NÁMĚSTÍ STAROMĚSTSKÉ.

Augustin Eugen Mužík

NÁMĚSTÍ STAROMĚSTSKÉ. K. B. Mádlovi.
Je krásný den – jak mladý, sličný bůh, jenž svěže v rose panenské se koupá a potom lehce na nebesa stoupá, zkad usmívá zpátky v zemský luh. A dole ve zdech města malý kruh – rub zrcadla to – co za ním se to děje, to vražda je, a hrůza jitrem věje a krví leskne dláždění se pruh. Ó bože, v čas tak luzný, k objímání jenž stvořen, k lásce, radosti a plesu, tvůj člověk bratru obrací jej k děsu, co před tebou líc farisejsky sklání! A na obloze vidět mráčky těkat a jarní hromy v dálném hřmí kdes místě – [151] kdy udeří? – Ó, ty udeří jistě – – za tři sta let – Ty, Pane, můžeš čekat!... Však my – tvůj lid?... Co nám je tady k spáse? Kdo pán, ten zhynul neb se nectně podal, za statky řeč a víru otců prodal – – jen lid – ten věří, čeká, dočeká se! 152