíhají lidu se davydavy. Je zemdlené nohy nesou sem, jdou zkřiveni, s ohnutým vazem, jak život je věčným spial břemenem a desátky, hladem i mrazem. Jim lehla na šíje otroctví tíž, rod po rodu do prachu kloní, teď s otepí dříví spěchají blíž až pod nimi skráně pot roní. Již hranice roste ze selských dřev je hora to, trůn lidské bědy. A z dáli se ozývá velebný zpěv – to Husova píseň naposledy... 80 Ten volný a vroucí a vážný hlas – se nese jitřní kol tiší, to poslední mroucího, vřelý je vzkaz, ó, v Čechách – tam jistě jej slyší! – Jan kráčí, vidí vůkol ten dav, to chromců a slepců jsou řady, a bledých nemocných tisíce hlav, jež čekají od noci tady. Neb jediná v lidu tom jde zvěst, kdo uzdraven být chce, ať spěchá sem, dříví v hranici velkou snést, jež spálí kletého Čecha. Bůh učiní zázrak veliký: jak požár hranici zchvátí, hned zahojen neduh je všeliký, a zdraví a síla se vrátí. Dav roste a tlačí se blíž a blíž... Jan svatou píseň si pěje, dav trne a mlčky sklání se níž, jím posvátná hrůza jen chvěje. A náhle dav kleká před Janem, jak divem kouzelným jatý... A Jan jej žehná v nadšení svém jak pastýř a prorok svatý! 81 Teď k hranici samé přistoup již a vidí – maličké dítě to vleče velké otepi tíž a hledí prodrat se hbitě Leč marno úsilí děcka i kvil, „Má matička nemocna leží!...“ Dav jako zeď mistra obstoupil, pláč dítěte proniká stěží... „Jsem sirotek, matku nemocnou mám!“ jak zaslechl hlásek ten dětský, Jan uchopil otep, nesl ji sám, s ní prošel davy ty všecky. Sám vrhl ji na svou hranici a s úsměvem k dítěti praví: „Jdi, zjasni očka svá plačící – tvá matička nabyla zdraví.“ Jan pěje a vážně vystoupá výš – kat přistoupil, hranici nítí. Jan vidí, nebes jak slavná říš tu mohutným plamenem svítí. Tam k východu hledí, k východu, kde Čechy sní za horskou hrází – – zří světlo tam, pravdu, svobodu, a slunce obrovské vzchází!... 82
JERONYM PRAŽSKÝ.
Ej, což kolem každá stopa známá mizí – a já v městě velkém sám jsem tak a cizí. A já v něm tak malý jak to zrnko v moři, neznámé se v černou, neznámou tůň noří. Ale i v tom zrnku neznámém a malém velký cit plá, boží v žáru neskonalém. Neskonalý žár ten, nezkrotný a divý, jenom pýchou, pomstou nezkrotnou se živí. Císař zrádný, kněží podlí, zotročilí, kteří tebe, Jene, zrádně upálili! Jeden jsem tu cizí muž, však stojí zpříma hrdě hledě ve tvář Kostnice i Říma. Jeden jsem a sám, jak ty’s byl tenkrát, Jene, svět však neuzří nás žebrat nachýlené! [83] Což, vy máte všecko, máte zem i nebe, a já nemám nic než Boha jen a sebe. Huse, drahý bratře, Jene, tak jsem tady, bych je vinil z pýchy, násilí a zrady. Z Kainovy té vraždy svaté krve tvojí – tak má msta jak boží anděl tady stojí. Rozloučiv se navždy s celým svojím žitím, Boha jenom kolem sebe vláti cítím. Ticho cítím strašné, jež se vůkol lije, jak se lilo kolem hrůzné Kalvarie. Kdo to náhle na mne žhavou rukou sahá?... Tys to, Jene, tvá to svatá líce drahá?... Ó v tom shledání se všecka láska křísí – vím, že záhy plamen na věky nás smísí!... Půlnoc je a orloj dvanácte ran bije – nade všemi námi veliký Bůh žije! Stojím tu a žití překročiv již meze v dvéře kathedrály přibijím své these. 84
ŽIŽKOVA ŽENITBA. S. Macharovi.
Domů do Čech jede mladík statný, – koník nepoleví ve běhu – ujel dneska cesty kus už zdatný, ještě nemá v mysli noclehu. V cinkot podkov pěkně ohlasem zvonilo by zlato za pasem, však ho není, konec slávy měšce – za to aspoň nepojede těžce. Mrzut býti – chraň to Pánbůh s nebe, co je mládci zlato – málo, dost? Včera kdosi počastoval tebe, dneska zase tvým je boží host. Dudy zvučí, skřipky šumají, mládenec hned v skočném mumraji, hudče, hraj jen, hraj jen, hola, hola, dokud grošík, nepůjdeme z kola! 85 Tak to chodí měsíc, rok a léta, křížem krážem ve svět z domova, vždyť nám všady říše boží zkvétá, kde je ruka k ráně hotova. Ale ne tak – dobré lidi bít, jenom právo hájit, křivdu mstít, a kde hlahol příbuzné zní řeči, tam je k zápasu chuť ještě větší. A tam v Polsku, tamo u Tannberka, tam byl tanec s Němci křižáky!... Proti krunýři tam prostá šerka, hrstka Čechů s bratry Poláky. Janův těžký palcát v boji tom – Perunův to padá svatý hrom, polská kosa vesele tam svistí, seče hlavy jako trávu, listí. Blesky boží – dost to dalo práce přiměti ty Němce k pokání! Škoda, že to trvalo jen krátce, ale vždyť tu nové pozvání! Výběr velký – mládec bujarý, rubat může Huny, Tatary, poctivá a junácká kde síla, tam se najde vždycky dosti díla! Ale prostřed bojovného víru jakés divné dumy pojednou 86 v hlavu vstoupí mládci bohatýru, mužné srdce mocně osednou. Jenom domů – domů, tady, ach, nikde lásky, jenom hrůza, strach, junák náhle sám se cítí v světě, jak ta polní planá hruška v květě. Do ucha cos mládec šeptnul oři, oř se vzepjal, zaržál radostně, prudkou touhou líce juna vzhoří, oko blýsklo jaře, křepostně, na koníka skočil, uzdou trh’, naposledy kolem zraky vrh’, šeptá sobě chvějícíma rtoma: „Přece nikde lepší nežli doma!“ Svět teď zdá se nový mu a jiný, už si na nic tady nestýská – marně číš jej láká medoviny, marně dívčí oko zablýská, čím to jemu?... Nic a mnoho snad, mladé srdce cítí také hlad... ale což – když na té světa pouti nemá, nemá koho obejmouti! A tak jede, měsíc jede celý, snad i více – kdo ach, kdo to ví? Až tu kol se známé lesy tměly, rybník, palouk, les ten borový... [87] Onen dub – ó zří jej dosud stáť, pod ním v bouři zrodila jej máť – první svit, jejž zraky jeho pily, žhavé, divé blesky boží byly! Ano, tady stojí rodný statek, zemanská to starobylá tvrz, vše už dávno zhltil svár a zmatek, jemu zbyl jen svadlých růží trs, který v sadě utrhnout si směl, rodný dům když v hoři opouštěl, do světa šel – dávno, dávno tomu, teď tak stejně chud se vrací domů... Prudce mávl rukou rozechvělou, trhl ořem – hledí – rodný práh... a jak náhlou zasažen by střelou v bolný úsměv hrdé rety stáh’, kde je kdo, jenž na prahu by stál, kde je kdo, jenž zve, by vešel dál?... Eh co – živí mrtvými se cítí, nezbývá, než mrtvých hostem býti!... V Borovanech hřbitov – s šerem splývá, starý, sešlý, sotva o něm zvěst, a přec poklad velký v sobě skrývá, dvé to věrných, drahých srdcí jest. Ač už dávno, dávno práchniví, přec se ještě dneska oživí, 88 zachvějí se, syn kdy u nich stane – dnes jen na chvíli je probuď, Pane!... U hřbitova mládec skočí s oře, vejde, hledá... marné hledání, jenom tráva roste všady spoře, božím pláštěm všecko zaclání. Kde však hroby?... v jednom pořadí – čas vše stejně srovná, uhladí, nuže, všickni, jak tu spíte v tichu, pokoj vám – nás Bůh ať chrání hříchu! Chvíle míjí – mládec nehýbá se, dávný stesk v něm znovu ožije, jako stará rána teď se hláse na srdce se tlačí, trýzní je, oj, což – být tu v světě zcela sám, sotva komus v domově svém znám – – nebylo by stokrát lépe v hrobě tady někde ustlati i sobě?.. Věrný koník zaržál – prchly dumy, jak by vítr odvál mrak i bol, mládec procit’, teskné city tlumí, sebe křižuje i hroby kol, praví si: „Toť muže nehodno, jemu jenom bít se svobodno, smrt, té stejně nikam neujedeš, nuže, ať si statně při ní vedeš!“ 89 Vyjde, skočí lehce na vraníka po šíji ho vlídně poklepe, všeho, co je za ním, už se zříká, jako prach žal s duše setřepe, oko vnitřním žárem zahoří – mužná vůle svět si pokoří! Přede zrakem jemu českých plání bohatství se velké odeslání. Ohlédl se vposled – už si zpívá, celý svět mu v barvách duhy vzplál, a jak v rodný kraj se kolem dívá, ten, jak jej by vítal, naň se smál, vstříc mu volal: „Kde’s tak dlouho byl? V cizině jsi hledal žití cíl, ale věř, že domov jen dát může chleba tobě, vavříny i růže!“ „Kraji rodný, otčino má drahá, vrací se tvůj marnotratný syn!... Srdce studem žhne a noha váhá, čekám na tvůj jeden lásky kyn! Tobě nyní zasvětím své sílysíly, ať co chce se na mou hlavu schýlí, osud tvůj buď nyní také mým – srdcem, krví tobě náležím!“ A to všecko požehnání kraje jako by se chtělo vtěliti 90 v živou bytost – náhle vyjde z háje sličné děvče, chce kol projíti – mládenec jí v cestu pokročí, dvorně v ústret čapkou zatočí, smahlé líce krví jemu vzhoří – „Pozdrav Pánbůh, panno!“ zahovoří. První tato slova v rodném kraji divně v srdci zní mu samému. Dobrého cos jistě v nich se tají!... K zjevu dívky té jak známému hledí, čeká, co mu odvětí... Na ní však jen nechuť viděti, řekne: „Dejž to Pánbůh,“ málo vlídné, po mládci jen stranou koso vzhlídne. Ale ten dí v smíchu: „Nač se díváš hněvně tak – snad odpověď mi dáš, co to ve svém těžkém uzlu skrýváš, a kam s ním tak tuze pospícháš? Já chci tobě k milým službám stát, dovezu tě, kam si budeš přát, hubička – jen jedna – za odměnu nadměrnou snad nebude mít cenu.“ Dívka ale zprudka vytrhne se, chopí úzdu, trhne koníkem, hrdý pohled k junákovi vznese, konec, hochu, s tvým je podnikem! 91 jak dva meče když se vytasí, a dva smělci spolu zápasí, tak ty dva se hledy v sebe stopí, až sám mládec dříve oči sklopí. „Pusť mne,“ praví děva, „času není na zábavu – ptáš se, kam jdu, kam? Nemocnému nesu občerstvení – – proto tedy takhle pospíchám – teď to víš – dost řečí bylo už, no, a jsi-li dobrý, čestný muž, necháš ženské býti na pokoji – půjdeš taky pěkně cestou svojí!“ „Ďábla, děvo, vím já, co se sluší,“ odpovídá mládec uražen, „žertík malý slušnost neporuší, znám já přece dívek mrav a žen – nejedu snad domů v zálety, zasloužím si lepší odvety – nuže, pověz, chceš už býti jiná? Jak ti říkají?“ „Mně? Kateřina.“ „Má snad panna někoho už v hlavě?“ „Nemám dosud – tak mne těší svět. Mně je bez ženicha taky hravě, nu, však nezůstanu na ocet. Až chtít budu sama, pak se vdám – nevím kdy – to ví jen Pánbůh sám! 92 koláč ale – mouky dosti máme – přijď si, jeden pak ti taky dáme.“ „Bych ji kousek svezl, nechce panna? Těžké břímě má, a bouř jde k nám!“ „Ne, ne, hned by tady byla hana, a já, odpusť, tuze pospíchám. Jenom sám si dál jeď – hahaha, pán se marně u mne namáhá, jinde – to snad šťastnější být může, ale tady nekvetou mu růže!“ „S bohem, pane!“ –„S bohem,“ mládec praví, bodne prudce svého vraníka, jede – děva však mu nejde z hlavy, hněv a stud mu nitro proniká, že tak prudce, příkře odbyt byl, když chtěl přispět lidem ze svých sil – koš ten od ní – viděla v něm blázna... Ale přece čiperka to rázná! Kam teď? Do městečka. Nevídáno!... Vyhledá si levnou hospodu, koník odpočne si – první ráno na novém je shledá pochodu. Když mu tady nemá zkvésti květ, však je široký ten boží svět, zde jsou lidé bodaví, jak vosy, na chudáka ohrnují nosy!... 93 Mrzut sedí junák u večeře, korbel před ním neuhasí stesk, venku bouře, jizba tone v šeře, a zas rachot, plamen, bouř a blesk, to je jako v pravý soudný den, celý kraj je v příval zatopen, náhle rána, jak kdy svět se boří – potom křiky: „Trocnovský dvůr hoří!...“ Skočil jun a už je ze světnice, zapomíná na svůj hněv i bol, nedbá, liják že jej mrská v líce, hledí v dál jen, prudký na plápol, jako káně tak se vrhá vpřed, sterým bleskem oslepen je hled, jediná jen myšlenka jej střebá: býti tam, kde síly jeho třeba! Cesty není, meze mizí v šeru, bouřný příval nohy podráží – o život tu každému jde věru, kdo se do té psoty odváží! Ale Jan, ten nezastaví spěch, – Trocnovský dvůr před ním v plamenech – i ač rád vždy ku pomoci spěchá, zde to přec jen rodná jeho střecha!... Doletěl – zde na místě se cítí! Jakoby se vrhal v bitvy žár – 94 co však dříve – zde se příval řítí, tam rve všecko dravý ohně spár! Shon a zmatek... Náhle mocný hlas... Jan to ozval se... Dav ztichl v ráz, a kde dříve překáží si, vadí, teď jak v boji druh se k druhu řadí. Proti ohni, proti vodě lidí zástup, mužů, žen hřmí divá směs, Jan v jich v čele vše jak bitvu řídí, sám i s živly rve se jako běs. Zachráněno všecko!... Pro boha – ještě slepá bába, ubohá – – krov se řítí – rady nikdo neví – – náhle Jan tu na prahu se zjeví. Jako přízrak, jako anděl boží v žáru, dýmu mih’ se, zapad’ v něm, však už zpět zas, v náruč dívky složí těžké břímě – bezdech sám a něm. Za ním jak se láme krovu tíž, všechněch srdce zabušila výš, v očích mužů hrdostí to blýsklo, z očí žen to slzami zas trysklo. Není času však – bouř znovu roste, kolem všady strže, příval vod, práce ještě čeká, milý hoste, 95 do díla dál, s bouří o závod! Na louce to víří jako splav, v splavu tom se topí skot i brav, – skočí Jan a býka za roh chopí, stádo s ním se hrne ze zátopy. Bouře slábne, všecko kolem tichne, blahý klid se kol zas rozhostí, sotva ještě zalká to a vzdychne, však to spíše velkou radostí. Ale Jan – sám stojí opodál, úkol splněn, on se chystá dál, ona tam... ten pohled ach, tak blažen – – náhle cítí do středu se vtažen. „Muži s nebe,“ volá zeman starý, „nevím, kdo jsi, nevím, jak tě zvát, ale vidím, ochránce žes jarý – buď mi vítán, zdraven nastokrát! Kdo jsi?“ „Kdo jsem?“ odpovídá host, „Čech jsem, křesťan, na tom přece dost!“ Kolem slyšet vlídná davu slova: „Vždyť to Jenda tady ze Trocnova!“ „Tys to,“ volá zeman udivený – „ach, jak rád tě vidím, nuž, co mám, co jen pro tebe má jaké ceny, ba svůj všechen statek rád ti dám! Nevím, čím ti splatit skutek tvůj, 96 vyber sobě – už to pojmenuj!“ „Nechci nic.“ – „Však musíš!“ „Inu, inu, dej mi teda tuhle Kateřinu!“ „Kateřinu myslíš, naši Katku?... ale vždyť ji, brachu, sotva znáš, jak sis moh’ jí všimnout v tomhle zmatku, po holkách přec při tom nešilháš!...“ „Nešilhám, ne, k tomu nebyl čas, teď však také člověkem jsem zas, nerad šel bych na námluvy jinam – málo že se známe, nevadí nám. Pár přece slov jsme spolu promluvili – ona ač je trochu nesmělá – – hoch a holka za jedinou chvíli o druhém si obraz udělá, Mně se líbí – nu, to není lež – a já Katce zalíbil se též – nuže, staré přísloví dí známé, železo to žhavé kovat máme!“ „Co ty, Katko?“ kmet se dcery táže. Ona jako třešně zardělá ani líčka lidem neokáže, stranou stojí studem rozchvělá. Jenom bručí: „Nevídáno, snad chtěl by pán si teď tu namlouvat – myslí si už, že má na mne nárok – nu snad zítra, nebo takhle za rok!“ 97 „Tady vidíš ji, ó milý hochu, každá Káča povzteklý má zub. Nebojíš se jí?“ „Já? ani trochu, třeba vzteklý měla celý chrup! Vždyť jsem doved’ zkrotit lítou zvěř, dovedu i ženu zkrotit, věř, láska s přísností to zaonačí – a snad i ta pouhá láska stačí!...“ „To se neví,“ Katka v řeč mu skočí, „kromě zubů také nehty mám – tkneš-li mne se, vyškrábu ti oči!“ „Pohladíš mne, Katko, vždyť to znám!“ „Zkus to, zkus!“ – Už k sobě zvedá ji – stiskne Katku – – dech se zatají – – hubiček pár – kdo to zazlít může? Janovi přec kvetou tady růže!... „Sláva bohu!“ lidé hlaholíce šťastný párek bouřně obklopí. Cudná Katka zakrývá si líce, z očí trysknou slz jí zátopy – – zástup volá: „Pantáto náš, hoj, nech už nářku, raděj svatbu stroj – nebál Jan se ohně, nebál vody, ani žena nezrobí mu škody!“ 98
SMRT JANA ŽELIVSKÉHO.
Věc to hrozná, strašlivá, zjitřit musí celou Prahu – dobrý kněz, Jan z Želiva padl rukou vzteklých vrahů! Plačte lidé, kvilte víc, mdlete, mřete v křeči líté, – jeho milou, svatou líc nikdy více neuzříte. Umřel jako mistr Hus, jenom zradou bídných lidí, zrady té a křivdy hnus z nás dnes každý dobře vidí. Hašku, synu běhny, ty na rathous jej zrádně lákal, pak jak Jidáš prokletý městem běhal, lstivě plakal. [99] Teď zní šturm jak Prahy ston, vzbuzen lid, a v rynk se řítí, každé srdce nad ten zvon hlasněj, prudčej slyšet zníti! Hlavu drahou, sinavou po městě ji všady neste, jako vlajkou krvavou nad všemi jí davy třeste! Každá kapka krve té ať se na povodeň změní v zmar té chasy prokleté, které nic tu svato není. Svato nic, co slaví lid, co je jemu draho, svato, znají jen svůj tupý klid, a vydřené naše zlato. Jak’s moh’, Jene, hloupě jít do spárů té podlé sběři, jak jsi moh’ tak prostý být – vždycky bloud, kdo panstvu věří! Lide, tvá to byla krev, svatá krev ta tvého kněze – strašnou svoji pomstu zjev, ať se na ně morem sveze! 100 Hoj, vy páni konšelé, dnes to kolem jiná vřava, daň smrtného ortele zaplatí váš dům i hlava! Bijte, lidé, osopte na všecky se svojí silou, v žhavé krvi utopte chátru vrahů zotročilou! Zničte, zbořte koleje, nešetřete kněží krve, ať se víc jí rozleje nežli za Zikmunda prve! Ty náš Jene z Želiva, jak jsi naše srdce vázal, když – ó slova ohnivá – o draku jsi hrozném kázal! Na Pathmu jej viděl Jan – drak ten zlý a drzý velmi – tobě též byl ukázán; Zikmunda to tvář, té šelmy! Nevěřil jsi pánům těm, ani papeži, ni králi, lid jen měl jsi v srdci svém, a my k tobě vroucně stáli! 101 Vitolda my nechceme – nač ty jeho řeči plané – krále-li mít budeme, ať se jím jen Žižka stane! Nu, však žije ještě Bůh, umříti svým věrným nedá, lid až počne splácet dluh, potom bude pánům běda! Potom bude zuření, hněv a vraždy, krve proudy jako strže šílení, potom budou boží soudy. Dej bože, té hodiny ať se pamět vždycky plodí, mučedníky, hrdiny, ať zem česká věčně rodí! 102
ŽIŽKOVA SMRT. Dru Fr. Drtinovi.
Jeseně dech plání táhne, temno houstne šerou dálí, po obzoře ozbrojenců stíny míhají se, válí, v mlhu dým se strážných ohňů mísí, jak se kolem pálí. Vládce větrů od hor letí, hněvně po svém kraji slídí, že mu cosi neznámého překáží, se kolem pídí, ale vše je pomícháno, tvary přírody i lidí. Kdo by řek’, co větší mocí v srdce bije všechněch tvorů, zdali to, že poslední už listí padá v temném boru, či že neznámá zní krajem hromná píseň mužných sborů? Je to píseň starých bojů, píseň vítězného příští, v ní to děly hřímá, meči, sudlicemi se to blyští, [103] ale proč tak náhle zpěvu vrch se v kusy rve a tříští?... O Přibyslav – malá práce, byť i věky tady stála, padne dnes jak břidličná jen na pobřeží mořském skála, která v příboj divý čněla, útokům se vlny smála. Ale podál za táborem na travnaté, vlhké pláni velký stan tam s černou vlajkou, rudý kalich plane na ní, takto hlídá starý orel hejno mladých, dravých kání. Uvnitř je to prosté, chudé jako v nuzné selské chatě, všecko kolem rozházeno ve zmatku a teskném chvatě, a přece tam jako v kapli vážně, velebně a svatě. Na zemi tam stařec leží, hlava veliká a sivá v matný stín a bojácný jen šepot všecko vůkol splývá, co dub starý s výše holou korunou tam smutně kývá. Oči hlavy nehýbou se, živé, mrtvé – znáti stěží, 104 stejny jsou, ať chvíle denní nebo noční kolem běží, chmura temná lehla na ně, slepota v nich věčná leží. Náhle, jako mračna rvou se, jitřní kdy už táhnou chvíle, divou mocí obočí se starce hýbe sněhobílé, pod ním o jediný pohled zápasí to v divé síle. Muž se zvedá zvolna, s mdlobou smrti v těžkém zápase. „Kdo zde?“ povel velitelský ještě slyšet ve hlase, uchem, okem ducha strážně naslouchá a dívá se. „My to, Jene,“ jeden ze tří mužů smutně odpovídá, družina to přátel - reků lože svého vůdce hlídá, chvílemi se k němu sklání, s bolestí a bázní zvídá. „Tys to, pane Viktoríne?“ nemocný zas tiše vece, mocným hnutím zdouvají se jarobujné, širé plece, až je pozved’, posadil se jako na svém trůně přece. 105 „Nemocen jsi, bratře Jene?“ ptá se ho pan Viktorín, hlas se chvěje mu, jakby třás’ by v něm se také smrti stín, nebojí se, že mu těžká slza skrápla v mužný klín. „Umírám“ dí chorý jemu, „cítím, umru ještě dnesky, sem jsem došel v posled, veda věrně, čestně lid svůj český, nesklály mne meče bitev ani boží bouře blesky. Jenom stáří, jenom nemoc jako kohokoliv z lidí, rovný byl jsem vždycky všechněm, v tom mé oko jasně vidí vůli Pána, jenž vše vždycky k dobrému jen konci řídí. Blíže, blíže, druzi, bratří, cítím, mého žití málo, povím vám, co duch můj viděl, co dnes všecko před ním stálo, jak by to, co v budoucnosti, přede mnou se živě hrálo. K tobě mluvím, pane Kunši, i ty, dobrý Bzdinko Jene, Pána Boha vždy se bojte, hajte pravdy ohrožené, veďte moje hochy věrné, pro boj svatý zanícené! 106 A ty, pane Viktoríne, pojď a dej mi ruku svoji – spolu číš jsme Páně pili, spolu stáli v každém boji, nyní v boží rozkaz velká Smrt už stojí. Jako Mojžíš Josuovi ve smrtelné žehnal mdlobě, tak dnes, příteli a druhu, naposled já žehnám tobě, neboť z tebe vzchází dědic vlasti naší ku ozdobě. Z tvého rodu, z tvojí krve hrdina už nový vstává, milým Čechům jako slunce když se slavně rozžíhává, tak tím slavným králem nová kalicha se rodí sláva. Jediný to z české krve bude zase český král, boží zákon celému by světu vstal a jaře plál, tak stát bude nad Čechami syn tvůj, slavný, dobrý král! Já jím také mohl býti, koruna mi lidem dána, ale v duši znít jsem slyšel vážná slova nebes Pána: ,Odvrhni ji, jiná, větší pocta tobě bude přána!... 107 Koruna to slavnější je, vésti moje bojovníky!’ Já je vedl mužně, čestně, věrné Páně zápasníky, teď své žezlo odevzdávám – pravím: Za vše Bohu díky! Kalich Páně stkvít se bude nad Čechami leskem svým, dobrým Čechům bude láskou, hrozbou bude, pomstou zlým, celý svět se před ním skloní, hlavu skloní věčný Řím! Ale potom – tma a chmura, a z té chmury cosi blýská, ostří sekery, a rynkem staroměstským náhle trýská moře krve – – českému se lidu po mně marně stýská!... Jediné jen světlo vidím – veliké to srdce, ryzí, větší nežli já byl, nežli Hus on bude, v zemi cizí zajde, zhyne... světu ale jeho světlo nevymizí! Potom noc, tma tři sta roků, a v té noci vidím státi žaláře jen, šibenice, s nich se česká těla klátí, hoj, však vidím, boží sláva znovu se v mou zemi vrátí! 108 Bude to jak kostnická tvá hranice, ó Jene, žhoucí, miliony srdcí jedním požárem v ní vidím tlouci, moc a síla lidu, jako vůle Páně všemohoucí! A já – – “ tu se Žižka vztyčil, křikl: „Boží zázrak dnes, tys to, mistře Jene, z žáru ohně jsi se ke mně snes’, vidím, vidím!... Jene drahý – jdu!... “ A Žižka mrtev kles’. 109
RŮŽE OUSTECKÉ.
I. I.
 – Ach, pánové a knížata!... – Co chce ta luza proklatá?... – My do tábora prosit jdem. – A my vás biči vyženem! – My ruku svou vám podáváme! – A my vám ruce osekáme! – Chcem milost přát vám, v zajetí kdo našem bude úpěti. – Nám milost!... Psi! My vaši zem i vás, kacíři, rozšlapem! 110 – Bůh vítězství dá pokorným – – Jdi v peklo i s tím bohem svým! – Chcem umřít svojí u víře. – My spálíme vás, kacíře, a rozházíme kletý prach pak polem světu na postrach. II. II.
 Tak v neděli – kdy červen plál, u Oustí Čech a křižák stál. Čech kacíř, věkovládný Řím, jejž věčným stíhá prokletím, a křižák, jehož žehnání ku vraždě papež pohání, a andělů a svatých moc mu přislibuje na pomoc, a čím povraždí Čechů víc, tím spíš své spáse půjdou vstříc. – Kdo Čecha šetří, – papež děl – nám samým bude nepřítel, ni chleba jíst, ni vody dát, to Čechu nikdo nesmí přát, i každý strom ten budiž klet, kde Čech chce v stínu posedět. 111 Tak v neděli, kdy červen plál, u Oustí Čech a křižák stál. „Je hříchem válčit v neděli“ – tak Čechové si mysleli – „my rádi bychom prodleli. Ba, tento svatý Páně den být krví nesmí znesvěcen!...“ „Však nad každou mši milejší krev Čechů Boha skonejší, by krvavou tu neděli i děti Němců viděly, a vzpomínaly i jejich děti, jak chrabří Němci den Páně světí!... ať celý svět náš slyší hlas –“ tak Němci práli pyšně zas. Čech zraky svoje k nebi zved’, a Němci vraždou svítí hled, a libá vůně záplava – – to už je lázeň krvavá!... Hle, moře růží rdí se kol, jak krví plál by vrch i dol, a co má jí kacíř krůpějí, ty všecky dnesky se rozlejí. „Tož budiž Bohu žalováno, že pokoje nám nedopřáno, že v svatém míru nesměli 112 jsme světit boží neděli! Tož nutno nám se bíti dnes, a na krvavý jíti ples! A když už tak se máme bít, tož přísahejme nešetřit, kdo znesvětil tu neděli, by lidé o tom věděli, že kacíři den Páně jest i nad vítězství, slávy čest. Bůh pokorným rád milost dává a nad slabým se smilovává – a Bůh náš bude strážný štít! Teď s Bohem bít se jest i mřít, nuž, hejtmani a rotníci, svou zvedněte už pravici – a cepníci a pavezníci – už spusťte „boží bojovníci“!“ Už děla hřmí jak letní hrom a zpěv jak bouř zní v jitru tom. Jak mračno prachu zavíří, to němečtí jsou rytíři – – tisíce blesků kol se míhá, a žhavé slunce všecko sžíhá, a v děsném chumlu stíhá se blesk – skála v smrtném zápase, a pohrdavý selský cep jak v otep nadá v Němců leb, a každá krůpěj krve hned 113 se mění v růže žhoucí květ. A bylo žhavých růží těch, jak celý svět by jimi zkvet, a jak svým cepem mávnul Čech, krev Němců tekla v pramenech a v růžích zkvetl celý svět!... Už křižák pádí polekán a Čech je zase pole pán. III. III.
 „Ó, ustaňte už, Čechové, vy přeudatní rekové – a nad námi se smilujte a životy nám darujte! Již vidíme, že boží síla vám paže svoje propůjčila my rádi chcem vás uznati, jak bratry svoje vítati my chceme státi k vaší víře, vás neuznávat za kacíře a od toho dne celý Řím mám bude jenom prach a dým!“ Čtyřmecítma mečů pohromadě německých stojí v jedné řaděřadě, meč každý zabodený v zem, jak sám by také prosil něm, 114 že husitskou krev dosud lil, než kdos mu vyšší zabránil... a nad těmito němými meči tam čtyřmecítma pánů klečí – i prosí meč a prosí pán, by od zhouby byl zachován. Však kacíři – jsou kacíři, ti s Němci už se nesmíří. „Jak dříve Němci nechtěli nám přáti boží neděli, a ke hříchu nás sváděli, tak nyní už, když hřích tu jest, ať větší též nás stihne trest: tož Češi, věrni přísaze nic nepolevme v odvaze – co rána, to buď Němce pád, a bijme, bijme napořád.“ Patnácte bylo tisíců německých chlapů i šlechticů a – jaká hrůza, hanba dnes – ni jeden život neodnes! A není v Němcích krajiny, ni hradu ani dědiny kde nezněl by matky teskný kvil, že syn se z Čech jí nevrátil! Z té krve hrabat vzácných v kraji nejkrasší růže vykvétají a celá vůkol krajina 115 se růžemi těmi popíná, neb německé, hle, krve pal se v růžích těch tu znovu vzňal. A podnes v onom bitvy kraji tak rudé růže vykvétají, že chodě v Čechách kříž i kříž, tak rudých růží neuzříš, jen běda, k nim že přivoněv tu cítíš vůni – lidskou krev!... 116
HUSITÉ PŘED NAUMBURKEM. Janu Voborníkovi.
Jak mrak, jenž bouří naplněn a děsným vichrem rozvlněn se nad krajinou nese, tak Prokopův se tábor hne, a kam zpěv jeho zavane, svět kol se hrůzou třese. Mstě Husa v Němcích spálení a Němců v Čechách zuření teď vlastí jich se valil, od místa k místu divě spěl, a hrady z kořen vyvracel a pevná města pálil. Už nikde v poli neplatí se vojensky s ním potkati, kde vůdce je tak smělý? Už jenom jako v les a keř [117] se poukrývá plachá zvěř, se Němci strachem chvěli. Hle, Naumburk, město bohaté a pevnou hradbou objaté tu před Husity stojí. Ti v ráz je mocně oblehli a každý příchod ostřehli a dobyt ho se strojí. Však v městě vzdát se nemnili – snad v zázrak jakýs věřili, jímž záchrana jim bude. Lid modlí se a plní chrám a zase spěje ke hradbám, jen hrůzu vidí všude!... Tu praví Prokop: „Nač se hnát, nám dobře tady polem stát, však odpor jich se zláme! Zde chvíli sobě shovíme, a až to město zboříme, se v další pochod dáme!“ Už v městě bída je a hlad, neb pomoc nejde odnikad, a cesty není k spáse, už staří, mladí hlady mroumrou, však vzdát se přece nemohou, neb pozdě jim to zdá se. 118 A venku hrůzné patření na husitské to ležení, ó trne, kdo se divá!... Tam ticho – jenom čas a čas se ozve mocný lidu hlas, jenž český chorál zpívá. A kdo ten chorál uslyší, hned s modlitbou si pospíší, neb smrtnou hrůzu cítí... Zří, že už všechněm nastala poslední chvíle zoufalá, pod mečem, ohněm mříti! Již cítí hruď se chvějící klát ostrý meč i sudlici, tož zpátky v město pádí... Však v městě čeká hlad je zas a kosí je jak zralý klas, i mor už kolem řádí. Ten starý kantor poctivý, už shrbený a šedivý, co za zoufalství cítí! Och, jak se leká Husitů, neb zří už v děsném pocitu svých dětí hejno mříti. Dlí na modlitbách celé dny, už sám jak louč je průhledný, 119 a jeho chůze vrátká, neb béře každé sousto své a volá děti hladové a sytí ubožátka. Až posléz dá si odvahy... neb marné dál zde průtahy, hlad denně davy kosí. On rychle svolá rodiče, a zoufalství jim vylíče, je o svolení prosí. „Vždyť snad ten vůdce Husitů tak nemůž býti bez citu, snad srdce přec v něm hne se, přec není tygr ani lev, a nechce píti dětí krev, jež sama se mu nese! Tož vezmu všecky dětičky ty drahé, zlaté hlavičky, ať cokoliv se stane. Já s nimi – k němu půjdeme, co sil, tak volat budeme: Ó milost, milost, pane! Pro nás i děti pro svoje už uděl městu pokoje, a nedopusť mu mříti! 120 Pro děti, jež v tvé otčině, se těší v klíně matčině, nás tady ponech žíti!... Sic hrůza matky uchvátí, však nelze déle váhati, jen v tom se naděj kryje. Tak na hradbách se postaví, a co tam hlava u hlavy, jak srdce matek bije!... To není jarních květů jas, ni bílé chumelice pás, to průvod dětí kráčí... V jich čele starý učitel, jich vůdce, rádce, těšitel, když dětem chvílkou k pláči. Už znikly děti v táboře a matky trnou nahoře – jak chybily teď, vědí!... Ty děti, ach, se nevrátí, neb Husité je uchvátí, a za živa je snědí!... A zvolna, zvolna míjí čas – a matky cítí, jak jim vlas šediví na té hlavě! Teď slyší – děsný okamžik – 121 křik dětí – svojich dětí křik, jež vražděny jsou právě!... Však ach, co se to valí tu zpět z tábora těch Husitů, kam zrak dolétne stěží?... To zas ty děti – výskají, a očky slastně blýskají, a co dech stačí, běží! Sic každé rudo na těle a na tváři i na čele zříš velké skvrny lpěti – ba na šatečkách dokola hle, červení to plápolá – to krev je, krev těch dětí!... Však děti k bráně přiběhly – – jak ke svým matkám přilehly, jak ty je chytí prudce!... Kde které – chutě vypráví, jak dobrý byl a laskavý ten hrozný Čechů vůdce. Jak otevřenou bránu zřel, dal troubiti sic na povel, a do bitvy se strojí. Tu po zbrani ves tábor sáh’ a každý ke svým vozům táh’ a šikoval se k boji. 122 A byl to hrozný obraz teď – ten tábor jako pevná zeď už pohledem strach seje! Tu kopí, meče čouhají, a velká děla zívají a prostřed prapor věje... Však učitel ved’ děti dál, až k vůdci, jenž tu vzdorně stál kněz – černý jako smola. Jak zřely jej střed Husitů, hned na zem padly děti tu, a každé „Milost!“ volá!... A zázrak věru nad zázrak! ba nenadál se nikdo tak, že velký div se stane. Ti staří, strašní Husité, ty tváře drsné, vrásčité, hle, slza po nich kane!... Ba, sám ten Prokop, vůdce jich, jak na děti své oči zdvih’, jich pohled nemůž’ snésti! A volá: „Dost už, dítky, dost, rád beru město na milost – ó vraťte se s tou zvěstí!“ A po dítěti jednom sáh’, je na svá mocná prsa stáh’, 123 ó co v těch prsou taje!... A zulíbal je divoce, a dítě jako u otce si s jeho vousy hraje. Kol stromy nade stráněmi rdí rudými se třešněmi, jež uzrály tu ranně. K nim Husité teď chvátají a větve třešní sekají, a dětem tisknou v dlaně. „Tak, děti, domů vraťte se, ať každé zprávu donese o našem smilování, že Čech – to není podlý tvor, že mstí se jenom za úkor, však malé, slabé chrání!“ „Tak, bratří,“ vůdce Prokop prál, „kéž tak to chodí v Čechách dál, to v mysli vždycky mějte – jen řádnou ránu za ránu, však dobré vždycky v ochranu, jim květ i plody přejte!“ Již děti v zpětném pochodu jdou v město v jarém průvodu, a každý chce být prvý! 124 kde jaký malý blázínek, z těch rozmačkaných třešinek je potřísněn jak krví... Tak zachráněno město je, má od Husitů pokoje, a k životu se vrací... A píseň česká strašlivá do rána v dáli zaznívá a ke hvězdám se ztrácí... A od těch dob až po náš čas to město Němců zas a zas ten český svátek světí. Co rok, kdy třešně zralé jsou, tam mají slavnost třešňovou, ten pěkný svátek dětí. 125
KOMPAKTÁTA. Aloisu Jiráskovi.
Bazilejské čeká ples – trochu ples a trochu děs, přijedou k nim z dálných končin kacířové čeští dnes. Dávno pověst předchozí o nich krajem lomozí, Němci stále vzpomínají táborské jen na vozy. Hlasy rohů slyší hřmít, železné ty cepy bít, jak je proti nim kříž marný, marný církve kletby štít! Noc jak mrakem upírá pohovy jim ubírá, [126] červánek-li ohněm plane, stařec hrůzou umírá!... Církve sbor sám, k nevíře, studem jen se zapýře nechá v míru k sobě jíti prokleté ty kacíře. Jaká v městě nádhera! Církve pýcha veškerá sešla se, ač v duchu straší česká dál je příšera. Teď však Češi přibudou přilákáni záludou!... Budeme-li chytří, však se vrátí domů s ostudou!... Kacíři to bídný, věz, a se naší rady střez, však tě, ďáble, přece jednou ukováme na řetěz!... Nepodáš-li nám se teď, budeš dál jak hluchá zeď, pak svět celý brannou pěstí dá ti za nás odpověď! Ale zatím – těšme se, chytře, zbožně stavme se, 127 však nám boží vítr jistě do pasti je přinese! Proto střezme drahých hlav, kacířů by vlčí dav neshltal beránky naše, duše jejich obelhav!... Protož příkaz veliký: nedráždit ty hříšníky – třeba zatím zakázati veřejný hřích všeliký. V řád náš nutno pojati: veřejný hřích kárati, pročež pozor, hezké holky, pozor, páni opati! Střezte zadnic, hřbetů svých, na ulicích žádný hřích, chcete-li kde přece hřešit, jenom ve svých pokojích! Ani hudba mumraje teď ať nikde nehraje, kostky, vrhcáby a karty, pitky, bitky – veta je. To je zákon pro všecky – dobrý lide německý, 128 živ buď chvíli jako křesťan, a ne pohan turecký! Potom, až zas bude klid, můžeš si to nahradit, jenom věř a kněz tě sprostí od pekelných kalamit! Nuže, všecko daří se... podáme jim na míse pěkná jejich kompaktáta, ale pak – ať střeží se! Potom jim to přijde dráž!... Už se blíží průvod náš, zajel k nim až do Domažlic jako čestná k cestě stráž! Starobylý Norimberk – kde jen hedváb, zlato, šperk, vytáh vše, vyvezl z města lehké holkyholky, bláto, štěrk. Ale za tu počest zas vztekem bral je starý ďas, když viděli prapor s heslem: „Omnia vincit veritas!“ Ne, to nám je na posměch!... Co si myslí kletý Čech, 129 on má pravdu? Bídný cháme, v truhlici svůj cár si nech! Pane Loudo, mrač se, mrač, – kdybys do toho moh’ radš houknout ze svých děl – však dnesky prapor sviň a srdce stlač!... Což ta jízda slavná je cesta jako do ráje, všady pěkné dívky, paní, hrají trouby, šalmaje. Trochu zima sic a mráz, nu, však jinde není snáz – v daleku už hory zříti, velebný to alpský pás. Šafhúzy – ten vodní sráz – – nepoutá jej břehů hráz, Rýn se řítí do propasti a svým řevem vítá nás. Rýne, Rýne, tak jsi pěl, když ten dobrý učitel, mučedník našnáš, Jan Hus Boží ze žaláře na tě zřel!... V jeho zpěv a modlení znělo tvoje úpění 130 jako pláč dalekých srdcí – zanik s ním až v plameni!... Přijal’s jeho svatý prach, nesl’s jej svých na vlnách do moře – zda kdy jej vrátíš?... Ne – tož hrůza buď a strach! Ve tříšti vln ledové plujeme jak duchové, bojíme se promluviti – v ono ticho hrobové... Ale náhle kyne břeh, město, chrámy, shon a spěch, lidu změť se zmítá, splítá, ukazuje: „Ejhle Čech!...“ Posel k městu uhání... a teď bylo vítání, mnoho bylo objímání, Jidášova líbání!... Ach, co lidu sběhlo se! hledí tiše v úkose na ty hrozné, drsné tváře v deště, prachu nánose. Gertrudo, ty Valtře, hoj – hleď ten chlap, ten divný kroj – 131 jak jen na tě zadívá se, pak už rač se k smrti stroj!... A ten lysý – v čele – nuž – – to je ďábel a ne muž – – nežli poctu, raděj někde v taji kyj naň, ostrý nůž!... Toť sám Prokop!... to je ten vzteklý pes, vždy rozzuřen – teď tu stojí jako svatý, před nikým on neskloněn!... Kolik měst už podvrátil, kolik našich utratil, a teď k nám se opováží – – bodejž kat ho uchvátil!... Ale ať to muž či ďas, tolik říci nutno zas, že to člověk činu, práce, velitelský zor i hlas!... On sám zbraně netkne se, jenom oko povznese, jak zasvítí jeho bleskem, Němec prchá v úděse. – Potom šlo se na hody, klášter místo hospody, 132 Čechům, by se nezjitřili, lito víno do vody!... Pak nastala debata... slyšet mnicha, opata, škoda, že jen naše duše byla jimi dojata! Čechům také hlas je dán... řečnil Payne, ten Angličan, Prokop sám jak hrom se ozval, za ním mistr z Rokycan... Hádek bylo dost a dost, tady pýcha, tamo zlost – Kristus Pán tam zkusil mnoho, bral jej v potaz mnich i host! Ale díky bohu přec zdařila se dobrá věc – požehnání dáno Čechům, budou smát se na konec?... Bůh dal, že jsme po chvíli šťastně se jich zbavili, s kompaktáty táhnou domů hrozní jak, tak zpozdilí! Město, sbor si oddychne – Čechům jásot utichne, 133 co si nesou, za pár roků pěkně jim to vyčichne! V nich však lstivost nevězí – radují se bez mezí, praví si: „Bůh pomáhá nám, jsme i tady vítězi!“ Jen pan Louda myslí si: „Od Říma-li závisí naše právo, potom marny všecky naše zápisy! Ať si Bůh to rozsoudí – Řím nás opět obloudí! Nemáme lva ve znak míti, ale zvíře velbloudí!“ Čím však blíže do Prahy, vida lid svůj předrahý, kterak jásá, všecky vítá, nabývá též odvahy. Ku Praze kdy přijeli – jako v květnou neděli, všady jásot, pentle, kvítí, kam jen oči hleděly. Tisíce všech měšťanů vysulo se za bránu, 134 posly vítají, neb nesou věčných práv jim záchranu! Mnohého zřít hejtmana, pěti vroucně „Hosana“ – žalmy, písně po ulicích zaznívají do rána. Chvíle slávy nastala – s láskou čest se potkala, na dva k smrti odsouzené svoboda se usmála!.. Slavný je těch zvonů hlas, slavnější však srdcí jas, v chrámech všecko ukončeno vroucím: „Deo gratias!“ U plného korbele mluví se tak vesele, a to dobré české pivo zapudí vše svízele! Co pan Louda?... Pije též! Mysli si: „Lež vždy je lež! Lepší než ty smiřovačky poctivá by byla řež.“ Pak zas: „No, už ďas to vem, snad jen starý louda jsem, 135 svět se rychle točí, a mně pozdě svítá nad čelem! Co já, starý dobrodruh? – Pustím meč a chopím pluh, poctivě, jak žil jsem, umru – a pak ať to soudí Bůh! Nuže, čeho bych se bál? Lid je vše, co církev, král?! Dokud v Čechách jedno srdce, bude žíti Tábor dál!“ 136
PROKOP VELIKÝ. Karlu Maškovi.
Křičí, křičí noční ptactvo nad lesy a volá v bouř a vítr: Ó Prokope, kde jsi? Ty hlavo beze klidu, v níž boží oheň plál a jako blesky v dáli tak hrůzně, krásně hrál? Ach, nikdy tvoje ústa se nedotknula žen, a políbení matky jsi cítil na rtu jen! Ach, nikdy nehladila tvá ruka děcka vlas – a rodinného krbu ti v oči neplál jas! Tvé mládí – škola, kolej, tvé mužství kněze chlad, však potom nutnost zvala tě v bojovníků řad. A brzy výše vznesl tě věhlas – skromnost tvá žár ducha v boji, v radě tvá moudrost ledová. [137] Ó triumfy vy Ústí, a slávo Domažlic – vjezd slavný v Basileji – co muž si přeje víc? Však vždycky tvojim rukám zůstala cizí zbroj – a pouze svojím zrakem jsi vodil v strašný boj. Tvá slova byla zbraní – tvým slovem ducha moc, a ta když zhasla v lebce, pak nastala ti noc. Neb lid je zrádce – mníš snad, že srdcem jdeš mu vstříc? ó tvojí cti ta hanba, ta rána v tvoji líc!... Tu nevděkem a studem ti puklo srdce v ráz, a v mozku zalila ta krev soudnosti tvé hráz. Ne studem nad sebou samým – ti netřeba se rdít – a svědomí tvé čistý a hrdý byl to štít! Však nerdít se zda možno – to bratr je, to Čech?... Jenž pil s tebou kalich Páně a druh byl bojů všech?... Ó Tvarohu, ó sketo, ty takto jednati – bít Prokopa v ty líce – což ruka neschla ti? 138 Ó běda, na posla Páně kdo vztáhne ruku svou – jak orli k mrše, tak pomsty k činům jdou! Ó Prokope, ó prchej a v samotě radč mři – ó, plzeňský ten tábor tě více neuzří! Však velká věc kdy volá, jak stranou bysi byl? Ó, nutno kalich píti, byť kdo i do něho plil! Ó, tak se vrať, vrať zase k těm kajícím vojům svým – tam vidíš krvavé mraky – toť císař, páni, Řím!... Či mníš, že na tvém lidu se zločin nepáše? Tož rozetneme mečem tu radu Kaifáše! Ó májové ty slunce – ty rdíš se jako krev – ó Pane, věčný Pane, už vůli svou mi zjev! Já byl tvým sluhou vždycky jak prorok boží a kněz, ó na ohnivém voze už ve svůj ráj mne vez! A bylo to, jak blesky když drtí hradbu skal, a jako boží žertva tam Tábor v ohni stál. Tak pláli jsme, ó Pane, Ti v oběť, co víc Ti – dát? a v Beránkově krvi jsme koupali svůj šat. 139 Kdes jedle smutná stojí – ó samoty té šum – a neznámé ty hroby – kde mohyly je chlum? Kde zlacený je nápis, kde mramorový sloup? A, tajemný rek tiše teď v božskou návu stoup’. Jde mlčící stín noci a Boha hledá si a o svou slávu nedbá, o laur se nehlásí. Však našed v posled Boha, jak Žižka hledal jej, on klesne klidně a skončí tak veliký svůj děj. O neznámý hrob jeho se láme sláva i zášť – Bůh do věků naň prostřel svůj míru temný plášť. 140
JAN ROHÁČ. M. Papouškovi.
Oj, pane Jene Roháči, ty žiješ si tak jako pán, a když se tobě neráčí, kým rozkaz tobě dán? Tvůj statek, poklad nesečten, je vážen tvůj a starý rod, tys tajná touha dívek, žen, a ženich byl bys vhod!... Však ty, ty nedbáš; lépe je ti v Praze rozbíti svůj stan, a býti hostem koleje, kde učí mistr Jan. A za ním v davu mládeže i do kaple jsi jeho táh, kde mistr slova nestřeže všem lidem v nitro sáh! 141 Ať král to sám a jeho dvůr, ať panská to i kněžská moc, vše padá už jen v peklo chmur, a v Antikrista noc!... Svou silou Hus i tebe strh’, že za ním všady slepě’s šel, s ním do bouří se doby vrh’, klid žití oželel. Oj, pane Jene, není ti král Zikmund, zrádce, dobře znám? Dal Husa v Němcích spáliti, a teď se směje nám! On vydal glejt, on podle lhal – jsa navždy boží moci jist, a ty jsi za to přisahal mu věčnou nenávist. Ta mocná vojska královská – my proti ní jak slámy vích, a dána moc mu otcovská zlých dětí trestat pych. Oj, pane Jene, slyšíš-li, ten Němců divý ryk a řev – ti s láskou do Čech nepřišli, to vražda jen a krev! 142 Však tu se zjevil slepý Jan to Jefta je, to boží páž, a za ním lidu se všech stran – ta věrná Páně stráž! A jako prach se přežene, tak Zikmund nazpět pádí v spěch – to čelo hanbou stižené, ta ztráta věcí všech!... A vítěz – český řemesník, a měšťan, sedlák, zeman jen, a ty, ty jeho pomocník, ač rodem svým tak ctěn! Ty, sluha Žižkův pokorný, jak panoš za ním všady v sled, a kde boj jaký úporný, ty po ruce mu hned. Což pýše tvojí postačí jen hejtmanské té slávy díl? Však, milý pane Roháči, tys dobrý hejtman byl! A záhy v Čechách znali tě, všem na retech jsi věrně zněl, neb nikdy v podlém úkrytě, vždy v čele vpřed jsi šel. 143 Co hradů bylo a co měst, jež Žižkou, tebou sžaty v prach! A ve sled vašich děsných cest jen zhouba, děs a strach! Tys Žižky slepce bystrý hled, on zase bleskotný tvůj duch, tak v boj jste šli, a Němcům hned vždy přešel zrak i sluch! Kde Němců zůstal hrdý kříž, železné jízdy stkvělý zjev? Ó, vlezly krysy ve svou skrýš, jak váš se ozval zpěv! Však Pražanů se potají zášť chápe, žárlivost a hněv, teď zjevně pole sbírají, a lapen bude lev. Tu příšerný ční Malešov, zde konečně ho můžem mít!... To vzácný bude věru lov, už prostřena je síť!... Kol Žižky věrný Tábor stál, jak rodných, dobrých lvíčat rod, a Pražan do hrsti se smál: „Aj všickni – to nám vhod!“ 144 Však Tábor hned se nevzdává – a vůči Pražanům lstným hrám ret Žižkův smíchem pohrává: „Slep – oči vytřu vám!“ Jsou sítě lovců strhány – ó kéž to vidí Zikmund král! a přese mrtvé Pražany lev slepý bouří dál! Ó hněvy, hrozby Žižkovy, ó Praho zrádná, třes se, třes! Neb lvi kdy táhnou hladoví, zvěř jímá strach a děs! Však nelze přece vraždit máť, a srdce vaše – jímá cit, ó, tak se, lve, v své pláně vrať, a tam si krále chyť! Nuž za ním, za ním v Moravu, dnes víc než korunu nám dáš – – teď, Zikmunde, jde o hlavu – svou za Husovu dáš! Ach, mrtev, mrtev Žižka Jan, ó, strašná to a žalná zvěst, ach, každým Čechem oplakán – – Bůh děl – vzdor marný jest. 145 Jen černá smrt jej rozdrtí, on oddal Pánu svoji daň, a ty jsi nemoh’ při smrti mu stisknout otce dlaň!... Však jeho štít jsi na se vzal, a jeho palcát chopil zaň, a znovu bít jsi přisahal tu krále zrádnou saň! Ty slavné jízdy do Němec, tu Ústí, Tachov, ale, žel – pak přišla Basilej, a přec se směje nepřítel! Ó, tak se s Římem smířili – a Zikmund bude králem přec?... Ó, hanba, hanba, zradili vždy páni českou věc! Ó, Lipanské ty návrší – kde, páni, vaše svědomí!... zde lhůta každá vyprší král – vy neb Tábor – my! Ó, prohráno, vše prohráno, v prach Tábor, jeho síla lví, ó, Zikmundovi prodáno to Žižky dědictví!... 146 Však ještě zrak svůj pozvedni – tu svatá tvrz je zákona, tu oltář stojí poslední, hrad Páně Siona! To hnízdo orla skalního oj, pane králi, pojď si, pojď, ty, pane Ptáčku, chyť si ho, a zaškrť jej či zkroť! A přece orel lapen byl – a na řetěz pak zlatý jat, a z padesátky vytyčil jej v rynku nejvýš kat! Tak zřeli jste si do tváře ty – Zikmund, věrnost – podlý klam, oj, oč jsi vyšší císaře, an tak jsi visel tam! A provaz, který v šíj ti dán, to Jidáše, ach, nebyl znak, tak zjevil se ti Žižka Jan a zatlačil ti zrak! A řekl: „Už se se mnou stroj, kde čeká v ohni mistr Jan, ty bojoval jsi dobrý boj, a tobě věnec dán!“ 147
MORAVANÉ. Fr. S. Procházkovi.
Boj divý dosud zuří, však už jen krátkou chvíli, neb tenkrát v českých vojích husitské není síly, zde slabost jen a zrada – jsou vojska rozváta, pan Thurn je na útěku a v prachu Uhřata. Voj celý kolísá se jak v žito bouř kdy vpadne, ó mysli lidu chabé, ó mysli pánů zrádné – již padly z českých rukou meč, štíty, pavezy, kles’ český kalich Páně, Maria vítězí. Už rozvrat projel řady, už ničím strach ni sláva, ach, v útěk nečeský se české vojsko dává – jen jedna řada stojí, vstříc útokům se pne jak hvězda pólu, která se v bouři nepohne. To Moravané stojí – déšť koulí v sluch jim hvízdá, a těžká Bouquoiova se na ně valí jízda, však oni tiše trčí jak skála Praděda – ó ti-li couvnou také, pak běda, přeběda!! [148] Však couvnout?... Kdo to řekl?... Se v hanbě vrátit domů? My Moravané, my snad?... To nikdy, u sta hromů! Nám umřít ovšem možno – už řídký náš je řad, jak poslední by ječmen se pod srp ostrý klad. Ty, dobrý pane Šliku, tys poznal jedním hledem, že my jak o muzice si v boji dobře vedem’– tys poznal naši duši, že spodlit se – ó ne, a hanba-li kde, v naší ať krvi utone! Poslední výkřik zazněl, poslední padla rána, až do samého srdce, vám, Čechy, teď je vklána, kněz, žoldák triumfuje, zní Němců ryk a smích, a pozdním krajem zmírá ston, povzdech raněných. Na přeražený prapor se klade mroucí hlava, a usečená paže už mečem nezamává, jen slova slyšet ještě: „To my, my Hanáci, jsme přišli s vámi mříti, Horáci, Slováci!“ Ó, Moravané moji, vy statní, dobří chlapci, jak dnesky bych vás viděl tak s kosírky a třapci, tak doma v klasech stáli jste – kol té reže les, a s úsměvem jste zřeli a s pýchou do nebes. 149 Jak o poutu je slavném, když řežba v šenku víří, a cymbály v to hraji a hudba nejvíc hýří, a rudá pentla vlaje jak prapor nad hlavou, a šaty postříkány jsou mízou krvavou. Ó stojí dosud Hostýn a naše Hora Bílá – a jedno srdce naše – v něm nadšení a síla, na jeden plamen pojí se vše to, jeden kruh, a nic jej nerozdvojí, ni Řím, ni ďas, ni bůh! 150
NÁMĚSTÍ STAROMĚSTSKÉ. K. B. Mádlovi.
Je krásný den – jak mladý, sličný bůh, jenž svěže v rose panenské se koupá a potom lehce na nebesa stoupá, zkad usmívá zpátky v zemský luh. A dole ve zdech města malý kruh – rub zrcadla to – co za ním se to děje, to vražda je, a hrůza jitrem věje a krví leskne dláždění se pruh. Ó bože, v čas tak luzný, k objímání jenž stvořen, k lásce, radosti a plesu, tvůj člověk bratru obrací jej k děsu, co před tebou líc farisejsky sklání! A na obloze vidět mráčky těkat a jarní hromy v dálném hřmí kdes místě – [151] kdy udeří? – Ó, ty udeří jistě – – za tři sta let – Ty, Pane, můžeš čekat!... Však my – tvůj lid?... Co nám je tady k spáse? Kdo pán, ten zhynul neb se nectně podal, za statky řeč a víru otců prodal – – jen lid – ten věří, čeká, dočeká se! 152
SEN. Em. z Čenkova.
Půlnoční tiš... Císař na loži vstane. Před Kristem lampa tichounce plane. Jako to oko, bez spánku bdící svítí tak v císaře ubledlou líci. Naslouchá císař – někdo v tom šeře otvírá těžké, kovové dvéře... Ne, ale přece... to sten je lkavý... vyskočil císař a před kříž se staví. S kříže naň ticho hluboké line... Prudce se císař ke kříži vine. Ustrne... vidí – Kristu kol šíje krvavá, rudá prouha se vije!... [153] Jakoby krásná hlava ta, svatá sekerou byla od trupu sťata. Císař zrak zamhouří, zří v snění dav sedmadvaceti uťatých hlav. 154
SEDLÁK A DĚLNÍK.
Páni si mne zavolali, ten mi přísný rozkaz dali: „Oběs troupa selského, povstalce to vzpurného! Až se pohoupá tam dosti, povychladne ve své zlosti, pak ho sejmeš, sluho náš, a jej v pole zakopáš. Zde to jeho pole chudé taky jemu ložem bude, po smrti ať shnije v něm, jak mu bylo údělem. Že chtěl taky zkusit štěstí, do výše se k pánům vznésti, nad svůj prach a nad svůj hnůj, ať dnes zkusí ortel svůj!“ [155] Poslechl jsem – chleba, chleba rodině mé, dětem třeba, poplivána, hnusná věc, a je, bože, chlebem přec. Mzda to krve – z mojí dlaně kouří se až v nebe Páně, srdce mně to v těle rve, neboť čist jsem krve tvé! Císař, šlechtic, voják spilý, ti se o svět rozdělili, sedláku zbyl půdy lán, by byl pro ně obdělán. Musíš ty, já musím, oba – pánů zákon – pánů zloba! Vraždě mojí žehná kněz – umřeš mnou, však, robe, věz: Život tvůj – jen hlad a muka, cizímu mně srdce puká, i tvou ženu smí si vzít pán, než ty ji můžeš mít! Méně jsi než kus mu zvěře, řeč tvou, víru, vše ti béře, pak si otře ruku, když pokorně ji políbíš!... 156 Pán zde o vše obral tebe, kněz ti zase zavřel nebe – – a když vzkypí odboj váš, s čekanu se houpat máš!... Chvíle krátká – tvoje bědy rvou tě dneska naposledy – potom volný bude duch, tam však čeká soudce – Bůh! Vím, co tady pány děsí, tam že rovni budeme si, sláva, zlato – dým a troud, jedna smrt a jeden soud! Slyš, sedláče, moje slova, boží moudrost v nich se chová, slovo víry, útěchy pro tvé smrtné povzdechy. Jak té lípy šelestění, tak se všecko střídá, mění, věk tak kráčí za věkem, každý z nás jen člověkem. Stvořeni jsme z hlíny jedné, poddáni jsme smrti bědné, modlitbu tu stejnou znáš všechněch: „Otče, otče, náš!...“ 157 Kristus kázal: „Buďte bratry, boháči i děti chátry,“ kníže, sedlák, sluha, pán každý Boha syn je zván. Ne, by rob se pánu kořil, rovné Bůh nás všecky stvořil, ne, by kněz a pán a král lidu pot a krev jen ssál! Slyš, sedláče, jak tu spolu stojíme zde ve výmolu, a nad námi v ránu tom popravčí tu šumí strom: Boha za svědka ti beru, vidím Pomstu, Jeho dceru, a ta dí mně: Přijde čas, rovnost bude v Čechách zas! Sedlák, dělník v řadě jedné svobodně svou hlavu zvedne, bez králů a bez pánů, tyranů a katanů! Kde jsou ti, kdož z lidu tyli? Král, kněz, šlechtic, voják?... Byli. – Nad nových dob mezníkem sedlák stojí s dělníkem! 158 OBSAH:
Oheň v zemi3 Český masopust7 Libušin soud18 Pod lipou20 Šárka24 Květena27 Drak38 Král Otakar43 Dvě slova49 Záviš51 Píseň krále Václava III.54 Přemyslovci56 Na Zelený čtvrtek62 Jarní poselství73 Jan Hus79 Jeroným Pražský83 Žižkova ženitba85 Smrt Jana Želivského99 Žižkova smrt103
[159] Růže oustecké110 Husité před Naumburkem117 Kompaktáta126 Prokop Veliký137 Jan Roháč141 Moravané148 Náměstí Staroměstské151 Sen153 Sedlák a dělník155
E: lk; 2002 160
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kvapil, Jaroslav; Otto, Jan; Unie; Světová knihovna
(Rediguje Jaroslav Kvapil - Nakladatelství J. Otto, společnost s r. o. – Tiskem Unie v Praze – Světová knihovna, číslo 1380–1384.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160