Dech vlhký vane z lesů, tmy a ticha tůní,
noc dýchá rosnou vůní
v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní.
Vln bílých hvězdný proud dna doplul dráhou mléčnou
v hloub nekonečnou,
jen jitřenka se chvěje mdlou tam lampou věčnou.
Již matka země dbalá budí dětí oči:
květ rosou smočí
jak vodou svěcenou, ať den je bdělé zočí.
Jí úsměv jasní vrásky ustaraných skrání.
K dne požehnání
zvon k tichým modlitbám ji volá na klekání.
Dech lesů dýchá schladlých kaditelnic vůní
z dna hlubých tůní
v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní.
Klas těžký uklání se, tiše ševelící:
Kdy na oltářích snící
Žnec k oběti již v běl mne zdrtí ve mlýnici?
I bratr hrozen v touhách rdí se na vinici:
Kdy spláču v lisu,
slz krví hojit srdce od ran vin a hnisu?
Hle, po východě plují plachty oblak zlatých – –
Či sbory Svatých
tam u bran stojí ráje v řízách cudně spjatých?
Dech lesů vane písní z budících se tůní:
v jich šerém lůní
sní bílá kaple pod křížem, v ní oltář svatý trůní.
V den vítězná již slunce otvírá se brána,
jak puklá rána,
co z boku Kristova jí lásky plane schrána.
Sbor Svatých v pokleku se ku pokloně níží:
To Pán se blíží,
by krev dal v útají zas v oběť za vin tíži.
Jde do kapličky Kristus Pán, jde na mši svatou.
Pod slunnou patou
den zdraví zem až k rosným slzám zbožně jatou.
Dech života vlá z lesů, polí, luk a tůní.
Den slibnou vůní
zrajících chlebů dýchá po výsluní.