SILVESTRINA.

SILVESTRINA.
Dech vlhký vane z lesů, tmy a ticha tůní, noc dýchá rosnou vůní v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní. Vln bílých hvězdný proud dna doplul dráhou mléčnou v hloub nekonečnou, jen jitřenka se chvěje mdlou tam lampou věčnou. Již matka země dbalá budí dětí oči: květ rosou smočí jak vodou svěcenou, ať den je bdělé zočí. Jí úsměv jasní vrásky ustaraných skrání. K dne požehnání zvon k tichým modlitbám ji volá na klekání. Dech lesů dýchá schladlých kaditelnic vůní z dna hlubých tůní v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní. Klas těžký uklání se, tiše ševelící: Kdy na oltářích snící Žnec k oběti již v běl mne zdrtí ve mlýnici? 68 I bratr hrozen v touhách rdí se na vinici: Kdy spláču v lisu, slz krví hojit srdce od ran vin a hnisu? Hle, po východě plují plachty oblak zlatých – – Či sbory Svatých tam u bran stojí ráje v řízách cudně spjatých? Dech lesů vane písní z budících se tůní: v jich šerém lůní sní bílá kaple pod křížem, v ní oltář svatý trůní. V den vítězná již slunce otvírá se brána, jak puklá rána, co z boku Kristova jí lásky plane schrána. Sbor Svatých v pokleku se ku pokloně níží: To Pán se blíží, by krev dal v útají zas v oběť za vin tíži. Jde do kapličky Kristus Pán, jde na mši svatou. Pod slunnou patou den zdraví zem až k rosným slzám zbožně jatou. Dech života vlá z lesů, polí, luk a tůní. Den slibnou vůní zrajících chlebů dýchá po výsluní. 69