GRANDIOSO.

GRANDIOSO. K horám pozdvihuji očí svých..svých... Žalm 120. ŘIP.
Ó horo posvátná, ne kvasem kyneš k zdobě bohatému kraji, – tak bochník chleba krásí božím darem poctivý náš stůl – kde srdce horoucí a na nezlomných šíjích pevné lebky zrají, kdo mohutné tvé boky nad mým rodným krajem rozklenul? Snad nakupilo odvěké tě naše zimné hoře? Tu s jara sněhy tála by slz na hluboké moře a naše vzdechy bolestné jim ode dna by hnuly, by k prahu trůnu božího je valnou vlnou vzduly, v hráz věčna aby reptavě a naříkavě bily, až srdce Boha k úleku by hrůzou zamrazily! Dnů vládce povstal by; zor jasný jemu bol by slzou kalil, proč věků zloba nedá nám jít zlatou blaha stopou, hněv blesky roztrhl by oblohu, svět strží mraků zalil, – běd hořký pláč vod zalknul by se pod zátopou... A kdyby Řipu mohyla se od popelu slehla, jímž na pokání trest i msta nám chmurná čela žehla, ba nad provinu žehá dál – – my popel střást jen moci a s lásky rozhřešením vstáti k toužné Velkonoci! V noc od nás linula by velká záře spasná, v svět Alleluja svatých pravd by pěla ústa hlasná, k nám ducha králové by putovali světla ku Betlému, k vod živých pramenům by spěli mudrcové šedí, 37 v ran schnoucí jízvy myrrhu nesouce rodu i v křivdě ctnému, co v útrapách i slávě úděl Kristův dědí. Leč není z popela ni prachu mohyla to sypká. Řip – skála, vzdech jíji nezvrátí, ni vichrů křídla hybká! Jak břímě nehnuté – ač váhou kříže pukla Kalvarie! – co nekřesaným žernovem nám tíží kleslé šíje; sic tíží bedra sehnutá, a muže nepolomí – kde práva skalný vzdor, v prach neklesá ni žebrák chromý! Snes balvany a skály břemen svých a ztrát a křivd a zmarů, můj lide: vzroste věž, hrot její Boha v srdce raní! Byť jazyk zmátl za odvahu zoufalou, ni v Sennaaru, svých dětí stenům trudným sluchu neubrání! Či vyvřela ta hora – tak vzdorně sama stojí... – z dna pekel horoucích, z tmy hlubin, ohně žhoucích slojí? Pak do propastných prokletí ty černé duše tlačí, jež do lích žírných sily nám zla plodnou kletbu dračí, krev naši lačně chlemtaly a z puklých lebek číše slz proudy pily, hnáty bojišť v kostky hrály v pýše. Řip v západ slunce viz: Z dna tmy sta tlam krev po obzoru říhá, – hoj, naší krví zalkni se, kdo’s jí kdy tučněl k duhu! – v noc žhavou smolou dáví se, zor oblud slídných ze tmy žíhá – – Meč rudý západu je kosí do tmy luhu... K dnů sklonu druhdy Řip – snad sobě za pravěkem stýště – ční v zlata záplavě co dávných bohů obětiště: Rod ratajů k nim před obětním ohněm zvedal hlasy, 38 jak niva k senoseči, k žatvě zlaté bledly klasy. Kdy dechy z mohyl pradědů lip rozdýchají šumy a z rajských úlů na blankyt hvězd vyrojí se tlumy, noc letní vonných oparů vlá tichým vanem nad rovinou šírou; svit bdělý západu se chvěje vlnou světla do dne, kdes blýská na časy – – z dum naslouchá, v den příští s klidnou vírou, Řip věštbám Zlaté Báby, matky země plodné. Noc mine, z tajin východu v den váhá ranní zoře... Z par bílých družné zástupy se vinou k temné hoře, les vlhkou chvojí dýchá, bílá kaple na temeně jak holubice rosou dne se tříbí rozesněně, by její čistá apsida už zněla slavnou hymnou, až rod náš jasem zvítězí běd nad moranou zimnou. Sbor svatých české vlasti v modlitbách práh kaple klečí kruhem, zrak s toužnou víry nadějí dnu v ústřet upínají: den bílý rozjásá se hřejně nad nivou i luhem, tu s Řipu Kristus bílý vlídně žehná kraji... Ó Pane, žehnej nám a Svatí k Bohu za nás proste, ať slibná jař nám pohodou k žním hojné sklizně roste! Čas nečas mění. A náš den – dnes nejde-li, dnes není, zde tkvíme k zítřka naději! Řip stojí na znamení. V líc kdyby pláč a kvil a vzdech kdy šlehavé slz moře dmuly – vstříc mračná čela čediče, vy muži pevné žuly! Nám na šíj břemen žernovy pěst nepřízně-li vloží, v ně na krev křesej naše pěst pro práva jiskru boží! Jen hrst-li hlíny statkem máš, hle Řip: buď hlavou velký a patu vetkni s pohrdou v ten štěrku padol mělký. 39 V tmu dnů-li láska krvácí, zášt pekla – krve želá, nám skráň ať sněžnou kapličkou se nad tou krví bělá! Jen Řipem vrosťme v rodnou zem a hleďme horou státi: bouř o horu se rozbíjí, ji z kořen nevyvrátí. Svou sílu v bouřích poznáme! Ať živlů svárem do nás bijí a burný vichor na kříže nám drva lesů láme: my muži hrudí skalnatých a nepolomných šíjí křivd puklé Golgothy a s živým srdcem po pašiji své Bílé Soboty se vzdorně dočekáme! Ó Řipe velebný, své témě týčíš v křížů plném kraji, kde němým zvonem nad kostnicí slávy jsi se rozklenul. Však na hrobech-li jihne sníh i vesnou zakvétají, buď čas! by našich srdcí plesný tluk i tebou v ozvuk hnul! 40