Hle, boží jaro již se zelená,
spanilá Vesna na Čechy se směje,
a v svěžím věnci Praha kamenná
se jako pyšná, bílá růže stkvěje –
déšť jako slzy štěstí svlažil zem
a utkal perlový jí diadém,
že štěstí, krásy zář z ní kol se leje.
Než ranní slunce svity zaplály,
nad moře střech, jež šerem dosud stlány,
již jezdci dva se lehcí vybrali
z Poříčské těžce uzavřené brány.
Pod čapkou oči, zahalená líc –
a v běh se dali, jakby slunci vstříc
se vznésti chtěli nad ty české lány.
Kdo jsou ti jezdci? – Bránu uzavřel
jim v patách zase statný strážce v zbroji,
a skloněn dlouho za nimi v dál zřel
a jako socha pokory tu stojí.
Pak děl si: „On to, drahý Karel náš...
Ó bože, Ty, jenž všecka srdce znáš,
ó střez ho všudy mocnou rukou svojí!“
A jezdci jedou. Oheň červánků
hle, granáty jim rudé v cestu hází,
a nespočetných jásot skřivánků
jich ořů tepot písní doprovází.
Již budí ruch se nahoře i dole,
a tvůrčí silou lučiny i role
vrou jako šumné moře beze hrází.
Viz! K nové práci celý vesmír vstává
a láme mdlého spánku těsný svor,
les jako praporem svým chvojem mává,
jak stav, jenž věčně tká, tak šustí bor.
Je cítit mladé, jaré vzduchu chvění,
jež nese život, sílu, oplodnění,
se šíříc krajem od hraničních hor.
V to blahé ráno stavivše své oře
teď zvolna jeli jezdci ztišeni,
a rozhlíželi v zelené se moře
jak plavci v bezdno vodstva vnořeni,
a vším tím blahem, ranní něhou zpilí
se usmívali volní, jaří, čilí
jak ptáci dva, již prchli z vězení.
Děl Karel: „Pane Jene, co ti povím,
mám na srdci, ach, tolik toho dnes!
vše zdá se mně tak tajemným a novým,
a vzbouzí ve mně nekonečný ples.
A je to radost čistá tak a svatá,
že duše moje, vděčností tou jata
se se skřivánky vznáší do nebes.
Já mnoho prožil, mnoho, ach, se troudil,
a často deštil slzami můj zrak,
když s otcem svým jsem v dálných krajích bloudil
a zřel, jak letí – domů – i ten mrak,
a když můj otec padl na bojišti,
ve vřavě bitvy, mečů, kopí tříšti,
já zůstal sám jak z hnízda spadlý pták.
A když jsem seděl, opuštěn tak, v taji,
tam na výspě, již pásal moře lem,
a šířil hled svůj po neznámém kraji
a ssál jen rosné kapky palným rtem,
a poslední kus chleba jedl chtivě,
já nemohl než myslet lítostivě
si na tu svoji drahou, rodnou zem.
Na zem tu českou, zkoušenou tak těžce,
a tolikráte krví brocenou,
z níž otec můj jen plnil svoje měšce,
a jež mu byla hříčkou bezcennou,
co za ta jeho dobrodružství stkvělá
jen cizina vždy čest a slávu měla,
a ona – pohrdu jen odměnou!
Tu cítil jsem, že zem ta ve své hloubi
i nad démanty čistší tají cit,
jak víra s láskou k pravdě v ní se snoubí
na sílu, kterou nelze povalit,
jak lid ten čacký, ušlechtilý, pilný,
v svém klidu dobrý, v bouři obrem silný
na boží jenom přízně čeká svit!
Ten vítr vlahý, jenž se nesl ke mně
a chladí, hladí moji žhavou skráň,
to pozdrav je, jejž moje rodná země
v dál posílá mně přes cizinskou pláň
a volá smutně:,Synu, pane, králi,
proč meškáš ještě v nehostinné dáli?
Můj trůn je prázdný – usedni si naň! ’
A já se vzchopil, chvátal, domů přišel,
a všecek jedné myšlence se vzdal,
bych vlasti nářky, její steny slyšel
a ochranou se jí a spásou stal.
Ne jako tyran, jako pyšný sketa,
jen v štěstí lidu štěstí moje zkvétá,
a já chci býti jeho srdce král!
Co otec můj mu zasadil kdy rány
a pradědové moji svárliví,
já zhojím je. A budou zažehnány
vše sledy válek snětí olivy,
a v svatém duší nejtěsnějším svazku
chci ploditi jen důvěru a lásku,
že nové jaro kol vše oživí!
Co potřebí má zem ta k svému blahu,
by její květ se opět z prachu zdvih’?
Jen synů svojich vážnou, pevnou snahu,
jen lásku lidu, věrnost králů svých.
Jen svatý mír, jak světec Václav chtíval,
a jak jej Vojtěch v hymně svoji zpíval –
já mír jí dám – co v silách bude mých!
Hle, čacký lid ten jak se díla chápe
a vzdělává tu půdu, matku svou!
Ať mráz a parno naň se divě sápe,
to vše mu jenom změnou je a hrou.
V svém díle na vše trudy zapomena
on nelká k nebi, aniž chabě sténá,
a práce sama jest mu modlitbou.
A já tak volám:,Věčný, dobrý Pane,
jenž ráčil’s lidi všecky stvořiti,
kéž z ducha tvého na lid český vane
dech věčný, jenž mu nedá zajíti!
Nech trpět jej a třib jej jako zlato,
však dej mu také zdar i slávu za to,
ať, že’s mu otcem, vděčně pocítí! ’
Pak jeli mlčky, před jejich až zraky
hrad mělnický jak bílý přízrak stoup’,
co dole řek dvou divé vodní mraky
se temnily a slily v jednu hloub,
a na stráních si hraje svěžím jasem
les révy, jak by nádherným kol pasem
obetkal hradu pyšný, strmý sloup.
„Hle, dílo mé,“ děl král, hradnímu kyna,
a oba jezdci ve hrad vstoupili.
„Sem chleba dej a nejlepšího vína!“
A zraky v plné číše ztopili.
Však Karel prál: „Ó zadrž, pane Jene,
a ještě slyš, co z duše přeplněné
ti toužím říci – sečkej na chvíli!
Dnes velký den je, Zelený to čtvrtek,
on v srdci mém vždy slavný budil cit!
Dnes nemá denních strastí všední krtek
nám ve hlavě a srdci nudně rýt,
dnes Pán náš vposled s druhy svými stolil
a hodoval, než slavně umřít volil,
a den ten lidstvo vždy má zbožně ctít.
On lámal chleba, naléval kol vína,
byl hostitelem učedníkům svým.
Dnes památka se toho připomíná
a já v ní také svatý význam ctím.
Zde moje víno – burgundská to réva,
jež do všech žil nám mocný oheň vlévá,
– dnes první doušek z ní zde učiním.
Tu chléb je a tu víno, obé z půdy
mé české, její vděčný, milý dar.
Nechť proniknou nám silou všecky údy,
nechť rozproudí v nich nové krve var!
Ten chléb tak bílý jako tělo Pána,
to víno rudé jako jeho rána,
tu mystického sdružení je tvar.
Jak založil dnes Pán náš církev svoji,
řád pomsty, kletby s toho světa sňal,
kéž dnes mnou Čechám nový věk se strojí,
jenž skončí jejich dlouhý trud i žal.
To není rouhání, jít v stopách Jeho
a hledat spásy lidu mileného –
já také rád bych zaň svůj život dal!
Však velí Bůh ne mříti, ale žíti;
On milost dá mi, dlouho budu živ,
až dílo splním své. Má duše cítí
moc, sílu obří – svaté lásky div.
Jak Pán náš církvi své a všemu světu,
já vlasti své chci k stálému být květu,
ne sebe – jí jen vezdy pamětliv.
Tož číši první, Jemu, v paměť svatou,
kéž s nebe mile pohlédne nám vstříc!“
A Karel smočil ret, zved’ číši zlatou,
nach radosti mu zbarvil mužnou líc.
„Buď požehnána krev ta země žhavá,
toť dobrá réva, pravá je a zdravá,
čím víc jí piješ, tím ti chutná víc!
Burgundská země – krásný, šťastný kraji,
kde slunce vždy se jasně usmívá!
Však česká vlast – ta v ničem nezadá jí,
ač časem mha a sníh ji pokrývá.
Jak bujný Kanaan rež hojnou plodí,
chléb bílý nám a žhoucí víno rodí,
dej Bůh, ať věčný zdar v ní přebývá!
A já jej zmnožím. První musí býti
a nejskvělejší říší na zemi!
Jí všecky země světa budou ctíti,
a sláva všechněch před ní oněmí.
I Burgund udiví se, stane v žasu,
až ruka má ji celou mořem klasů
a révou pokryje a růžemi!
Čím všemu světu byla druhdy Roma,
mé Čechy, buďtež – urbis coronna!
Zde spravedlnost, právo buďtež doma,
a blahá volnost v stráži zákona.
Ať role, obchod, řemeslo zde zkvétá,
ať věda, umění si laury splétá,
cit zbožnosti ať nikdy neskoná!
Chci konat soudy! Každý v moji říši
si svého práva bez obavy dbej!
Ať bohat, chud – král vždy jej stejně slyší,
nuž veřejně se k svému králi znej!
Jak Bůh všem lidem stejně slunce dává,
a dobré – zlé svým deštěm požehnává,
zde spravedlnost vejde v obyčej!
A Praha má, ten chrám, ten oltář země,
již marně toužíl zbořit podlý vrah,
jež vínkem slávy zdobí králů témě
a v chrámech svých jich mrtvý hlídá prach.
Ta Praha, matka, strážkyně všech ctností,
zbožnosti, práce, síly, statečnosti,
svých dětí láska, zrádců, zhoubců strach –
Já oslavím ji – ku hvězdám se vznese,
ó Libuše, tvůj splněn bude sen,
a prach tvůj slastí v hrobě rozchvěje se,
v svých vnucích novou silou oživen.
Ta Praha – prorok povstal ve mně právě –
jak první v strasti, první bude v slávě,
a krásná v poslední až světa den!
Mne samého teď jímá hrůza svatá,
když všecko zřím, co v její slávu tkám.
Jak klidní se a k dílu svému chvátá,
zda cítí už, jak já ji v lásce mám?
Já novým městem zšířím její boky,
a mostem přetnu řeky její toky,
na svatém vrchu slavný vztyčím chrám.
Víc nemá této země čacký syn,
když po vzdělání vyšším touhou plane,
kdes na milosti cizí ždáti kyn,
a sbírat drobty, v koutě ponechané –
já almu mater založím mu doma,
zde žij a vláhu lačnýma ssaj rtoma,
ať její zdroj v svět svěží rosou kane!
Mé Čechy! vlast má! Závist zemí všech,
svět musí zřít v ní hlavu svou i zdobu!
Ať slavný zas a vážený je Čech,
od krále svého k nejnižšímu robu!
A bouř-li přijde naň a hrůzy čas,
ať novou sílu najde v sobě zas –
a padne-li, ať živ zas vstane z hrobu!
Já k potomstvu se všemu odvolávám,
nechť budoucnost mne soudí poslední!
Vše, co mně Bůh dal, vlasti své zas dávám,
kéž věčné ráno v ní se rozední!
Nuž za mou snahu, za lid drahý český
i za Toho, jenž též pil v posled dnesky,
svůj, pane Jene, pohár pozvedni!“
Tu povstal Jan a před Karlem v prach kleká
a volá: „Dosti, zadrž, králi můj!
Má duše už se velkosti tvé leká –
žes pouhý člověk, králi, pamatuj!
Ty toužíš více, než smí člověk chtíti –
ó nech, by vnuk též sám moh’ činným býti,
a cestu v slávy chrám mu posvěcuj!
Já před tebou své čelo v prachu skláním,
neb cítím, že tu boží vane duch.
Nad velebným tvé vůle rozepláním
dnes toho svědek – věrný trne druh.
Jak Mistr náš dnes při posledním stolu
se projevil v svém kruhu apoštolů,
dnes vlasti mé se tebou zjevil Bůh.
Žij dlouho, králi, naplniž svůj úkol,
ať zášť ni nezdar sil tě nezbaví!
Ráj blaha, štěstí zkvete tebou vůkol
mé vlasti, její otče laskavý.
A dokud v Čechách víno, chléb se pěstí,
vždy žehnat bude Čech tvé svaté zvěsti,
s tou číší v ruce stín tvůj pozdraví!“