TIBIA DUPLEX.

TIBIA DUPLEX.
Na kruchtě vetchý zpěvník prach s plísní sežírá – dnes hnědé listy jeho kdo zbožně otvírá? Dnes – čí ret na modlitbách se nad ním zachvěje? Jen němé s pultů řinou se stínů peřeje. Viz trosky varhan starých jak hnáty v kostnici! Zbyl zdraný kancionál. Kde hlasy pějící? Ach, literáků hlavy už dávno dotlely, co klonily se nad ním co boží neděli. V lip chladu na hřbitůvku též hrobu závora let mnohý kvartál vězní slepého kantora. Jak bloudil rukou chvějnou tu v žlutých klávesách, duch v zpomínek-li dumných se choulil závěsách! Což k modlitbám měl zbožným vždy tklivé provody a skočné písně staré přec k tanci o hody! Spí pod křížem – střed pole – skráň moudrá faráře, k níž ustlaly si družně mdlé hnáty hrobaře. Kol kolem tráva bují, kde hroby zapadly, nach divokých plá šípků, kde růže povadly. Kde stála ves, tam kupy – rum slehlých spálenišť. Blín s pelyňkem je halí, dnů dávných zbylou tříšť. 41 Krov kostelíku shnilý – na vzduchu mrtvola – se k pádu chýlí, zítra – se sesul do kola. Vln zádavy jak vraků se hrnou do dužin, v loď puklých stěn se řinou ručeje ostružin. Na spustlé kruchtě zpěvník se válí v zákoutí. Dech minulosti z něho v hruď cítím vanouti. Jak v listech potrhaných prst suše šelestí, mně vypravují sdílně o štěstí, neštěstí, o křtinách, posvíceních, o svatbách bohatých – spral ďas ty smutky plaček, hrom u všech rohatých! – o hladu, ohni, vojnách, o ráně morové, o rudé metle nebes, o pěsti surové – – Ne jásot bujnomluvný, tuším jen povzdechy a v srdcích uhnětených klid skalné útěchy, rtů zatínaných stony a kletbu roboty a po pašiji zimné jas Bílé Soboty. Kam do vybledlých stránek se zrak můj zadívá, proud zděděných se citů mně srdcem přelívá. S ním proudy mé se mísí... Jen čekej do času, dum vlastní víno mladé vře burně do kvasu. Dnem čekám trpělivě, až jen se utiší, by jiskrou blesklo jasnou mně třpytných do číší. 42 Pak na stůl zpěvník nový a víno uzrálé mně k žití slunné písni pláň krví v pokále! * Můj zpěvník za pult spadlý prach s plísní sežírá, – mně v samoty se dumách květ duše zavírá. Ret mlčení mi poutá... Kdy vzdech, jde na půl úst, jak nemocný klid v nitru dnem ze dne tuším růst... 43