Jest nad zrcadla tiché moře
a v slunci plane bílá Ravenna,
jak vládnula by nad Adrií
vždy jenom něhy rozmary,
v sny jara květné vkouzlena.
Kde jindy bouře do hradeb jí bijí
a močál děsí výpary –
jen jásoty hřmí vlažným vzduchem,
v němž květy vadnou, roucha vlají,
a město šumí plesů ruchem
již druhý den, plá v nádheře,
neb císař Justinian z dálky od Bosporu
sem připlul v lesku všeho dvoru,
chrám svatého by Vitališe,
dle slibu mládí jeho, jenž tu v zbožné pýše
ční k nebi v pevné důvěře,
byl s jeho slávou zasvěcen, pněl věky ku obzoru.
Dnes císařovna Theodora
chrám nový ku modlitbám navštíví.
V šat sněhobílý zahalena,
kde na něm hyacintu nach
šperk hrudi spíná zářivý,
co mešká ještě mocná bledá žena?
Což ulic se jí hnusí prach?
Dlí po boku již panny její,
jež obětiny drahé nesou,
však v jejím vážném obličeji
a zahloubaném ve zraku
jak bolestně by těžká vzpomínka jí tkvěla.
Kyn lehký vládného jen čela –
a skvělý průvod vzácných paní
jdou v stínu pštrosích pér jak tlupy bílých laní
kol Artemidy v oblaku,
co ona cestou vzpomíná, ký sen to v noci měla.
Jak celý život byl by letěl
před otevřeným ve snách pohledem!
Zří v puchu stájů brloh chudý,
kde cirku dravcům ve klecích
a konírnám byl sousedem,
zná hlad, v tmách samot pláč a hrůzy bludy
i blouznivý zas děcka smích,
kdy medvědář a matka, sestry
k hrám září zdobnou cetkou zlatou,
jak v bohy mění háv je pestrý,
když plný hlučí hippodrom.
Jdou za chlebem. Tam her a tribun lesk a klamy
jí rajskými jsou vidinami,
kdy ona vídá v tmavém koutě,
jak matka tančí, otec medvěda štve v poutě,
a v dostih prachu duní hrom,
hřmí z davů bouře potlesku, jde vítěz pod palmami!
I Theodoře tam svět jásal
vstříc! Orchéstra – noc vonná, pel a květ,
bdí nad nivami plná luna,
noc tlumí vzdechy tajené
jak unavený touhou ret,
jde potichu – lká lýry sladká struna –
k Endymionu Seléné.
Jen mlžný paprslek to chvěje
se nad jinochem v loži květů
slz jeho toužných do krůpěje
mu očí snících o blahu;
z tmy očí bohyně což vábný úsměv září
po lstivě krásné bledé tváři
a plameny zas ohňů svítí,
jak hrůzně krásný blesk i chrámy v bouři nítí
i bouře klidní odvahu –
jsou kouzelnice oči ty a věštkyně a lháři...
Však do světa! kde nikdo nezná,
z kých bujel půd květ krás těch opojných,
zrak v jehož údivu se neptá,
co odválo jej do cizin,
zda vání vichrů odbojných,
v nichž jenom závist lakomě co šeptá,
či urvala jej bouře vin – –
A bloudí světem tanečnice,
kam vlny kal a pěna bílá
jí zmítá z klidu do vichřice,
až k přístavu, kde ústí Nil.
Kvas vášní kypících ji u vír smyslů jímá.
Hlas eremitů z pouště hřímá:
Vám orgie, nám žalmů pění,
vám zlato, lenost, pych – zde půst a práce, bdění,
tam únava, zde oddech sil,
tam do záhub zla okliky; zde k nebi cesta přímá!
Mnich slepý soucitu jí slovo
děl k pokání, krok nových žehná cest.
Květ vedry vadnoucí – a rosa
jej z prachu týčí k životu...
Jak Thaïs chápe blahou zvěst,
jí po stopách jde chudobna a bosa
a čista v sluje mrákotu,
tkát chudým roucha z vláken sítí,
dni k pozdravu pět Alleluja
a v modlitbách a slzách bdíti,
až anděl volá den a soud – –
Vír duje vzpomínek, snů plachých pavučiny
rve jásavě – zvou rukou kyny
v tmu žhavých růží, do objetí,
zní hudby hlas – a z kajicnice letí, letí
zpět Maenada, v jho lehkých pout.
Jsi pouští, svatá Thebais! Květ – luhy Isidiny!
Loď pluje do Hellady slunné.
Pluj dále, dál! Pluj od skal Leukad,
kde Apollu skok v moře světí,
kdo nedbal umu Charitek...
Tam v hloubkách tone těla pád...
Kdo z plesných HÓr jest lehkonohých dětí,
plyň, konči jinak plesů vděk!
Loď k Bosporu.... A Theodora
zří k rumům Troje. Věky byly –
i svítá-li vždy z mraků zora,
kdež úděl nové Heleny!
Ač touha pudí ji, lesk míjí hippodromu.
Dnem u přeslice v tichém domu
jak Nausikaa přede cudná.
Co minulo, i pamět hasí světla bludná
i pověst, nad hor prameny.
Buď zdráva, Tyché! Zlatý plod jí na tvém zraje stromu.
Hod Paschy velebné. A zemi
to samo nebe otevřeno snad!
To nezní ladné zpěvy mnichů,
snad andělských to křídel šum
vlá věčných oliv ze zahrad,
co v chrámu září šeru, pěje v tichu,
co plesá, bouří k nebesům,
když po obřadech slavných stanou
již Justinian s Theodorou
a oleje jim svaté kanou
hlav na temena, ku plesům,
chrám Boží Moudrosti se v mraku dýmů chvěje
a v hippodromu nad závěje
rouch bílých manželům lid jásá:
„Zdráv císař buď i císařovna! Blaho, spása!“
A nikde smích jí k úděsům,
že odtud nad trůn vstoupila, kde propast pod ní zeje.
Kam kročí vládná imperatrix,
zem pod nohou jí líbá senator,
meč Belisar jí světí k službě,
sem dary nesou barbaři,
ač patriciů tajný vzdor
skráň volnou týčí v hrdé tužbě,
a vzpouru kují císaři.
Muž – ženy stojí pod nadvládou!
A trůn se chvěje pod otřesy
stran hippodromu prudkou vádou.
„Lhář císař! Žena cirku běs!“
již Byzanc laje, soptí, svorna zlobou jednou.
Ne, císařovně tváře blednou –
Kyn její, Belisar a voje
štvou nad tisíci mrtvol město do pokoje;
i s křížem v rukou padá kněz,
kde marně stavil krve proud a vraždu lidu bědnou.
Ač na loď prchá Justinian
v klid se ženou a dvoru poklady,
choť pevná jemu na odpory:
„Buď spása jenom v útěku
a ten mi neměj závady, –
kdo nosí diadém, jej chraň, kde spory,
však nepřežij, vzpour k povděku!
Ó caesare, chraň sebe tedy.
Loď hotova, tam moře volno.
Já zůstanu. A naposledy,
v hrob pod trůnem kde puká zem,
nach – příkrov nejkrásnější!“ Ohněm hrdá hoří –
Dál voje tápou v krve moři,
dny tři žeň kosí po náměstích
a ulice žhnou v plamenech. Kdo moře nestih',
buď mrtev, nebo hrůzou něm.
Jest Theodora vítězem. Zas Byzanc jí se koří.
Jest ona sluncem, císař měsíc,
jí oddaně jda klidnou oblohou,
kdež choť den jasný po paláci
i v chrámu církve rozsívá.
Dvůr, svět jí kleká u nohou,
ať biskupy, dnes patricie kácí
i piklů snuje přediva.
Kde její ondy mládí kvetlo,
má na paměti hřích a hoře;
tu s její péčí den a světlo
měj úděl žen již kajících –
Jdou léta, léta – Císař v soucitném viz bolu,
choť mladá slávy na vrcholu
jak chřadnoucí už krásu tají
a smutné oči veliké oč němě lkají.
Tu tklivou naděj na lících,
s ním pluje přes moře, v zem květů, k hrobům apoštolů.
Sen viděla... Duch zpět ji nesl
z tmy modrou nocí plnou bílých hvězd,
jichž nedosáhne toužnou rukou,
však také moře v příboji,
co po ní pne svou temnou pěst,
jí pod nohou jak vlny skálu tlukou,
ji nestrhne. V mlh závoji
se od vln dělí výspa bílá.
Kam na ni klade nohu pevně:
poušť Thebais se rozestýlá
jí v ústrety – – Jak světice
jde ona sama vesnou čarovnou a svěží.
Klid jitra na oasách leží,
jen její čistý hlas v něm pěje
dni Alleluja, vánek „Alleluja!“ věje,
i palmy, hlavy kloníce,
kde na východě v oblaku se Kristus bílý sněží – –
Jen údiv, nadšení, mír, blaho!
Co nedal život – ve snu světicí!
V snu procítit i v oka mihu
pláč touhy, blaho splnění!
Co odvál den tmy vichřicí,
jak duše perutě prach lámal v tíhu,
jas vidin aspoň odmění!
Ač ve snu hruď se v pláči zvedá,
že bez bouře klas nezrá k žatvě,
to slastná slza: v ní zrak hledá
ráj stezkou čistší po bouřích!
Jen víra, milost, bol – z mlh útaj odhalují.
Krok nejjistěji z bludů slují
bol vede, soucit v pomoc volá,
i žhavý květ kdy v jeseň chladu neodolá.
Ret sténej – jímž kdy jásal hřích –
vzdech zažehne vznět lítosti, vin skálu slzy rují.
Jen do vzpomínky snu se noří,
teď ku chrámu jdouc ticha, s ostychy.
Dvůr její v purpuru a zlatě
a u vějířů oblaku
tam nesou kříže, kalichy,
jak císařovna zbožná přebohatě
chrám toužných daří zázraků,
svou přímluvou by Světec tady
ji nemoci a viny zhostil.
Kol strmí vojska skvělé řady,
hřmí města jásot, žehnání.
Jde paní pokorná, vstříc exarcha a svíce –
Jde svatou vodou dlaň a líce
si u kantharu orositi;
jak panny odhrnují opony a kvítí,
skráň ona k vodě uklání –
dvě z opon nad hlavou jí letí bílé holubice...
Jí bohaté se řinou slzy,
až bolestně jí vděčný taví zrak.
V nich nevidí, jak po mramoru
den plane barev po třísních
a klenba touží do oblak,
ni mosaik, kde Svatí přísných zorů
v rouch ledový se halí sníh.
Jen Krista hledá na apsidě.
Zří velebně a klidně dolů,
kam svatě žehná země bídě
a pátrá zrakem upjatým,
kde ještě třeba lásky, soustrasti a těchy.
Snů Thaïs k němu chvátá spěchy
– ač na stěně plá s mosaiky
jen v zdobách skvostů císařských – zde pláč a vzlyky
ji kloní na dlažbu. Kde dým
vlá nad ní bílých kadidel, chví jejími se vzdechy.